3. října  2011  rubrika: Svět viděný internetem

Slovenský hazard, čínský zajatec a anglický romantik

www.sme.sk - Foto:  sme.sk

www.sme.skFoto:  sme.sk

Za československých časů se říkalo, že Slováci dokážou rychle rozetnout problém, se kterým se Češi dokážou jen párat. Příkladem by mohlo být východoslovenské město Sabinov, kde zakázali hazard. Za úplně jiným úporným problémem se vydáme do Číny, odkud se už tři roky nemůže dostat tamní rodák, který je občanem Spojených států. Poslední zastávka nás čeká v Londýně na výstavě anglického romantika, který se právě vrací do módy.


Pryč s hazardem 

Sabinov je první slovenské město, kde je úplně zakázán hazard. Předcházela tomu bouřlivá debata, ale nakonec to schválili všichni zastupitelé. V bratislavském deníku Sme čteme, že města a obce mohou takové zákazy vydávat díky červnové novele zákona o hazardních hrách, kterou navrhlo Křesťansko-demokratické hnutí. 

Řada sabinovských podnikatelů to považuje za diskriminaci a postižení se chtějí obrátit i na Ústavní soud. Hazard se navíc nebude moci odstranit najednou. Podnikatel, který požádá o licenci do konce roku a splní všechny podmínky, ji musí dostat. Příští rok město postupně zakáže videohry i výherní hrací automaty, které se liší jen technickým řešením. 

Je den, kdy se vyplácejí sociální dávky, a před hernou na náměstí netrpělivě postává skupina mužů a žen a na chodníku posedávají děti. Dovnitř se dostanou, až se u hracího automatu uvolní místo. V přítmí vydýchané místnosti s blikajícími obrazovkami si zarostlý muž ve špinavé košili objednává pivo a chce rozměnit bankovku v hodnotě padesáti eur. 

Kostely v centru východoslovenského Sabinova - Foto: Jozef Kotulič,  CC BY-SA 3.0

Kostely v centru východoslovenského SabinovaFoto: Jozef Kotulič, CC BY-SA 3.0

„Chodí sem lidé, kteří hodí do stroje dvě eura, a když nevyhrají, jdou pryč. Ale někteří u nás nechají celé sociální dávky,“ říká mladý muž v prosklené kabince. Ten chlápek za několik minut mění další bankovku. Za chvíli vloží do automatu poslední minci, zlostně kopne do stroje a odchází. Před hernou na něj čeká nešťastná žena a dvě malé děti. Od dobře oblečeného muže dostává další peníze. „Skoro v každé rodině odkázané na sociální dávky je aspoň jeden gambler. Nejzranitelnější rodiny přicházejí i o to málo, co dostanou na živobytí,“ říká šéfka sociálního oddělení městského úřadu Gabriela Harčariková. 

„Jsou to dospělí lidé a zakázat jim to nemůžete,“ vykládá klidně majitel herny, který nechce uvést své jméno. Rozhovoří se ve chvíli, když se řeč stočí na zákaz výherních automatů, který odhlasovalo zastupitelstvo: „Ten, kdo chce hrát, půjde do jiné obce. Město přijde každý rok o sto tisíc eur a třicet lidí, kteří jsou zaměstnáni v hernách, ztratí práci. Padnou i některé hospody, protože je nad vodou drží automaty. Jaký to má význam?“ 

Hráčům je to fuk. „Když to zavřou, půjdem jinam. Nasednem do taxíku a pojedem do Lipian nebo do Prešova,“ usmívá se mladý muž s tlustým řetězem okolo krku. Do Sabinova dojíždí za hazardem z Ostrovian. Na náměstí jsou čtyři herny. Jedna hned vedle galanterie, jejíž průčelí, výklad, pamětní deska a fotografie připomínají první československý film, který dostal amerického Oskara. Obchod na korze se natáčel v Sabinově. 

Dotazovaní obyvatelé tohoto města rozhodnutí zastupitelů většinou vítají. „Naši poslanci si zaslouží uznání, protože jako první na Slovensku našli odvahu s hazardem v Sabinově skoncovat,“ raduje se paní Jaroslava Gajdošová. „Když jdu z práce a vidím, jak Romové vycházejí z heren, kypí mi žluč. Nepracují a žijí ze sociálních dávek, které utratí v hernách, a jejich dětí mají hlad,“ říká paní Zuzana Brendzová. 

„Nevím, jestli ten zákaz něco vyřeší. Ale budou se aspoň shlukovat někde jinde, a ne ve městě,“ myslí si paní Jaroslava Valkovičová. Pan Miroslav Toman v zákazu smysl nevidí: „Žádný efekt to nepřinese. Romové se přesunou jinam a budou tam zase dělat nepořádek. Hazard by se měl zakázat celostátně.“ 

Nonstop herna - Foto: Tomáš Adamec

Nonstop hernaFoto: Tomáš Adamec

V Sabinově si mohou hráči vybrat z 19 podniků, kde je 61 výherních automatů. Automat stojí asi 7000 eur a po pěti letech se musí vyřadit. Roční poplatek za videohru stoupl od nového roku ze čtyř tisíc na 4700 a za výherní automat ze tří tisíc na 3400 eur. Investice se vrátí asi za tři roky. 

Město Stará Ľubovňa roku 1997 omezilo počet automatů na polovinu. Podnikatelé protestovali na daňovém úřadu, na prokuratuře i u soudu. Krajský soud v Prešově ještě ve stejném roce výkon rozhodnutí pozastavil. Od Nového roku bude v Sabinově platit zákaz provozování videoher a od 1. července příštího roku i výherních hracích automatů. „Novela zákona nám uvolnila ruce a my jsme to využili ve prospěch lidí, kteří mrhají penězi na hazard, i ve prospěch ostatních,“ tvrdí sabinovský primátor Peter Molčan. 

Ani novela zákona o hazardních hrách této neřesti úplně nezabráni. „Všeobecně závazné nařízení nabude účinnosti od Nového roku,“ říká městský právník Jozef Krenický, „když si někdo si podá individuální žádost o licenci před tímto termínem a splní zákonné podmínky, musíme mu vyhovět a udělit licenci na celý kalendářní rok.“ 

Řada samospráv je už rozhodnuta jednat podle příkladu Sabinova. V Podolinci to udělají příští týden. „Do města jezdí za hazardem hlavně lidé z obce Lomnička,“ říká primátorka Iveta Bachledová, která doufá, že zákaz pomůže zejména obyvatelům historického náměstí. „Zákaz by měl smysl, kdyby platil v širším okruhu měst a obcí, protože patologičtí hráči se budou za svou vášní stěhovat,“ řekl prešovský primátor Pavel Hagyari. 


Martyrium čínského zajatce 

Už více než rok je čínský odborník propuštěný z vězení, což by normálně znamenalo, že je na svobodě. Ve skutečnosti může volně jezdit autem z bytu v Šanghaji do kanceláře, kam to má dvě hodiny, může chodit na akupunkturní léčbu svých chronicky bolavých zad, takže je svobodný, ale s výjimkou možnosti odletět z Číny a vrátit se k rodině, která žije ve Spojených státech. Jeho situaci popisuje agentura Associated Press.  

Inženýr Chu už dvakrát odjel na letiště, aby nastoupil do letadla, které opouštělo Čínu, ale úředníci hraniční kontroly ho pokaždé vrátili. Americký občan narozený v Číně dostal řadu cen za vynálezy systémů kontroly automobilových emisí. Tento muž psal policii, která ho vyšetřovala kvůli podezření, že porušil obchodní tajemství, a setkal se s žalobcem, který jeho případ odložil pro nedostatek důkazů. Přesto nedostal povolení odletět, a nejen to – nedověděl se ani, proč. „Chci se hlavně vrátit domů k rodině,“ řekl tiše a zdrženlivě vystupující pan Chu a dodal, že si dovede živě představit, jak jeho blízcí trpí. 

Jeho případ jasně ukazuje úskalí číhající na Číňany, kteří vystudují a pracují na Západě a pak se pokusí vrátit domů a uplatnit nabyté zkušenosti na čínském trhu, který se v poslední době rychle rozvíjí. Obchodní spory, které by byly na Západě předmětem občanské žaloby, se v Číně mění v případy trestního práva. Čínské společnosti si často pěstují vliv na místní činovníky, a když se jim pak něco zvrtne, právní systém se postaví na jejich stranu.

Inženýr Chu i jeho žena jsou přesvědčeni, že zástupci společnosti, která ho obvinila z úniku obchodního tajemství, přesvědčují úřady, aby zákaz jeho vycestování platil dál. V Číně totiž trest občas pokračuje, přestože je formálně ukončen. Policie ve východočínském městě Tchien-ťin, kde se spor odehrál, potvrdila, že případ inženýra Chu je už dlouho uzavřen. 

Šanghaj je pro americko-čínského odborníka Chu Či-čchenga vězením - Foto: Fotobanka stock.xchng

Šanghaj je pro americko-čínského odborníka Chu Či-čchenga vězenímFoto: Fotobanka stock.xchng

Místní úřad státního žalobce na dotazy neodpovídá a stejně si počíná dotyčná společnost. Ten, kdo se nedá tak snadno odbýt, se doví, že úředníci obeznámení s případem nejsou přítomni. Právníci se shodují, že neexistují žádná obvinění, ani neběží vyšetřování, takže inženýr Chu by měl podle čínského práva dostat povolení ze své rodné země vycestovat. 

Postižený odborník, který je občanem Spojených států, prožívá martyrium, které trvá téměř tři roky. Sedmnáct měsíců strávil s dvaceti až třiceti dalšími vězni v cele tchienťinského žaláře a stejně dlouhá doba uplynula od jeho propuštění. Formálně sice už není vězněm, ale fakticky jím pořád je – jen jeho vězení je o trochu větší, řekl agentuře AP americký diplomat obeznámený s případem, který si nepřál uvést své jméno. 

Odloučení a nejistota inženýra Chu si už vybraly daň na něm i na jeho rodině. Jeho manželka trpí nespavostí. Dcera napsala o jeho případu esej k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Už jako studentka Kalifornské univerzity ho v červenci jako jediná členka rodiny navštívila v Šanghaji a po návratu zorganizovala internetovou petici, která ho má pomoci vrátit domů. Syn, kterého viděl naposled, když mu bylo třináct let, vyrůstá bez otce. 

„Neviděl jsem ho tři roky – v té době mi sahal po prsa,“ řekl pan Chu a ukázal rukou do poloviny hrudníku. „Teď už má skoro 180 centimetrů,“ dodal, když si sundal brýle v drátěných obroučkách a odvrátil hlavu, aby skryl slzy. 

O situaci inženýra Chu pronikla do čínských sdělovacích prostředků jen hrstka zpráv. Od jeho propuštění on i jeho manželka, paní Chong Li, odmítali žádosti o rozhovory a doufali, že pomůže tiché lobbování u čínských úřadů a amerických činitelů. Postupem času se cítil čím dál hůř, a tak nakonec svolil k rozhovoru se zpravodajem agentury AP v jedné pekingské kavárně. „Můj život je zoufalý,“ řekl, „co ode mě vlastně chtějí?“ 

Americké velvyslanectví v Pekingu na dotaz novinářů uvedlo, že požádalo o pomoc i vysvětlení zákazu vycestování čínské ministerstvo zahraničí, plejádu oficiálních činitelů v Tchien-ťinu i celou škálu úřadů a organizací, ale ničeho se nedobralo. Mluvčí zastupitelského úřadu bez dalších podrobností dodal, že případů, jaký postihl inženýra Chu, je mnohem víc. 


Výšiny a pády romantického malíře 

Katastrofální úpadek britského výtvarného umění, které se zřítilo z vrcholků dosažených Williamem Turnerem do banality a prostřednosti, by mohla vysvětlit výstava romantika Johna Martina v londýnské galerii Tate Britain. 

Malířův život připomíná oblíbený románek 19. století – začal v dickensovské chudobě a vyvrcholil v sociálním triumfu, jaký známe z děl Honoré de Balzaka. Jeho otec, který se živil jako koželuh, voják, učitel šermování a hostinský, byl v době narození jeho syna roku 1789 právě bez práce. Nemajetná rodina – otec, matka a čtyři synové – žili v domku o jedné místnosti. 

Recenzent deníku New York Times líčí, jak John pracoval jako učitel malování v Newcastlu, ale nedařilo se mu, dokud se ho neujal italský učitel kreslení jménem Bonifác Musso. Od té doby se mu vedlo lépe, a když mu bylo sedmnáct let, svého mistra i s jeho synem opustil a vydal se do Londýna. Další vývoj je nejasný. Martin maloval na porcelánu a na sklo a jeho keramický talíř s hornatou krajinou už ukazuje ruku mistra. Ve 22 letech začal obesílat výstavy okázalými výjevy ze Starého zákona. 

John Martin, Zkáza Sodomy a Gomory, 1852 - Foto: Laing Art Gallery, Newcastle upon Tyne

John Martin, Zkáza Sodomy a Gomory, 1852Foto: Laing Art Gallery, Newcastle upon Tyne

Pád Babylonu, který namaloval ve třiceti letech, ho rychle proslavil. Městské panorama je vidět z místa se širokým výhledem. Nad obzor vystupuje narudlý oblak ohně, který se noří do temnoty halící celou krajinu. Tajemná atmosféra připomíná francouzské a italské obrazy z konce 18. století, zobrazující výbuch Vesuvu. Malíř, kterému údajně chybělo formální výtvarné vzdělání, se najednou ukazuje jako znalec soudobých evropských trendů. 

O rok později John Martin maluje jiný imaginární výjev – Baltazarovu hostinu, která se odehrává v ohromné palácové budově. Jeho současníci ji dobře znali z oblíbených rytin inspirovaných architekturou starého Egypta. Některé komentáře byly hodně kritické až pohrdavé, ale vynesly mu zájem veřejnosti. 

Pozoruhodně všestranný John Martin je také autor krajin plných idylického klidu. Na obraze, který se jmenuje Clytie, jsou zlaté a lososově růžové odstíny světla na horách a oblacích, které se noří do mlhy, zachyceny opravdu mistrovsky. Název díla se vztahuje k nymfě, o níž zpívá Ovidius ve svých Proměnách, a opravdu, z malířova štětce vyvstala malá ženská postava v průsvitné tunice střižené podle módy antického Říma. Autor předvedl literární i výtvarné znalosti, které bychom nečekali u malíře, který neměl soustavné vzdělání. 

Martinovo okouzlení závratně nekonečným prostorem horské scenérie ho spojuje s romantismem. Jiskřivé světlo, které se vlní na listech stromů a proudech vodopádu na obraze Alfeus a Arethusa, mění celou krajinu v magickou zemi. Naturalistická krajina s názvem Pan a Syrinx je podivuhodně vyvážená. 

A tak se vrací otázka, jestli malíř John Martin opravdu neměl formální vzdělání. Celé jeho dílo to popírá. Obrazy takové úrovně svědčí o tom, že musel strávit hodně času s vynikajícím mistrem. Byl tam na zapřenou nebo ho nechali v ateliéru, aniž ho tam formálně zapsali? Je to záhada. 

Odborník musí uvážit ještě jednu možnost, když se dohaduje, že tento malíř prošel soustavným učením za okolností, které je teprve třeba zjistit. Ve 30. letech 19. století se John Martin odvažoval na nové cesty, na nichž předběhl svou dobu. Tento rys bývá spíše výsadou soustavně vzdělaných mistrů než amatérských samouků, kteří mívají sklon lpět na všeobecně přijímaných stylech. 

John Martin, Manfred na hoře Jungfrau, 1837 - Foto:  Birmingham Museums & Art Gallery

John Martin, Manfred na hoře Jungfrau, 1837Foto:  Birmingham Museums & Art Gallery

Málo známý akvarel, inspirovaný básní Thomase Campbella Poslední člověk, by nás nepřekvapil u stoupence francouzského symbolismu žijícího v 90. letech 19. století. Vodorovné pruhy temně rudé a šedavě modré a bílé, které protínají oblohu, kontrastují s nakupenými skalami, které se tyčí pod nimi. Na svou dobu je to mimořádně odvážná kompozice i barevnost. 

Úplně jiné rysy má Bitevní scéna datovaná rokem 1837. Turnerův vliv je patrný na abstraktním oblouku nebes a lehce nahozených líbezně barevných skvrnách kopců pod nimi. Bujná pohádková atmosféra je už čistě Martinův projev. Nejpodivnější na jeho díle je malířova ochota pouštět se do nevkusných a nemotorných výjevů, jako je Manfred na hoře Jungfrau, který nepřekračuje úroveň populárních časopiseckých ilustrací. Tady je John Martin jedním ze zakládajících otců viktoriánského kýče, který se právě vrací do módy. 

Snadnost, s jakou John Martin klouzal mezi výtvarnými výšinami a pády až do své smrti v roce 1854, je nepochopitelná. Zdá se, že měl stejné potěšení z líbezných poetických krajin, jako je Pohled na řeku Wye z roku 1844, jako z melodramatických záležitostí, jako je o něco pozdější Poslední soud, který přetéká levným sentimentem. 

Stručně řečeno, John Martin je příkladem nejlepšího anglického malířství ve druhé čtvrtině 19. století i toho nejhoršího, co přišlo vzápětí. V tom je proletářský malíř ze spodních sociálních vrstev, který pohrdal vyšší společností, opravdu jedinečný. Výstava John Martin: Apokalypsa je v londýnské galerii Tate Britain otevřena do 15. ledna. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas