29. listopadu  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Od egyptské revoluce k faraonovi – neblahý vývoj arabského jara

www.alarabiya.net - Foto:  Al Arabiya

www.alarabiya.netFoto:  Al Arabiya

Dnešní pořad nahlédne do současného dění v arabském světě – v Egyptě, pásmu Gazy a Jordánsku – a přinese kritický názor na americkou blízkovýchodní politiku od bývalé americké ministryně zahraničí Condoleezy Riceové.


Žalostný konec egyptské revoluce 

Egyptský prezident Muhammad Mursí si minulý týden nečekaně udělil rozsáhlé pravomoci, jimiž získal téměř absolutní moc a imunitu v případě všech svých rozhodnutí a zákonů až do vzniku nové ústavy. Vyvolal ostrou kritiku prodemokratických sil v Egyptě i znepokojení Západu. Egyptští soudci na protest pozastavili veškerou činnost soudů a vypukly statisícové demonstrace a násilnosti. 

Bývalý tajemník Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad Baradej označil Mursího za „nového faraona“ a ještě ostřejší byl právník Tharvát Cherbaví, který za bývalého režimu strávil 15 let ve vězení, píše server saúdské televizní stanice Al-Arabíja. Podle Cherbavího jsou všichni, kdo Mursího krok schvalují, „otroci“ a „mutanti“ a je nepřijatelné, aby ze sebe Mursí dělal „božstvo“. Cherbaví prohlásil, že takovou moc jako Mursí neměl ani prorok Mohamed. 

Náměstí Tahrír v Káhiře - Foto:  ČTK/AP

Náměstí Tahrír v KáhiřeFoto:  ČTK/AP

Mursí tvrdí, že jeho krok byl nezbytný, aby se „země pohnula kupředu“, ale podle jeho oponentů jde o nebezpečný posun zpět k diktatuře, která může být ještě horší než za jeho předchůdce Mubaraka. Liberálové jsou přesvědčeni, že Egypt směřuje k „absolutistické prezidentské tyranii“. Mezi těmito protichůdnými názory však leží realita, kterou mnozí Egypťané neberou na vědomí, pokračuje Al-Arabíja. Muslimské bratrstvo je nejlépe organizovaná a nejmocnější skupina v zemi. Všechny ostatní síly jsou rozdrobené a nepřišly zatím s žádnou proveditelnou alternativou. 

Liberální síly jsou rozděleny dodnes a panují vážné pochybnosti, zda se jim podaří zvrátit rozhodnutí Mursího, za nímž stojí mocná a výborně organizovaná mašinérie jeho stoupenců. Po prezidentských dekretech mají Egypťané na vybranou mezi dvěma možnostmi. Buď budou Mursímu věřit, že svých pravomocí nezneužije, a smíří se s tím, že mají „reformního diktátora“, dokud nevznikne nějaká silná protiváha k Muslimskému bratrstvu, anebo mohou jen přihlížet a spoléhat na to, že práci za liberály udělá nějaká vnější síla. 

Mursí v neděli zdůraznil, že jeho pravomoci jsou dočasné, a vyzval všechny složky společnosti k dialogu. Podle něj je třeba pohnat k zodpovědnosti všechny, kdo mají na svědomí zločiny a korupci za bývalého i přechodného režimu. Statisícové demonstrace však pokračují. 


Hamasu se arabské jaro nedotklo 

„Kdo ale požene k zodpovědnosti palestinské hnutí Hamas za jeho terorismus?“ ptá se panarabský deník Ašark al-Awsat se sídlem v Londýně. Nápad „terorizovat nepřítele“, kterým dnes vůdci Hamasu ospravedlňují ohrožování civilistů, vznikl před více než dvaceti lety. Jahjá Ajjáš a jeho kolegové z takzvaného „vojenského výboru bratrstva“, později přejmenovaného na Brigády Kásam, se tehdy rozhodli, že nejrychleji se k osvobození okupovaných území dostanou sebevraždami, které budou maximálně narušovat každodenní život nepřítele. Ajjáš vyráběl bomby, které v letech 1992 – 1996 zabily a zranily stovky Izraelců, civilistů a vojáků, zatímco při izraelských odvetách zahynuly stovky Palestinců. 

Hamas podnikal sebevražedné útoky skoro dvacet let a s jakým výsledkem? Do roku 2008 provedly palestinské frakce více než 170 sebevražedných atentátů, které zabily přes 800 Izraelců, jenže odvety skončily smrtí více než 7.500 Palestinců. Jinými slovy, za život jednoho Izraelce bylo obětováno sto Palestinců. Podle zprávy OSN, která zkoumala dopad druhé intifády na Palestince, zahynulo v prvních týdnech demonstrací v roce 2000 jen nemnoho Palestinců. Pak se ale Hamas a další skupiny rozhodly intifádu militarizovat sebevražednými útoky, které stály život skoro 2.000 Palestinců za necelé dva roky. 

Šéf palestinského Hamasu Chálid Mišál - Foto:  ČTK/AP, Ahmed Gomaa

Šéf palestinského Hamasu Chálid MišálFoto:  ČTK/AP, Ahmed Gomaa

Politický vůdce Hamasu Chálid Mišal, který stojí v čele hnutí od roku 1996, se minulé pondělí v Káhiře vychloubal, jak účinně Hamas čelil izraelským útokům za posledního konfliktu, a s úsměvem tvrdil, že o příměří žádal Izrael, a nikoli pásmo Gazy. Řekl to přesto, že při bombardování zahynulo skoro 180 Palestinců a byly zničeny poslední zbytky infrastruktury, rozbombardované už za předchozího konfliktu. Zvlášť zajímavé je však jeho prohlášení, že po arabském jaru se změnil celý region, a výzva, aby některé země přehodnotily svůj postoj. 

Je ale známo, že Hamas za Mišalova vedení udržoval těsné vztahy se syrským prezidentem Bašarem Asadem, vůdcem libanonského Hizballáhu Hasanem Nasralláhem a jeho velitelem Imádem Mugníjou, libyjským prezidentem Muammarem Kaddáfím a dalšími neslavnými představiteli. A dnes, místo aby se Hamas kál za to, že byl součástí íránsko-syrské osy, chtějí někteří jeho předáci pokračovat ve falešné „odbojové“ rétorice, a to i po tolika zločinech, které byly v jejím jménu spáchány. Mišal například přísahal pomstu za nedávný izraelský útok na Súdán. Jeho cílem však byly íránské zbraně, které se přes Súdán pašují, což přiznala i média Hizballáhu. Dokonce i Hamas připustil, že používá střely Fadžr-5, které zřejmě dostává od Íránu s pomocí Hizballáhu. 

Region nepochybně prošel změnami, ale Mišal a jeho Hamas jejich součástí nejsou. Jejich bojová a „odbojová“ logika, která není nic jiného než maskovaný terorismus, patří do dob dávno minulých. Není náhodou, že džihádistické skupiny, které sabotují příměří v pásmu Gazy, financuje Írán. Hamas však jejich útoky neodsoudil ani v době, kdy salafisty v Gaze údajně pronásledoval, a jeho představitelé teď tvrdí, že dosáhli vítězství ostřelováním. Vyvolání konfliktu v Gaze mělo bezpochyby odvést pozornost od dění v Sýrii, kde v posledních dvou letech umírá denně stejný počet lidí jako v Gaze za celou operaci. 

„Tím nechci úmrtí v Gaze bagatelizovat,“ zdůrazňuje arabský autor článku, „ale ti, kdo chtějí upoutat pozornost k palestinským obětem, by ji měli raději upřít k Sýrii, kde mají zabíjení na svědomí bývalí spojenci Hamasu.“ Nejvyšší íránský vůdce ajatolláh Chameneí a Hizballáh varují před vyzbrojováním syrské opozice v době, kdy se Hizballáh vychloubá, že vyzbrojuje Hamas. Vůdci takzvaného „odboje“ se velmi vážně provinili vůči regionálnímu míru a způsobili nezodpovědné škody tamějším zemím. Ohrozili budoucnost Palestinců, aby posloužili zájmům zákeřných a podlých režimů. 

Přesto v Hamasu nenastala žádná sebereflexe, třebaže jeho nejvýznamnější představitelé se dostali do vedení za cenu životů neozbrojených civilistů. Ajjáš v jednom z posledních rozhovorů před svou smrtí při izraelském atentátu v roce 1996 řekl: „Musíme vyvinout větší tlak, aby cena za okupaci byla mnohem vyšší a nesnesitelnější.“ Výsledek byl ale opačný – nesnesitelný začal být život Palestinců, zatímco vůdci takzvaného odboje si užívali pohostinství Damašku a Bejrútu, uzavírá arabský novinář v článku pro Ašark al-Awsat


Hodí Amerika přes palubu jordánského krále? 

S arabským jarem zápasí i jordánský král Abdulláh, který má za sebou už nejednu demonstraci pořádanou zejména místním Muslimským bratrstvem. Příčinou těch posledních v listopadu byla hospodářská situace a snížení státních dotací na pohonné hmoty, což způsobilo růst cen o více než 50% a rozhněvalo veřejnost, kterou už sužuje vysoká nezaměstnanost a inflace. Protesty nebyly první ani poslední, ale palestinský autor článku na nezávislém novinářském serveru Gatestone Institute zkoumá jordánské problémy z širšího pohledu. 

Podle něj si dnes mnoho Jordánců klade otázku, zda se americká vláda náhodou nerozhodla hodit krále Abdulláha přes palubu tak jako egyptského prezidenta Husního Mubaraka. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Mark Toner nedávno v královském paláci v Ammánu vyvolal paniku výrokem, že „Jordánci žízní po změně“ a mají „ekonomické a politické obavy i aspirace“. Někteří jordánští vládní činitelé dokonce začali spekulovat o spiknutí pod vedením Ameriky s cílem svrhnout královský režim. Ammánský režim považuje výraz o „žízni po změně“ za americkou zelenou nepřátelům krále Abdulláha k zesílení snahy o svržení monarchie. 

Jordánský král Abdulláh na záběru z roku 2010 - Foto:  European People's Party,  CC BY 2.0

Jordánský král Abdulláh na záběru z roku 2010Foto:  European People's Party, CC BY 2.0

Toner svou poznámku pronesl právě v době, kdy tisíce Jordánců protestovaly proti snížení státních dotací na pohonné hmoty a plyn. Tyto demonstrace provázely v celém království i útoky na vládní úřady a bezpečnostní objekty. Desítky vojáků a policistů utrpěly zranění a zadrženo bylo přes 80 demonstrantů. Vůbec poprvé také v Ammánu zazněly výzvy ke svržení Abdulláha a Jordánci se rovněž poprvé pokusili o protestní pochod ke královskému paláci, jaké se konaly v Tunisku, Libyi nebo Egyptě.

Jordánské úřady tvrdí, že zmíněné násilnosti, které byly nejhorší za několik desetiletí, vyprovokovali cizinci, kteří za tímto účelem nezákonně pronikli do země. Na útocích na vládní budovy se podíleli zejména saúdští a syrští muslimští fundamentalisté, je přesvědčen královský režim. Podle něj podněcuje protivládní protesty v Jordánsku hlavně Saúdská Arábie a Katar, které také umožňují pronikání fundamentalistů do Jordánska. Podle Ammánu tak Jordánsko platí za to, že se odmítlo aktivněji podílet na saúdsko-katarském úsilí o svržení syrského prezidenta Asada. 

Sílící přesvědčení o podílu Saúdské Arábie a Kataru na nedávných nepokojích v Jordánsku přimělo tamějšího premiéra Abdulláha Ensúra k varování všech států v Perském zálivu, že pád jordánského režimu by výrazně narušil i jejich vlastní bezpečnost. Podle Ensúra budou muset vynaložit půlku jmění, aby se ubránily teroristům, kteří si ke svým výpadům zřídí v Jordánsku základnu, z níž budou destabilizovat celou oblast Perského zálivu. 

Jestli Spojené státy neobjasní svůj postoj vůči králi Abdulláhovi a nepotvrdí plnou podporu jeho režimu, muslimští fundamentalisté pravděpodobně vystupňují úsilí o vyvolání anarchie v království. Washington musí Abdulláha ujistit, že v Jordánsku nedopustí vznik islámské teroristické republiky. Měly by také přesvědčit státy v Perském zálivu, aby obnovily svou finanční pomoc Jordánsku. 


Condoleeza Riceová kritizuje americkou blízkovýchodní politiku 

S blízkovýchodní politikou současné americké vlády není spokojena ani bývalá ministryně zahraničí prezidenta George Bushe Condoleeza Riceová, která svůj názor vyjádřila v deníku Washington Post. Podle ní Spojené státy pomalu, ale jistě ztrácejí šanci udržet celistvost regionu a přebudovat jej na pevnějším základě tolerance, svobody a demokratické stability. 

Dlouhou kontinuální historii a silnou národní identitu mají jen Egypt a Írán – také Turecko, ale tam situaci komplikují Kurdové. Všechny ostatní významné státy v oblasti však uměle vytvořili Britové, kteří jim určili hranice bez ohledu na etnické a sektářské rozdíly. Výsledkem je, že Bahrajn je ze 70% šíitský, ale vládne tam sunnitský panovník. Saúdská Arábie má 10% šíitů ve svých nejbohatších východních provinciích. Irák má 65% šíitů, 20% sunnitů a směsici Kurdů a dalších náboženství, ale až do roku 2003 tam vládl sunnitský diktátor. Jordánské obyvatelstvo tvoří ze 70% Palestinci a Libanon je rovnoměrně rozdělen na sunnity, šíity a křesťany. A Sýrie je konglomerát sunnitů, šíitů, Kurdů a dalších skupin, ale vládne jim alawitská menšina. 

Condoleezza Riceová - Foto:  ČTK

Condoleezza RiceováFoto:  ČTK

Tyto křehké státní útvary drželi dlouhá desetiletí pohromadě králové a diktátoři, ale od té doby, co se z Tunisu, Káhiry i Damašku šíří touha po svobodě, ztrácejí autoritářští vládci moc a roste nebezpečí, že se umělé státy rozpadnou. V Iráku Washington po pádu Saddáma Husajna doufal, že se mu podaří dát všem tamějším skupinám podíl na rozhodování o společné budoucnosti. Zvolené vlády jsou však mladé a křehké a úpí pod tíhou sektářské exploze v regionu. Konflikt v Sýrii tlačí Irák i další země na hranici možností a iráčtí politikové zároveň po odchodu Američanů podléhají pokušení vycházet vstříc sektářským spojencům, aby přežili. Jestli se premiér Núrí Málikí nebude moci spolehnout na Ameriku, nebude riskovat vůči Teheránu. 

Velkou chybou minulého roku bylo definovat konflikt v Sýrii jako humanitární. Tamější režim je brutální a povraždil mnoho nevinných lidí, ale není to obdoba libyjského povstání – v Sýrii je v sázce mnohem víc. Zatímco se Sýrie hroutí, jsou sunnité, šíité i Kurdi vtahováni do regionální sítě loajality ke svým souvěrcům. Karl Marx kdysi vyzval proletáře všech zemí, aby se spojili, protože podle něj mají mnohem víc společného mezi sebou než s vládnoucí třídou, která je utlačuje ve jménu národní jednoty. Marx proletáře nabádal, aby „falešné povědomí“ národní identity zavrhli. 

Dnešním Karlem Marxem je Írán. Představuje si, že rozšíří svůj vliv mezi šíity, sjednotí je pod teokratickým praporem Teheránu a rozbije celistvost Bahrajnu, Saúdské Arábie, Iráku a Libanonu. Využívá k tomu teroristické skupiny, Hizballáh a šíitské milice v jižním Iráku. Sýrie je jazýčkem na vahách, mostem k arabskému Blízkému východu. Írán se už ani netají tím, že jeho bezpečnostní složky podporují v Sýrii Asada. V tomto kontextu je íránské úsilí o získání jaderné zbraně problém nejen pro Izrael, ale pro celý region. 

Saúdská Arábie, Katar a další sousední země proto vyzbrojují a podporují sunnitské frakce. Do konfliktu jsou vtahováni Turci, kteří mají panickou hrůzu, že se od Sýrie odtrhnou tamější Kurdové a přimějí ty turecké, aby udělali totéž. Syrské střely létají stále častěji do Turecka a Izraele. A kde jsou Spojené státy? Strávily 12 měsíců přesvědčováním Rusů a Číňanů, aby souhlasili s bezzubými rezolucemi OSN o „ukončení krveprolití“. Jenže Vladimir Putin netrpí sentimentalitou, a když bude přesvědčen, že Asad může přežít, neudělá nic, co by mu uškodilo. 

V posledních dnech vstoupila do diplomatického vakua Francie a uznala novou zastřešující syrskou opoziční koalici. Jejího příkladu by měl následovat i Washington, který by měl tuto skupinu i vyzbrojit, pokud zajistí přechodové období po Asadově pádu. Role Ameriky je nutná, a jestli ji přenechá regionálním silám, jejichž zájmy nejsou identické s americkými, stále se prohlubující sektářský konflikt se jen zhorší. 

Má to samozřejmě i svá rizika, protože za rok kruté války výrazně posílily extremistické živly, včetně Al Kajdy, a svržení Asadova režimu by je mohlo vynést k moci. Ještě vážnější nebezpečí však představuje zhroucení celého systému blízkovýchodních států. Vyhraje Írán, američtí spojenci prohrají a dnešní chaos bude směšný ve srovnání s utrpením a násilím, které v regionu na řadu desetiletí zavládne. Válka na Blízkém východě neslábne, ale vrcholí. Americké volby skončily a Spojené státy teď musí jednat, uzavírá Condoleeza Riceová. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas