21. ledna  2007  rubrika: Svět viděný internetem

Sebevražedné město, aneb dějiny hříchu

www.gazeta.pl - Foto:  Český rozhlas

www.gazeta.plFoto:  Český rozhlas

Tentokrát se vydáme k našim severním sousedům. Dozvíme se, jak se dívají na současný vývoj slezského hornického města Karviná, vydáme se do historie a dozvíme se o vývoji pohledu společnosti na nechtěně narozené děti a nakonec se krátce zamyslíme nad pozitivními lustracemi, kterých není ušetřena ani polská církev.

Jarosław Jot-Drużycki pro týdeník Tygodnik Powszechny napsal reportáž ze současné Karviné. Nazval ji příznačně: Sebevražda města, aneb je Karviná ještě Karvina? (prosím Karvina vyslovit s přízvukem na první slabiku) 

Jaký byl počátek? Karviná pochází ze staroslovanského slova "karva" - kráva. Představuji si, že počátek mohl být asi takový. Na levém břehu Olše se rozvalila kráva. Lenivě uškubává trávu a pomalu ji žvýká v hubě. Tak se činí každý den. Až jednoho dne uškubne trs trávy a hle - objeví se uhelná žíla... Mohlo to být i jinak. To ale není důležité... 

Karvinské uhlí bylo objeveno v roce 1776. Podíl na objevu měl i majitel Fryštátu, Jan Josef Erdman Florian, hrabě Larisch. Těžbu zahájili v roce 1794 a rod Larischů na černém zlatě udělal díru do světa. Patřila mu většina karvinských dolů. V druhé polovině devatenáctého století se stále více zavrtávaly do země... 

Larischové poskytovali horníkům práci, bydlení v rodinných domcích. Večery mohli trávit u džbánku zámeckého piva. Pro hornické děti postavili školy. Na jedné z nich, na české, zvané bílá, byla zavěšena tabulka s poděkováním: Čest a vděk hraběti Henrykowi Laryssowi - Zdárné a ctnostné děti." 

Vděčný a poslušným dítětem v nejmenší nebyl Gustaw Morcinek. Možná proto, když vyrostl, se stal spisovatelem. V autobiografii Černá Julka popisuje tehdejší Karvinou a její čtvrti Žabkov, Sovinec, Jindřichov a Solce. "Z jedné strany se táhl kouř. Do kouře byly zahaleny Žabkov, nakonec celá Karviná. Na druhé straně stál ohromný zámek hraběte Larische. V zámku bylo asi tak tisíc místností. Zcela určitě na tři sta psů. S nimi se hrabě Larisch vydával na lov." 

Při čtení Morcinkových vzpomínek získáte dojem, že šlo snad o pupek světa, obydlený Poláky jako Karwina, Čechy v podobě Karviné a pro Němce to byla Karwin. 

V roce 1923 získala Karviná městská práva. Do městského znaku dostala zkřížená hornická kladívka, hrábě a kosu a nad nimi bdělo oko Opatrnosti. Mělo bdít nad městem a nad horníky. V dolech se totiž často děly nehody, vybuchoval podzemní metan. Na karvinském hřbitově bychom byli našli mnoho hrobů obětí důlních nehod. 

V roce 1946 do Karviné přijel předseda vlády a šéf Komunistické strany Československa, Klement Gottwald. Na jeho počest byl důl František v Horní Suché přejmenován na důl Klementa Gottwalda. Návštěva soudruha premiéra měla především za cíl získat horníky pro chystaný dvouletý plán - neboť podle něj, "hlavní podmínkou splnění dvouletky je dobývání uhlí, které od srpna stávajícího roku sice neustále roste, ale ještě není na takové úrovni, aby pokrylo potřeby trhu..." Premiér Gottwald na konci své řeči horníkům popřál úspěch na jejich cestě za blahobytem v rámci dvouletého plánu a pozdravil je tradičním "zdařbůh". 

V únoru roku 1948 v Československu komunisté s konečnou platností získali moc. Gottwald se stal prezidentem. Do konce dvouletky zbývá ještě devět měsíců. Pod heslem: "musíme udělat vše pro to, abychom splnili slib daný prezidentovi Klementu Gottwaldovi", se těžilo a těžilo a těžilo... 

Nikdo si nepamatuje, kdy se propadl první dům. 

Spíš si každý vzpomněl na ty další, které na obraze krajiny připomínaly vykotlané hornické zuby. 

"Vzpomínám, říká K., Karviňák a horník s třicetičtyřletou praxí, jak jsme v šedesátých letech jako synci přijeli na slavnost, a ještě před oslavami v jedné chvíli se propadla jedna chata až po samotnou střechu. Kolem chodili lidé a bezradně se dívali na to, co se stalo." 

Dvacet let předtím, během pamětihodné návštěvy Gottwalda v Karviné a velké manifestace v hraběcím parku na Solce, se ukázalo podivné znamení, kterého si všiml reportér Hlasu lidu: Napsal: "jako záporná stránka slavnosti se ukázala špatně zbudovaná střecha nad hlavní tribunou. Hodinu po té, co ji opustili členové vlády a představitelé místních úřadů, střecha se propadla. Naštěstí nezpůsobila žádné významnější škody." 

To byl karvinský "mene, tekel, ufarsim". Myslím na to, když se dívám na kostel svatého Petra z Alkantary z roku sedmnáct set třicet šest. Pozoruji ho a podivuji se, jak to může vydržet, vychýlený od své osy o sedm metrů? Navíc stával na vršku. To už si představit neumím. Během několika let se jeho budova propadla o třicet dva metry. Kdysi proti němu stály dvě školy. Bílá (česká) a červená (německo - polská). 

Mé úvahy přerušuje muž asi tak sedmdesátiletý. "Pane," říká, " myslíme si, že ten kostel se drží jen silou modliteb. Karviná a všechno s ní je už v tahu. Tady bylo náměstí, tam fara. Stály tu domy a tamtudy," ukázal na louku porostlou buřinou, "tamtudy jezdívala tramvaj z Ostravy. 

I ta zanikla. Dnes tu není ani fara, ani školy, ani domy, ani kino. Není tu ani stadion, ani knihovna. Zmizela nemocnice i hotel. 

"Protože, pane," přechází muž do šeptu, "víte, ta Karviná, o které psal Morcinek, ta je v nenávratnu. Všechno odsud zmizelo." 

Jako poslední z Karviné utíkají hospody. U dolu Barbara, i když i ten je před zavřením, jsou dveře do budovy s nápisem Kulturní dům dokořán. Vane z nich ale prázdno. A přece uvnitř výčep, ospalá výčepní a pivo od čepu. Dokonce na Sovinci je putyka. Stále ještě. A pokud je hospoda, kde ze sudu čepují vychlazené pivo, znamená to, že je do umírání ještě daleko. 

Na Sovinci se schází místní smetánka. Bezdomovci. Cikáni a ti, kteří mají ještě práci v dolech, ve městě anebo při rozebírání domů. Rozebírají poslední už umrlé domy. Jejich role připomíná úlohu mravenců v ekosystému. Cihlu po cihle. Cihly je možné prodat. Kov je možné prodat. A jakmile ukončí práci, přijede buldozer a zbytek srovná se zemí. 

Že by v Karviné žili "lidé natolik hříšní"? A možná se jen jistého dne objevili cizí, průmysloví barbaři a do mrtě Karvinou vydojili? 

A k čemu pak /.../ kráva, která nedává mléko... 

Dariusz Lukasiewicz, vědecký pracovník historického ústavu Polské akademie věd pro týdeník Polityka napsal historické zamyšlení nad dějinami hříchu. Věnuje vývoji pohledu společnosti na nechtěně narozené děti. 

Až do osmnáctého století nebyla gynekologie předmětem zájmu oficiální medicíny. Opravdová antikoncepce neexistovala. Užívána byla spíš brutální a odpudivá metoda - děti se zabíjely hned po narození. 

V antickém světě zabíjet děti po porodu bylo běžnou praktikou. Nijak nebyla odsuzována. Řecký dělník v prvním století před naším letopočtem psal své ženě z Alexandrie: "Prosím tě a připomínám: pečuj o dítě, jakmile dostanu mzdu, pošlu ti ji. Pokud šťastně porodíš, a bude-li to chlapec, nech ho žít, bude-li to dívka - zabij ji." V antickém Římě o tom, zda dítě bude žít, rozhodoval otec... Jak dokládá Paul Veyne, zabíjení dětí v chudým rodinách mělo příčinu v nouzi. Bohatší se naopak bránili ředit energii vynakládanou k vychování dětí a jejich podíly na majetku. Platón v pojednání o státu psal o dětech zplozených bez souhlasu ideální vlády, "že by bylo nejlepší, aby jediný plod takového vztahu neuzřel světlo světa, a jestli by přece jen na svět přišel navzdory vynaloženému úsilí, pak je třeba jej odložit někde, kde by se nenašel sebemenší zdroj pro jeho obživu." 

Tyto praktiky byly odsuzované a podléhaly přísným trestům až v důsledku morálky, zastávané stoiky, následně díky křesťanství, které tak pokračovalo ve stopách svých židovských předchůdců. Zabíjení dětí bylo prohlášeno za zločin a trestáno smrtí od roku 374. 

Středověký trestní kodex kanonického práva z roku 1140 zabíjení dětí rovněž považoval za obyčejnou vraždu příbuzného. Nicméně zmínky o ní jsou z té doby sporadické. Objevují se ve smolných knihách. Duchovní proti zabíjení dětí usilovně bojovali, doporučovali raději nechtěné děti pokládat ke dveřím kostelů... Tak ve středověku církev začala budovat první domovy pro odložené děti. V Augsburku ve čtrnáctém století ze tří tisíc zločinů zaznamenali jen jediné zabití dítěte, v Nördlingen do roku patnáct set třicet dva se takový zločin objevil také jen jednou, v Norimberku v téže době pouze pět případů... 

Vražedkyně dětí zpravidla chtěly zůstat pannami. Hrozilo jim opovržení, že přivedly na svět nemanželské dítě. V obavě před vyloučením ze společenství, před možnou ztrátou zaměstnání, před zahanbujícími církevními tresty, ale také pod vlivem šoku z porodu své potomstvo zabíjely. Otcové takových dětí bývali zpravidla pacholci, čeledíni nebo studenti, méně často zaměstnavatelé a šlechta. Bývalo to nejčastější vysvětlení šetřeného zločinu. Nicméně v některých případech do hry přicházely i jiné důvody. Některé ženy se při výsleších nezřídka přiznávaly k tomu, že byly ke zločinu naváděny satanem, nejčastěji ale tvrdily, že se dítě narodilo už mrtvé... 

Největší vliv na formování interpretace zabíjení dětí, platné dokonce až do dnešních dnů, měl švýcarský pedagog a spisovatel Johann Heinrich Pestalozzi. Ve své práci z roku sedmnáct set osmdesát vyslovil názor, že jedním z důvodů zabíjení dětí je nouze, která dvojici mladých lidí nedovoluje založit rodinu. Díky tomu přirozené a zdravé pohnutky je vedou až k tragické vraždě. Hlavním viníkem mělo být ale opovržení, které se vznášelo nad nemanželskými dětmi a jejich matkami. Propojené navíc s trestními důsledky, plynoucích z nemanželského vztahu, s obavami před rodiči, příbuznými a nadřízenými. Příčinu nacházel i v nedostatku osvěty, které se ještě tehdy neříkalo sexuální, ale biologická, v nedostatku znalostí o fungování lidského organismu a spolužití dvou lidí, v neposlední řadě i v malém sebevědomí žen. Bez významu nebyly ani věrolomnost a podvádění ze strany mužů. Jejich důsledky nakonec stejně nesla žena. Mnoho pozornosti věnoval podmínkám života služebných. Zejména mezi nimi totiž bujelo zabíjení dětí. Tvrdil, že na nich vynucovaná pohlavní zdrženlivost se příčí přirozeným sexuálním instinktům... 

Celá řada spisů bránila vražedkyně dětí jako oběti nespravedlivých společenských poměrů. Často zločiny, kterých se dopustily, zatlačovaly do pozadí. Dokládaly, že zabíjení dětí se neděje v důsledku ostudného nemanželského vztahu, ale v důsledku úpadku mravů a pustnutí společnosti. Už v roce sedmnáct set sedmdesát dva známý historik Justus Maser vystupoval proti přehlížení nestydatosti "děvek" a jejich dětí a psal, vzdáme-li se možnosti trestat neřád, zbavíme tak zákonné ženy jejich důstojnosti. Meissner, rektor pedagogia v Braunschweigu vyslovil pochybnost, zda si populismus musí pomáhat takovým prostředky, jako je podpora nemanželských dětí a ostatního neřádu. Nejčastěji v té diskusi padalo slovo "děvka". 

Jak psal autor anonymní práce o zabíjené dětí, je lepší mít několik dětských vražedkyň, než města plná dívčích a ženských nestyd. Ve výsledku mnoho autorů požadovalo zostření trestů proti neřádu... Poukazovali zároveň na to, že je nezbytné děvčata vychovávat podle obyčejů, že je potřeba v nich upevňovat nevinnost a stud. Objevil se nový měšťanský vzorec výchovy děvčat. Výrazně se stavěl proti šlechtickým zvykům, líčeným zpravidla jako rozpustilé a nemorální. Autoři ve svých vizích rovněž poukazovali na luxus a kulturu jako na symptomy rozkladu společnosti. Jako protiváhu zdůrazňovali ctnost a důstojnost, pracovitost a přičinlivost, nevinnost a střídmost. V jejich představách ženy zabíjely ze studu a strachu, v důsledku vlastností dané ženskou náturou, a ne z obavy před opovržením a církevními tresty. 

Takový byl i názor Immanuela Kanta, který měl za to, že vražedkyně dětí zabíjejí, aby bránili svoji panenskou čest. Z toho důvodu filosof z Královce soudil, že trest smrti za to je trestem příliš přísným. 

Marek Zajac, redaktor katolického týdeníku Tygodnik Powszechny se pro týdeník Polityka zamýšlí nad důsledky reakce církve na pozitivní lustrace některých hierarchů. Zamyšlení nazval Šepot udání a ryk biskupů. 

Sázka ve sporech o kněžské estébácké spisy nespočívá jen v osudech obviněných duchovních ze spolupráce s STB. Celá církev se ocitla uprostřed silného cyklonu. A tak minulý rok v církvi plynul nejen podle liturgického kalendáře, ale i podle nárazů lustrační tsunami. 

Když sleduji debatu nad lustracemi, mohu získat dojen, že dělítko neprobíhá mezi konzervativci a liberály, mezi církví otevřenou a uzavřenou do sebe, mezi staršími a mladšími, mezi laiky a duchovními. Je zřejmé, že v uvedených případech máme co do činění s rozdíly, nezřídka výraznými. Daleko důležitější se ale stala jiná otázka: 

Katolíci se shodují, že církev v Polsku vyšla z komunistického pronásledování bez utrpěné škody. Počet duchovních, kteří se v tehdejších letech vyznačovali hrdinstvím, rozhodným způsobem převyšuje počet těch, kteří se nechali zlomit ke spolupráci. Současně není spravedlivé, jestliže se cejch hanby vypálí jen tajným spolupracovníkům, když víme, že v poklidu si žije spousta těch, kteří je lámali. 

Skutečně sporným se ukazuje problém, jak má církev na obvinění reagovat. /.../ Otázka sahá do veliké hloubky. Odkud se totiž bere autorita biskupů a kněží? 

Jedna strana zastává postoj, že autoritu má církev jako taková. Síla působení a úcty se pojí s úřady tak, jak jsou uspořádány ve své hierarchii. Poslužme si například obviněním vůči arcibiskupovi Wielgusovi. Metropolitovi vyslovili podporu mnozí biskupové. Apoštolský stolec dokonce vydal prohlášení, v praxi římské kurie nevídané, že Benedikt XVI. má plnou důvěru v jeho nominaci. Vatikánskou zprávu okomentoval kněz Adam Lach, vedoucí redaktor plockého vydání týdeníku Niedziela: "Řím řekl, věc se uzavřela." Neboť, podle jeho názoru, papežův postoj rozptýlil všechny pochybnosti. 

A to tedy ne!, říká druhá strana. Autorita vzchází ze skutečnosti a činů, a ne výlučně ze zastávané úrovně úřadu. Pokud se navíc obecně věří v nevinnost hierarchy, je v jeho nejlepším zájmu, věc dopodrobna vysvětlit. Pokud veřejnost nezná dokumenty, vždy se najdou tací, kteří řeknou, že záležitost je překroucena a smetí zameteno pod koberec. 

Dělící linka může jít ještě jinudy. Týká se už připomenuté otázky - totiž budoucnosti církve. Jedni setrvávají v přesvědčení, že hrozí úbytek věřících A tak je potřeba stát za ověřenými metodami, nedělat zbytečně radikální pohyby, a svatyně zůstanou plné. Vysvětlují tím i to, že se zatím zlověstné předpovědi nenaplnily. Přece pluralismus a svobodný trh měly společnost odradit od církve.. /.../ Obecně řečeno, v některých církevních kruzích převládá přesvědčení, že máme co dělat s poklidným statem quo. 

Ne každý poklid je ale svatý - namítají polemisté. Nemůžeme brát na lehkou váhu hrozící symptomy. Nedělních mší se v průměru účastní čtyřicet sedm procent Poláků, ale ve Varšavě je to už jen pětadvacet procent. ...bagatelizace lustračních otázek tak může přivodit politováníhodné následky. Církev v Polsku každý den musí osvědčovat svoji autoritu, která pramení z její historie. Zejména po tom, co už mezi námi není Jan Pavel II. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.  

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas