Řecký starosta, chapadla násilí a Marc Chagall

www.spiegel.deFoto:  Spiegel

Řecko je už dlouho v Evropě černá ovce, a proto jsme se zaradovali, když jsme narazili na článek o muži, který křísí naději na lepší časy. Chmurnějším tématem je mezinárodní teror íránského režimu, který by si zasluhoval pádnou odpověď. Naše cesta po světě plném problémů nás zavede i do španělského Madridu na výstavu podivuhodného malíře krásy a radosti ze života.

Chvála řeckého starosty

Činovníci Evropské unie si nemohou vynachválit starostu Soluně, která je metropolí řecké Makedonie. Jannis Butaris se pustil do reforem, odstraňuje chyby svých předchůdců a výdaje města se mu podařilo zkrátit o třicet procent. Hamburský týdeník Spiegel trochu ironicky dodává, že řecký starosta se dokonce jezdí radit do Německa. 

Jannis Butaris seděl nedávno v kanceláři berlínské čtvrti Tempelhof a neplýtval slovy. „Vaše město je čisté a naše je špinavé, a to, co se daří u vás, u nás nefunguje.“ V Berlíně ho například zajímalo zacházení s odpadky. Tady se dověděl, že německá metropole vyprodukuje každý rok milion a 300 tisíc tun smetí a že jedna z největších překážek čistoty ulic je 200 tisíc psů. Soluňského starostu psi nijak zvlášť netrápí, protože v jeho městě si s odklízením odpadků nevědí rady. 

Hlavní soluňské náměstí AristotelouFoto: Pavel Novák

Samotný fakt, že Jannis Butaris jede žádat o pomoc do Německa, je v Řecku malá senzace, protože tam neuplyne den, aby místní noviny neprobíraly souvislost nynějších hospodářských potíží s nacistickou okupací. Říci, že vztahy mezi Němci a Řeky jsou špatné, je hodně slabé vyjádření. Řekové nenávidí kancléřku Angelu Merkelovou ještě víc než vlastní politiky, kteří se už neodváží vyjít na ulici. V Řecku uslyšíte, že kvůli úsporám nadiktovaným z Berlína se už skoro nedá žít.

Butaris je v Řecku hodně neobvyklý politik. Sám se označuje za podnikatele, který se pustil do nového projektu – je to vedení města Soluně, kde je starostou už téměř rok. V kuloárech Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky opravdu není běžné uslyšet chválu na adresu nějakého řeckého politika. Výjimkou je starosta Butaris. Od jeho nástupu do úřadu se Soluň začala v Evropě označovat za ostrov naděje a vzor pro celé Řecko.

Všeobecně chválený politik je ve skutečnosti obchodník s vínem. Jeho Xinomavro, Syrah a Merlot mají zlaté medaile z mezinárodních soutěží. O vinice se teď starají jeho tři děti. Jejich otec před sedmi lety založil občanskou Iniciativu pro Soluň a začal jezdit po městě na kole v rámci kampaně podporující veřejnou dopravu a lepší využití veřejných prostor. Starostou je od loňského ledna, je to nestraník, ale jeho zvolení podpořilo středolevé Panhellénské socialistické hnutí.

„Na téhle krizi je dobré,“ říká Jannis Butaris, „že Řekové musí myslet jinak a že politikům už nepomohou prázdné sliby a nezodpovědné činy, protože peníze na kupování voličů došly.“ Krátce po nástupu do úřadu se starosta vypravil do Istanbulu, kde chtěl přesvědčit tradiční řecké nepřátele, aby navštívili Soluň, která byla do roku 1912 v Osmanské říši. Po Butarisově výletu na Bospor turecké aerolinie obnovily lety mezi oběma městy a počet tureckých turistů se za jediný rok zdvojnásobil. V Soluni je to důležité, protože zdejší nezaměstnanost dosahuje 25 procent.

Druhé největší řecké město bylo vždycky opěrným bodem konzervativců a nacionalistů. Místní arcibiskup během volební kampaně odmítl Butarisovi dovolit, aby při bohoslužbě políbil kříž, a dokonce mu řekl, že dokud on bude ve funkci, Butaris radnici zevnitř neuvidí. Televize incident zachytila a arcibiskupova neomalenost pobouřila i konzervativní občany.

Za Butarisova předchůdce z městského účtu náhle a nevysvětlitelně zmizelo 21 a půl milionu eur. Nynější soluňský starosta se od svých předchůdců liší i otevřeností, protože například neskrývá, že byl deset let těžký piják, což skončilo před 21 lety. Byl také sedm let rozvedený a pak si znovu vzal svou původní ženu, která mu před pěti lety zemřela.

Nejdůležitější jsou však reformy ve správě města, kde pracovalo pět tisíc zaměstnanců, přestože by stačily tři tisíce. Mnozí z nich se nikdy nenaučili pracovat. Volba toho správného kandidáta vám v Soluni donedávna vynesla doživotní místo veřejného zaměstnance a na radnici se děly i jiné šílené věci. 

Soluňská Bílá věžFoto: Thessaloniki

Většina zaměstnanců města hromadila stovky hodin přesčasů, aniž se zdržovala jejich podrobnou dokumentací. Teď mají přesčasy limit, který se týká hodin i počtu lidí, kteří za ně mohou být placeni. Úspěch nových pravidel se projevil na výdajích města, které loni klesly o třetinu. Schodek rozpočtu, který se normálně každý rok zdvojnásobil, poprvé klesl o sedm a půl procenta. 

Starostovi odpůrci v radě města ho kritizovali za jeho cestu do Německa a aténský deník Kathimerini zpochybnil jeho duševní zdraví, protože si za své rádce vybral právě Němce. Butaris se chystá i do jiných zemí, aby se poradil, jak zacházet s odpadky a řídit přístav. „Rozvrácený systém nikdo neopraví ani nezlepší,“ říká starosta, „musí se vyřadit a na jeho místo musí přijít něco jiného. Tohle musí pochopit občané Soluně i všichni Řekové.“ 

 Dlouhá chapadla teroru 

Jedním z motivů nedávných teroristických útoků v indickém Dillí a gruzínském Tbilisi byla snaha Íránu odradit Západ od úderu na jeho jaderná zařízení. Atentáty, které zosnoval teheránský režim s pomocí svých pohůnků z hnutí Hizballáh, si naštěstí nevyžádaly lidské životy. 

Manželku izraelského diplomata sice výbuch nálože, připevněné na její auto, vymrštil z vozidla, ale její vážný stav se zlepšuje. Podle jejích příbuzných to byl zázrak, že paní Tal Jehošua-Korenová a její indický šofér zůstali naživu. Příprava gruzínského atentátu na zaměstnance izraelského velvyslance byla včas odhalena, takže k němu ani nedošlo.

Podobné štěstí provázelo úterní incident v thajském Bangkoku, kde předčasně vybuchla nálož, kterou nastražili íránští agenti. Terorista se vzápětí pokusil uprchnout a při zběsilé honičce hodil na policisty granát, který se odrazil od stromu a dopadl vedle něj. Saíb Norabí přišel o nohy. Izrael se však nehodlá spoléhat na šťastnou nehodu nebo na zázraky. 

Zranění jsou odnášeni z hořícího auta izraelské ambasády po útoku v indickém Novém DillíFoto:  ČTK

Írán a Hizballáh už podle deníku Jerusalem Post předvedly, že jejich vražedné akce nemíří jen na Izrael. Velitel Hizballáhu Imad Mugnija zosnoval roku 1983 výbuchy v bejrútských kasárnách americké námořní pěchoty, které zabily 241 Američanů a 58 Francouzů. Při útoku na velvyslanectví Spojených států v libanonské metropoli zemřelo 60 lidí. 

Před čtyřmi lety Mugnijova kariéra skončila, když mu v Damašku výbuch nálože v opěrce jeho automobilu utrhl hlavu. Hizballáh je však stále spojencem Íránu, který je největším státním mecenášem terorismu na světě. Teherán stál v devadesátých letech za pumovým útokem na středisko židovské komunity v argentinském Buenos Aires. 

Íránské revoluční gardy a jejich šíitští spolupracovníci kalili vodu v Iráku, kde vraždili americké vojáky a místní sunnity. Teherán stále podporuje protizápadní síly v Afghánistánu a pašuje zbraně a rakety do jižního Libanonu, který je opěrným bodem teroristů z Hizballáhu. Írán se také podílí na akcích syrské armády, která surově potlačuje lidové povstání. Teherán byl zřejmě i za neúspěšným pokusem o vraždu saúdského velvyslance ve Washingtonu. 

Mezinárodní společenství nedávné atentáty v Dillí a Tbilisi odsoudilo. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun vyzval indické a gruzínské úřady, aby tyto incidenty vyšetřilo a vydalo jejich pachatele spravedlnosti. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová dala najevo, že její země je ochotna s pátráním pomoci, a jménem svého národa vyjádřila účast obětem těchto zbabělých činů a jejich rodinám. Podobný postoj zaujal i šéf britské diplomacie William Hague.  

Komentátor deníku Jerusalem Post dodává, že to nestačí, protože Írán je hrozbou pro celý Západ. Násilnickou rétoriku aktivní podporu teroristů nezastaví pouhá slova. Tajné akce a vraždy íránských jaderných vědců mohou zdržet vývoj zbraní hromadného ničení, ale nejde jen o to. Teror, který se rozšířil do tak odlehlých zemí, jako je Gruzie nebo Indie, si žádá daleko agresivnější reakci západních států. Íránští mulláhové musí vědět, že jejich chapadla mohou být amputována. 

Marc Chagall v Madridu 

První soubornou výstavu Marka Chagalla ve Španělsku otevře 14. února madridské muzeum Thyssen-Bornemisza. Více než 150 děl ze soukromých i veřejných sbírek z celého světa nabídne pohled na životní cestu malíře, který sehrál jedinečnou roli v dějinách moderního umění. 

Malíř Marc Chagall ve svém domě, 1984Foto: Martine Franck / Magnum Photos

Ruský malíř vyvinul výmluvný styl s příznačnou barevností, který vychází z jeho vzpomínek a tradic židovské komunity v jeho rodné zemi. Výtvarný magazín Artdaily připomíná, že Chagall zkombinoval prvky kubismu, fauvismu a orfismu a výsledkem byl velmi osobní výraz, který je těžké zařadit do nějaké kategorie. 

Jeho dlouhý život poznamenaly velké dějinné události první poloviny 20. století. Malíře obklopovali nejen výtvarníci, ale i básníci a spisovatelé, jako byl André Breton, André Malraux, Blaise Cendrars a Guillaume Apollinaire, kteří o něm říkali, že je to literární malíř, protože miloval krásné písemnictví a tvůrčí svobodu, která je znát na jeho fantastických obrazech. 

Jeho modré, zelené, červené a žluté odstíny oživují skutečné i vysněné obyvatele podivuhodné krajiny, kde potkáte houslistu, rabína, pár milenců, akrobata a nevídaná zvířata. Malíře můžeme pokládat za jednoho z předchůdců surrealismu, jehož teoretický vůdce André Breton napsal, že se Chagallem zahájila metafora svůj triumfální vpád do moderního umění.  

V létě roku 1911 přišel mladý malíř do Paříže, kam se vypravil z odlehlého provinčního Vitebska, který je jedním z nejstarších slovanských měst. Francouzská metropole byla v té době mezinárodním hlavním městem uměleckého světa. Svou první samostatnou výstavu měl Chagall už roku 1914 a první velký zájem veřejnosti zažil v Německu. 

Po návratu do rodného města ho roku 1914 zaskočila první světová válka. O rok později se oženil se svou snoubenkou Bellou Rosenfeldovou a po ruské revoluci vedl výtvarnou školu ve Vitebsku, odkud ho vypudil názorový střet s významným ruským moderním malířem Kazimirem Malevičem. Od roku 1920 pracoval pro Státní židovské divadlo v Moskvě, kde měl na starosti výpravu a kostýmy. O rok později opustil Rusko navždy a vrátil se do Francie, kde strávil téměř celý zbytek života. 

Marc Chagall - Muzikanti (1911), Státní galerie Treťjakov, MoskvaFoto:  VBK, Wien, 2006

Výjimkou byla doba 2. světové války, kdy zakotvil ve Spojených státech, aby se vyhnul nacistickému vyhlazování Židů. Roku 1946 mu newyorské Muzeum moderního umění uspořádalo soubornou výstavu, která založila jeho mezinárodní pověst. Jeho velký příznivec, průmyslník a sběratel baron Thyssen-Bornemisza, vzpomíná, že se Chagalla jednou ptal, proč stále maluje krávy, které na nebi hrají na housle. To je velmi prosté, odpověděl malíř, vyrůstal jsem na venkově a tam jsem měl pořád kolem sebe krávy. 

Chagall se původně pustil do malování, aby se osvobodil od tradice židovského chasidismu, v němž je zobrazení člověka svatokrádež. Asi právě proto nikdy nezanechal figurálního malování na rozdíl od většiny ruských kolegů, kteří tíhli k abstrakci. Žlutý pokoj, Houslista, Věnováno mé snoubence a Svatba jsou krásné příklady jeho pařížských začátků, které otevírají současnou madridskou výstavu. 

Roku 1927 se Chagall pustil do ilustrací Lafontainových bajek. Hrdinové klasické i lidové mytologie v nich vystupují v podobě zvířat, která se chovají jako lidé. Ve stejné době malíř vytvořil sérii volných děl inspirovaných stejnými tématy. Na madridské výstavě je jich asi čtyřicet včetně Kočky proměněné v ženu, Lišky, Kohoutka a řady dalších. 

O několik let později Chagall přijal zakázku na ilustrace k bibli, které ho vrátily do jeho dětství a chasidské tradice rodného města. Při té příležitosti mistrně využil různých grafických technik, jejichž výsledkem byla souhra černé a bílé a silných a tenkých čar vytvářející neobyčejně působivé výjevy. Poslechněte si, co o nich řekl jejich tvůrce:  

„Když jsem se chopil litografického kamene nebo měděné desky, bylo to, jako bych se dotkl nějakého talismanu. Zdálo se mi, že mohu vyjádřit všechen svůj smutek i radost. Bylo v tom všechno, co jsem kdy zažil – narození i smrt, svatby, květiny, zvířata, ptáci i chudí dělníci, rodiče, milenci v noci i bibličtí proroci na ulicích, doma, v kostele i na nebi. A jak šel čas a přibýval věk, přišla i tragédie života kolem nás i v nás.“ 

Po smrti své milované Belly se malíř znovu vrátil po do Francie, kde se na jaře roku 1950 natrvalo usadil v provensálském Saint-Paul-de-Vence. Chagalla tam oslnilo světlo a barvy jižní Francie, které zaplavily jeho obrazy v posledních desetiletích života. Jejich námětem byla tradiční témata náboženství, rodiny, snů, pohádek a cirkusu. 

Marc Chagall: Sára a Andělé (litografie, 1960)Foto:  www.galerieart.cz

Chagall se v pokročilém věku pustil do keramiky, která se pro něj stala novým dobrodružstvím. Nové formy a využití barev při práci s hlínou a polevami ho vedly k zájmu o lidové umění, které podnítilo jeho obrazotvornost. Tato zkušenost ho vedla k sochařské práci s nezničitelným mramorem, kamenem a bronzem, kde se opět objevila náboženská témata. Její smysl popsal těmito slovy: 

„Ke keramice a sochařství mě možná přivedly vzpomínky na otce a matku, na mé dětství a na rodinu. U těchto materiálů musí být člověk pokorný a úplně se jim podřídit. Je to přirozené, a všechno, co je přirozené, je posvátné.“ 

Od roku 1958 pracoval Chagall na barevných oknech pro katedrálu v lotrinských Metách, pro jeruzalémskou univerzitní kliniku Hadassa, Institut umění v Chicagu a jiné budovy. Roku 1963 ho čekala zakázka na vymalování stropu pařížské Opery, kde oslavil velké skladatele Mozarta, Ravela, Stravinského a Debussyho. 

Madridská výstava, která je otevřena do 20. května, končí síní věnovanou velkým Chagallovým tématům, mezi nimiž hraje velkou roli Cirkus. Jeho kouzelný svět ho celý život spojoval s dětstvím ve Vitebsku, kam často zajížděli akrobati, jejichž svoboda a smysl a pro radost z pohybu oslňovala místní děti, které pokaždé netrpělivě čekaly, až zase přijedou.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.