26. prosince  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Proč křesťané opouštějí Blízký východ, kde žili od nepaměti

www.bbc.co.uk - Foto:  BBC News

www.bbc.co.ukFoto:  BBC News

Z Blízkého východu mizí křesťané, Britové si dělají šprýmy z bilančních dopisů, rozesílaných na Vánoce, a Maďaři slaví státek svatého Štěpána špatně, ale o to raději. To jsou témata, na která se podíváme podrobněji.


Proč křesťané opouštějí Blízký východ

Svátky pokoje a míru končí, ale v některých částech světa si je křesťané nemohli pořádně užít. Stanice BBC přináší obsáhlou reportáž o tom, jak syrský konflikt zvýšil tlak na křesťany žijící v oblasti Blízkého východu. Příkladem může být libanonské město Zálí, které leží vysoko nad údolím Bikáa, u prastaré cesty spojující Damašek a Bejrút. Jeho obyvateli jsou převážně křesťané, a je třeba říci, že už leccos v minulosti zažili. 

V dobách občanské války v 80. letech minulého století se město octlo velmi blízko frontové linie a poté, co syrská armáda vpadla do Libanonu, byli obyvatelé na čas ve smrtelném nebezpečí. Svým způsobem se opakovala situace z 60. let 19. století, kdy město vypálili Drúzové a Turci poté, co se jim podařilo porazit obránce města. Obyvatelstvo bylo zmasakrováno. 

Dnes je však Zálí oázou bezpečí. Míří sem všechny křesťanské rodiny, které se rozhodly prchnout ze Sýrie, sužované občanskou válkou. Zde se o ně starají křesťanské humanitární organizace. Jenomže většině uprchlíků nemizí z tváří ustarané výrazy. Budou se moci vrátit domů, až občanská válka skončí? Anebo začnou psát další kapitolu příběhu o tom, jak se křesťanská populace Blízkého východu zmenšuje? 

Syrská žena před ruinami svého domu ve vesnici Al-Hafriyeh - Foto:  ČTK/AP, Manu Brabo

Syrská žena před ruinami svého domu ve vesnici Al-HafriyehFoto:  ČTK/AP, Manu Brabo

„Zatím jsou uprchlíci v Libanonu optimističtí – věří, že se vrátí domů a poničená obydlí postaví,“ píše blízkovýchodní reportér BBC Kevin Connolly. Ale historie příliš mnoho důvodů k optimismu neposkytuje. Pokaždé, když se na Blízkém východě rozhořela vážnější krize a křesťané se rozhodli odejít, jen málokdy se nakonec vraceli. Raději se rozhodli pokračovat a založit svou existenci úplně jinde, kde je bezpečněji. Stačí si vzpomenout na situaci v Palestině v roce 1948, anebo na Irák dnešních dní. 

Statistiky jsou výmluvné: Před sto lety byla pětina obyvatel Blízkého východu křesťanská, i když jde samozřejmě jen o přibližný odhad. Dnes se realistické číslo pohybuje okolo pěti procent. Křesťané už netvoří většinu ani ve své tradiční baště, v Libanonu, a jsou menšinou dokonce i v palestinském Betlémě, rodišti Ježíše Krista. 

V době, kdy máme tendenci velmi nepřesně považovat křesťanství za fenomén nejvyspělejší části světa, tedy za víru, kterou kolonialisté vnutili porobeným územím, je dobré si připomenout, že kolébkou jejich víry je Blízký východ. Tam byli odjakživa doma. Koneckonců apoštol Pavel po do Damašku, kde byl raněn slepotou, projel i kolem zmíněného města Zálí. Budou-li však současné trendy pokračovat, mohou křesťané zmizet z oblasti úplně. 

BBC připomíná, že dnešní turecké město Antakya, ve starověku Antiochie Syrská, bylo svého času druhým největším městem Východořímského impéria, a právě v něm byli Kristovi následovníci nazváni poprvé křesťany. Dnes však lze paradoxně považovat za baštu blízkovýchodních křesťanů především Egypt. Zhruba deset procent egyptského obyvatelstva tvoří Koptové – což jsou to křesťanští potomci předmuslimského obyvatelstva země. Jméno dostali od řeckého slova pro Egypt, „gyptos“. 

Mimochodem, že stejného slovního základu vzniklo známé označení sádry coby „gypsu“, protože Římané převzali používání této bílé hmoty z Egypta. Koptů, kteří mají svou pravoslavnou i katolickou větev, je podle odhadů asi 800 tisíc, což je hodně na Egypt, ale přesto málo – nejlidnatější africká země je dominantně muslimskou a věřící se bojí, že se jim v zemi řízené nyní islamisty radikálně zhorší životní podmínky. 

Syrští chlapci se zbraní v ruce - Foto:  ČTK/AP, Khalil Hamra

Syrští chlapci se zbraní v ruceFoto:  ČTK/AP, Khalil Hamra

Nová hlava Koptů, papež Tawdros, řekl reportérovi BBC, že pro křesťany bude rozhodující boj o novou ústavu země. „Doufáme, že v ní bude zakotvena rovnost všech obyvatel Egypta. V minulosti tomu tak nebylo a křesťané byli z řady oblastí veřejného života vylučováni. Ústava by měla vycházet z občanského, nikoli náboženského principu,“ míní nejvyšší koptský představitel. 

Za bývalého prezidenta Husního Mubáraka měli Koptové zajímavý osud. Nebyli sice perzekvováni, ale čelili řadě restrikcí, aby bylo jasné, že země patří muslimům, a nikoli jim. Například budování nového kostela či třeba jen oprava zchátralého vyžadovaly desítky úředních potvrzení. Nejednou se žádost musela postoupit až prezidentovi. Rekonstrukce mešit naproti tomu probíhají bez větších potíží. „Problém mizení křesťanů z Blízkého východu je v tom, že nesouvisí jen s pronásledováním, jak si lidé na Západě myslí. Ve skutečnosti jde o kombinaci faktorů, v nichž hrají velkou roli demografické vlivy,“ píše Connolly. 

V regionu jistě dochází k výbuchům protikřesťanského násilí, jako například v poslední době v Iráku. Počet křesťanů však klesá i proto, že mají daleko menší porodnost než muslimské rodiny. A emigrace je pro ně psychologicky snadno představitelná. I když všichni blízkovýchodní křesťané nejsou vzdělaní, vlivní a bohatí – rozhodně to neplatilo pro perzekvované Iráčany – celkově jde o demografickou skupinu s vysokými standardy vzdělání. 

Křesťané ovládají jazyky, a mohou se opřít o velkou mezinárodní síť sympatizantů a pomocníků – mnoho křesťanských církví neboli denominací má mezinárodní charakter. V těžkých časech pak lze odejít, protože je ke komu. A tak křesťané mizí i z Libanonu, kde mívali většinu – dnes je však Maronitů jen 41 procent. 

„V Bejrútu jsem se setkal s Fádí Halissem, katolíkem a bývalým inženýrem ze syrského Aleppa, který dnes studuje v libanonské metropoli na jezuitského kněze. Podle něj křesťané žijí v regionu velmi pokojně, ale jakmile se situace přiostří, hned začnou zvažovat emigraci,“ píše reportér BBC. Příkladem podle něj může být arménské pravoslavné společenství, jehož členové po vypuknutí občanské války v Sýrii téměř úplně odešli, a není jasné, zda se ještě někdy vrátí. „Nelze říci, že by křesťané byli hlavním terčem útoků. Dokonce i v Iráku se často dostali jen do palby znesvářených sunnitů a šíitů a nebyli primárním cílem,“ míní jezuita. Podle něj je křesťanů málo, nejsou ozbrojeni a mají sklon z každé nebezpečné situace raději odejít. 

Zraněné syrské děti - Foto:  ČTK/AP

Zraněné syrské dětiFoto:  ČTK/AP

Fádí si dokonce nemyslí, že za odchody věřících křesťanů může hlavně muslimské nepřátelství a politický islám. „Útoky na kostely, k nimž došlo v Alexandrii a Bagdádu, jistě přispějí k panice, ale mají poměrně zkreslený efekt. Nelze říci jednoznačně, že by muslimové měli ke křesťanům nepřátelský postoj. Někteří samozřejmě ano, ale hrstka lidí nemůže ovlivnit celý region,“ míní Fádí. Jenomže strach je špatný rádce. V Libanonu se mnozí křesťané začali bát, i když k útokům na kostely došlo v jiných zemích. A tak si křesťané nakonec zvyknou na pocit, že zde nejsou vítáni, i když se sousedy dál vycházejí bez nejmenších obtíží. 

Fádí je přesvědčen, že v dlouhodobé perspektivě úpadek křesťanské populace Blízkého východu nezařídí perzekuce, ale demografie. Což ale neřeší otázku, kam nakonec odejdou syrští běženci. „Někteří z křesťanských uprchlíků stojí při Asadovi a drží se oficiální verze, podle níž Damašek držel ochrannou ruku nad náboženskými menšinami. Jiní však otevřeně bojují v řadách opozice,“ píše BBC. Mladí aktivisté jsou optimističtí a věří, že na troskách občanské války vznikne nová Sýrie, v níž budou křesťané i muslimové žít v harmonii. Naopak křesťanští stoupenci Asada si myslí, že jedinou cestou k návratu je porážka povstání. Pokud režim padne, zvítězí islamisté a ti všechny nemuslimy vyženou. 

„Když jsem reportáž dokončil, musel jsem stále myslet na pětadvacetičlennou rodinu, která přišla v Homsu o veškerý majetek a uchýlila se do Zálí. Nejmladší dvouletý syn měl smutný, předčasně dospělý pohled. Podle tradice jej nesmí ostříhat, dokud nebude pokřtěn, ale pokřtěn nemůže být, dokud se rodina nevrátí do Sýrie. Když jsme seděli a povídali si, otec ho syna po hlavě a bylo vidět, že mu délka jeho vlasů začíná vadit. Často na ně vzpomínám a přemýšlím, čím vším budou muset projít, než se dočkají vytouženého křtu,“ píše závěrem reportér BBC

Connolly doprovází článek statistikami, které poměrně přesvědčivě ukazují, jak se „arabské jaro“ na Blízkém východě postupně mění v „křesťanskou zimu“. Například v Iráku žilo v roce 2003 1,5 milionu křesťanů. Nyní jich je tam již jen několik stovek tisíc a jsou terčem prakticky pro každého – pro šíity i pro sunnity. V Sýrii před vypuknutím občanské války žily asi dva miliony křesťanů, tedy devět procent obyvatelstva. Jenomže povstalci, kteří bojují proti prezidentu Asadovi, se zaměřují nejen na likvidaci alávitů, tedy Asadova kmene, nýbrž i křesťanů. 


Přestaňte se smát okružním vánočním dopisům! 

Vánoční svátky končí, a komentář v britském deníku Daily Telegraph pozvedá hlas na obranu okružních dopisů, rozesílaných širšímu příbuzenstvu a známým okolo Vánoc. Jde o zvyk rozšířený zejména v angloamerické kultuře, místy však již pronikl i do střední Evropy. Lidé jednoduše připojí k vánočnímu přání cyklostylovaný dopis určený kolektivnímu adresátovi, a vylíčí v něm úspěchy i trable uplynulého roku. „Prosinec je měsíc, v němž se většina Britů oddává oblíbenému národnímu sportu – je jím zesměšňování okružních dopisů, které obsahují příval chlubení, sentimentalit a hrubek,“ píše komentátor konzervativního deníku. Tradičně sarkastičtí Britové vynalezli v posledních letech škodolibou zábavu – úryvky z dopisů od vzdálených příbuzných se čtou v rozhlase, ty nejbizarnější publikují i noviny, a někteří baviči dokonce začali psát imaginární listy pro potěchu posluchačů a čtenářů. 

Vánoce - Foto: Fotobanka Stock.xchng

VánoceFoto: Fotobanka Stock.xchng

Tisíce rodin si pak zpestřují sváteční náladu četbou o tom, jak „babiččino koleno správně reaguje na léčbu“, jak „Rosemary dělá obrovské pokroky v houslích a její učitel nevychází z údivu“ a jak si „Geoffrey zlepšil orientační smysl a cestou ze školy už nebloudí“. „Nic proti novému a typicky britskému komediálnímu žánru,“ píše Daily Telegraph, „ale svým způsobem je to zázrak, že okružní dopisy přežily kanonádu kritiky a sarkasmu.“ Podle deníku jde přesto o moudrou a krásnou tradici. Ať se smějeme sebevíce zprávám o maturitách absolvovaných s odřenýma ušima, o úmrtí křečků, rozměrech sedaček a novém vývoji kýly, kdyby dopisy přestaly chodit, asi bychom je začali upřímně postrádat. 

„Je sice pravda, že když na nás začnou okružní listy vypadávat z obálek, rozčilujeme se a brbláme, proč jen nám ti lidé nedají pokoj – ale co bychom si bez nich počali? Zbyl by nám jen vánoční pohled s dvěma třemi neosobními řádky,“ píše Daily Telegraph. Podle listu je svým způsobem moudré a obdivuhodné, když člověk nalezne sílu sednout si a bilancovat uplynulý rok, vzpomenout si, kdy došlo k jeho vrcholům a pádům. „Z hlavy si najednou nemůžu vzpomenout, jestli mě bolela ta záda v březnu nebo červnu, kde jsme to zmokli na dovolené – teprve když to všechno sepisuji, zahlédnu uplynulých dvanáct měsíců jakoby v celku, a často pocítím více vděčnosti, než si během roku připouštím,“ píše komentátor. 

Fascinující je také, jak dopisy vznikají – dospívající děti se za ně totiž většinou stydí a muži je ignorují, takže je matky píší bezmála jako samizdat. Kritici totiž mají kus pravdy – okružní zprávy jsou triviální. Nejde o žádné rodové epické drama jako Downton Abbey. Je tam plno detailů a banalit, jenomže život každé rodiny sestává právě z takových drobností. Bylo by úžasné, kdybychom mohli všechny dopisy z roku 2012 poslat nějakým strojem času do 200 let vzdálené budoucnosti, a povědět jim o úspěších malé Jane, nehodě automatické pračky a poloviční katastrofě na vysvědčeních – možná by je lidé v budoucnosti četli s daleko větším porozuměním a účastí, než my dnes. „Nám se však proměnily vánoční dopisy ve zdroj neškodné zábavy, a prosinec by byl bez nich šedivější. Přesto bych rád vzkázal ve jménu všech jejich bezejmenných autorů, nových bytů i starých bolestí – ruce pryč od vánočních dopisů!“ končí příspěvek v Daily Telegraphu


Slavíte dnes svatého Štěpána? Jak kde…

Stanice BBC se snaží vysvětlit, proč panuje v závěru vánočních svátků taková rozmanitost. Některé země totiž dnešek slaví jako svátek svatého Štěpána, jiné jako takzvaný Boxing Day neboli Den balíčků, další jako Den střízlíka – a některé jej neslaví vůbec – například Francouzi. Na svatého Štěpána mají volno v Rakousku, Katalánsku, Chorvatsku, u nás, v Německu, Irsku a Itálii, v Lucembursku, Makedonii, Černé hoře, Norsku, Dánsku, Estonsku, Švédsku, Finsku, Rumunsku, na Slovensku a v Polsku. A to je vše. 

Svátek křesťanského diakona a prvního mučedníka Štěpána, který byl ukamenován v roce 36, totiž připadá na 26. prosince jen v zemích západokřesťanské tradice. Pravoslaví jej podle juliánského kalendáře slaví až zítra, a v Srbsku dokonce až 9. ledna. V Británii se svatoštěpánská tradice neuchytila a pro svátek se vžilo označení Boxing Day, protože páni dávali služebnictvu drobné dárky. Dnes se volno využívá k slevovému nákupu a lidé jsou k vidění s daleko většími balíky v náručí. Také v Česku byl svátek sekularizován a vžil se pro něj nenáboženský název „Druhý svátek vánoční“. 

Svatý Štěpán - Foto:  Rádio Praha

Svatý ŠtěpánFoto:  Rádio Praha

Ještě podivnější zvyky však mají keltské země. V Irsku chodili „na Štěpána“ lidé zabíjet střízlíky, protože podle lidové tradice tento nejdrobnější zpěvný ptáček přivedl Jidáše k zatýkanému Kristovi. Rituál je však daleko staršího data a souvisí podle antropologů se slunovratem – jedině tehdy mohl být střízlík zabíjen, jinak byl celoročně chráněn. Malé irské děti pak chodily dům od domu jako koledníčci, a prodávali pírka střízlíků, o nichž se věřilo, že přinášejí štěstí. Zajímavý zvyk panoval dlouhá staletí i ve Walesu, ale v 19. století byl násilně přerušen. Lidé chodili na Štěpána vymrskat jmelím ty, kdo se váleli dlouho v posteli, a také služky a obecně dívky. Tradice, nápadně připomínající české Velikonoce, se drží už jen v odlehlých oblastech Walesu. Zmrskán býval v minulosti také dobytek, a to až do krve. Proto byl také vydán zákaz. 

Samostatnou kapitolou je slavení svatoštěpánského svátku v Maďarsku. Jde totiž o svátek jiného svatého Štěpána a připomíná se v parném létě, 20. srpna. Předmětem jeho úcty je král Štěpán I. z dynastie Arpádovců, který obrátil Uhry na křesťanství a v roce 1083 byl kanonizován. V roce 1949 se komunistický režim pokusil potlačit tuto tradici tím, že schválil ve stejný den konstituci, volný den zachoval, ale přejmenoval jej na Den ústavy. Ihned po pádu režimu se název vrátil. Pravidelně se při něm koná procesí s nesením ruky krále Budapeští. Na Vánoce si pak Maďaři nedělají těžkou hlavu s pravým důvodem svátku a slaví ho jako den svého národního patrona, končí BBC

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace