K 85. výročí smrti M.R.Štefánika
Kdokoliv by dnes, v den 85. výročí tragické smrti Milana Rastislava Štefánika, pátral v programech českých elektronických médií po nějakém pořadu, který by tohoto třetího ze zakladatelů Československa připomněl, pátral by marně. Štefánikovo jméno se nedávno letmo zmiňovalo v souvislosti s tak zvaným Benešovým zákonem, a to v tom smyslu, že i Štefánikovy zásluhy o vznik Československého státu byly u nás formálně deklarovány.
Na Slovensku pak k tomuto výročí jmenují Štefánika slovenským generálem im memoriam, neboť jeho generálská hodnost získaná za živa byla francouzská. Jinak však jakoby Štefánikovo jméno upadalo do zapomenutí. Dokonce ani čtrnáctideník Mosty, který se záslužně a vytrvale snaží o propagaci česko-slovenské vzájemnosti ve svém posledním čísle překrývajícím dnešní polokulaté výročí Štefánikově smrti, se o tomto velkém Čechoslovákovi nezmiňuje.
Možná zde vadí právě to Štefánikovo českoslovenství bez jakýchkoliv pomlček a jiných výhrad, které trochu blokuje zájem o něj v dobách, kdy definitivně padla idea jednotného československého národa, a kdy po 40 letech rozpaků, co s tím provést ve společném státě, oba národy teď už 12 rokem žijí ve státech oddělených. Při veškeré své někdy až příliš bujné fantazii by si byl Štefánik na konci svého života sotva dovedl představit takový vývoj státu, na jehož vzniku se s tak vysokým osobním nasazením podílel, vývoj, který právě v těchto dnech vrcholí opětným setkáním Čechů a Slováků v útvaru, o jakém se nikomu se zakladatelů a politických vůdců někdejšího Československa ani nesnilo.
I Štefánikovi se přihodila podobná věc jako Janu Masarykovi. Že totiž historický zájem o jeho osobu se do značné míry soustředil až kolem jeho tragické smrti. Nevznikla z toho sice jakási chronicky nevysvětlitelná a tudíž stále živá detektivka, ale přece jen jisté záhadnosti i u Štefánikova leteckého skonu přetrvávají. Byla to jen neopatrnost při použití nespolehlivého italského letadla Caproni, vyrobeného z ne zcela kvalitního válečného materiálu, v jakém už předtím se zabil i syn samotného výrobce těchto strojů? Jistě.
Mohly zde být ve hře i nějaké jiné okolnosti. Slovenský publicista Milan Varos ve své knize Posledný let generála Štefánika jich uvádí celou sérii, ale všechny zase ihned označuje za nedoložené a tudíž neprokázané. Historik Pavel Kosatík nedávno oživil hypotézu o možnosti Štefánikovy sebevraždy, což kdysi šířil Štefánikův přítel sochař Otakar Španiel. Podle záznamů Anny Horákové-Gašparikové o této hypotéze prý uvažoval i sám prezident Masaryk, jenže to by muselo být podmíněno tím, že by Štefánik takovému svému rozhodnutí chladnokrevně obětoval i životy svých tří spolucestujících, z nichž jeden letadlo pilotoval.
To se zdá být naprosto vyloučené. Možná k pravděpodobnější stopě by mohl vést jiný záznam z Lánského deníku Anny Gašparikové z 28. dubna 1931, kdy prezident Masaryk hovořil o Štefánikovi s vyslancem Jaroslavem Lípou, který se Štefánikem dobře znal z Říma. Tam prý Štefánik míval podivné záchvaty. Často upadl a smrtelně bledý ležel v bezvědomí. Z toho mu pak v posledních dnech života často povolovaly nervy. Den před svým odletem do vlasti jel autem do Turína za náčelníkem naší vojenské mise Šebou a svou ustavičnou podrážděnou kritikou tak znervóznil šoféra, že ten dále odmítl auto řídit.
Proto prý zkušený voják a diplomat Šeba nechtěl se Štefánikem letět domů. Lidé, kteří o této příhodě věděli, soudili, že právě tak mohl Štefánik druhý den poté znervóznit pilota v nějaké krizové situaci, a proto došlo ke katastrofě. I toto ovšem je jen jedna poněkud méně známá z těch četných hypotéz. Faktem je, že nesmírně citlivý Štefánik, jehož povaha se diametrálně lišila od racionálního chování Masaryka a Beneše byl zklamán přístupem nového státu vůči své osobě, kdy pro něho nebylo volné ani Ministerstvo zahraničí, ani Ministerstvo národní obrany, po nichž toužil a těžce se ho dotýkalo, když z rozpaků byl jmenován jakýmsi ministrem války, která už nebyla.
A když se pak dověděl, že sám jeho nejvyšší idol Masaryk uvažuje o jeho uklizení do diplomatických služeb v Římě, přičemž jeho vztah k ministru zahraničí Benešovi dospěl k naprosté roztržce, nemůžeme se divit, když se francouzskému generálu Janenovi svěřil, že se mu do Československa moc nechce, protože v Praze o něj nikdo nestojí. Bohužel, právě tyto poněkud trapné okolnosti konce Štefánikova života asi brání tomu, abychom se více zabývali celým jeho životem plným zvratů, neúspěchů i skutečně hvězdné slávy. Když uvážíme, kolik daleko méně zajímavých biografií bylo už zpracováno, uvědomíme si, kolik i my Češi stále zůstáváme Štefánikovi dlužni.
