Ivan Štern: Svět Josefa Škvoreckého

Josef ŠkvoreckýFoto:  ČTK

Josef Škvorecký zapříčinil jeden z ideologických sporů, který se odehrál mezi mými rodiči, ač oba byli tehdy komunisté. Šlo o román Zbabělci. Vyšel na konci padesátých let. Zatímco otec souhlasil s odsuzující kampaní, moje matka se Škvoreckého zastávala. Román považovala nejen za vynikající literární dílo, ale i za dílo pravdivé. Důvodem sporu byla hlavně rozdílná zkušenost obou s květnovými dny roku 1945.

Otec po rozpačitých pokusech tu či onde v pražských ulicích 5. května zasáhnout do bojů, nakonec skončil na hlavní poště v Jindřišské. Účastnil se tu po čtyři dny zatvrzelých bojů. Matka naopak co by patnáctiletá středoškolačka v maloměstských Kunraticích, v té době zhruba deset kilometrů vzdálených od hranice velké Prahy prožívala maloměstskou hru na fangličky a povstání. 

Její starší bratr Vašek sice, a to nejprve musel vyvrátit dveře od chlívku, kam ho násilím zavřela babička, aby se do ničeho nezapletl, skončil na barikádě kousek nad Thomayerovou nemocnicí v Krči, kde k flobertkou v ruce spolu s ostatními povstalci bránil vjezdu esesáckých tanků do Prahy, v samotných Kunraticích povstání lidu probíhalo jak vystřižený z vyprávění Danyho Smiřického. Otci navzdory jsem knihu dostal pod stromeček. Měl jsem jednoduše poznat, že povstání mělo i rysy komické, ne jen slavnostně důstojné Drdovy Němé barikády, jak byl výlučně přesvědčen můj otec. A aniž si uvědomoval, že si protiřečí, neopomínal dodat na Drdovu adresu, že sám Drda celý ten čas proseděl ve sklepě. 

Nelíbilo se mu ani líčení masakru Němců v náchodském městském pivovaře. Nechápal, proč by s nimi měl mít soucit. Sám se domů na pražskou Hanspaulku dostal až 10. května. První, po kom se sháněl, byl jistý Němec, který ve dvaačtyřicátém udal jeho tatínka a způsobil, že dědečka nakonec ještě ten rok nacisté utloukli v Mauthausenu. Chtěl ho zastřelit. Udavač doma nebyl. Ani být nemohl. Spolu s ostatními bořislavskými Němci, z nichž někdo střílel na tábor sovětských vojáků, ho Rusové postavili na kraj kladenské ulice a bez větších cavyků postříleli. 

Zbabělce jsem zhltnul podobně jako jsem hltal i časopis Světová literatura. Těšil jsem se na tu část, která nesla název „Recenze s ukázkami“. Šlo o rozsáhlé citace z nějakého současného díla, zpravidla anglosaské provenience. Citace byly opentleny průvodním textem. Tak se do našeho povědomí dostávaly knihy, které by jinak neměly šanci na vydání. Na tomto neobvyklém formátu, jenž unikal pozornosti cenzury či byl blahosklonně cenzurou přehlížen, se podílel i Josef Škvorecký. Nepřímo se tak zasloužil i o způsob výuky literatury na střední škole, kam jsem docházel. Naše profesorka češtiny každému z nás na začátku roku přidělila jeden knižní titul ze soudobé české či světové literatury. Knihu jsme museli přečíst, vybrat z ní charakteristické pasáže, doplnit je vlastním průvodním slovem a takto pojatou recenzí s ukázkami vyplnit celou vyučovací hodinu. Moje spolužačka Luďka dostala Škvoreckého Legendu Emöke. Dozvěděl jsem se díky ní možná právě včas, že ne každý vzdělanec si zaslouží odpovídající úctu, obecně prokazovanou vzdělanci, zejména ne takovému, který neví, jak napsal v Legendě pan Škvorecký, že před spojkou „a“ se někdy píše čárka. 

Nedávno jsem se dočetl, že po válce byl jako německý konfiskován židovský majetek jen proto, že jeho židovští držitelé se před válkou před válkou zapisovali jako abonenti pražského německého divadla. Uvědomil jsem si, v jak rozdílných světech, neprodyšně, a přitom neviditelně od sebe oddělených, jsme tu pod desetiletí žili. Škvorecký o okrádání Židů po válce psal bezprostředně po válce. Já je objevuji až s příchodem svobody. 

V době vrcholícího normalizačního Husákova třeštění jsem si po antikvariátech kupovával všechny tři detektivky od Jana Zábrany. Měl jsem je tak ve více exemplářích. Nadbytečné jsem darovával. Byl to totiž jediný Škvorecký, který se dal na knižním trhu bez dalšího koupit, a navíc za babku. Normalizační cenzuře uniklo, že spoluautorem byl i tehdejší nepřítel státu Josef Škvorecký. O to větší radost jsem z těch knih míval. 

Tak svět pana Škvoreckého prostupoval mým světem čím dál silněji. Neviditelný předěl mezi nimi oslaboval, až se toho mého zmocnil zcela. Nijak jsem se nebránil. S panem Škvoreckým ke mně přicházela sama svoboda. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.