Reagan a Rusko
Co by čekalo každého dnešního Rusa, kdyby možná až příliš přímočarý, vitální a ne právě intelektuálně uvažující druhořadý hollywoodský herec Bílý dům nakonec minul a místo něj se v sídle amerických prezidentů ocitl nějaký excelentní politik, dokonalý diplomat a jemný stratég? Tak zní kupříkladu základní otázka zajímavého komentáře Alexandra Archangelského Zač vděčím Reaganovi, který otisklo úterní vydání listu Izvěstija. Výčet možných eventualit zní velmi pravděpodobně.
Pokud by se to stalo, pokračovalo by na Západě výměnou za záruky globální jaderné bezpečnosti umělé udržování sovětského gerontokratického režimu, který se sice ještě ne zcela zjevně, ale přece jen rozpadal sám od sebe a bez cizího přispění. Nebylo by řečí o říši zla, které na přestárlé kremelské marasmatiky působily jako rudý hadr na býka a inspirovaly je ke křečovitým rozhodnutím, která zbytkům kdysi neochvějného systému nepomáhala, ale naopak mu zasazovala další a další smrtelné rány. Nebylo by ani fantastických, předem neuskutečnitelných projektů hvězdných válek, na něž vyděšená sovětská moc víceméně zbytečně hledala tzv. adekvátní odpověď a nechala tak komínem vyletět poslední zbytky stamiliardových dolarových zisků, které nadělala na ropných krizích let 70. Nedošlo by ani k panickému hledání nových tváří a nových sil, které by dokázaly zachovat režim a zároveň ho adaptovat na Moskvě nepříliš pochopitelné reálie současného světa.
Nepřišel by tudíž Gorbačov a necestoval by do Rejkjavíku. Polsko by zůstalo nesvobodné, Německo zase rozdělené a Sovětský svaz by se tak nezbavil nejhorších následků imperiálního uvažování. Především by však nebyl na dohled tak rychlý krach sovětského komunismu a nástup epochy nového, v počátcích velmi divokého ruského kapitalismu. Ten se sice neštítí téměř ničeho, ale na druhé straně lidi nutí, aby o svém osudu místo všemocného paternalistického státu rozhodovali sami a aby se naučili vydělávat si na živobytí často vysilující, zato však reálnou a užitek přinášející prací.
Obhájci starých sovětských časů naopak celkem oprávněně tvrdí, že nebýt Reagana, Sovětský svaz by možná stále ještě existoval. Nic jim nevadí, že by přitom i tak docela jistě přišel přinejmenším o Pobaltí, ale hlavně by nezabránil postupné degeneraci všech státních, politických a společenských struktur. Ta by se rovnala pomalé smrti, provázené konflikty možná ještě daleko těžšími a rozsáhlejšími, než je čečenský. Místo zleva kritizované divoké privatizace by nejspíš přišly vleklé poperestrojkové restituce, které by v majetkových poměrech nového Ruska nadělaly ještě větší škody, než vznik pohádkových majetků dnešních oligarchů. Zkrátka a dobře - přestože to četné ruské uši stále ještě nerady slyší, Sovětský svaz poloviny 80. let a zejména pak počátku let 90. už neměl žádnou šanci na přežití.
Jak zmiňuje již citovaný Alexandr Archangelskij, Reaganové přicházejí na politickou scénu vždy v okamžiku, kdy uvážliví terapeuti již vyčerpali všechny své možnosti a vystřídat je musí nekompromisní chirurg. A tím byl v případě studené války a světového komunistického tábora právě čtyřicátý americký prezident.
V příznivých hodnoceních prezidentské kariéry Ronalda Reagana a jejího mimořádného vlivu na moderní ruskou historii se zračí ještě jeden fakt: I dnešní Rusko považuje komplikované diplomatické kličky a finesy za projev slabosti a nejlépe slyší na jasnou a rezolutní řeč, za níž stojí reálná a nezpochybnitelná síla.
Uvědomme si, že svých respektování hodných nepřátel si Rusové kupodivu často umějí vážit. Známým fenoménem je například možná nečekaný tichý napoleonský kult v Rusku. Ten je ovšem způsoben tím, že Napoleon utrpěl bez boje porážku. Ronald Reagan naopak nad sovětskou říší bez boje dosáhl vítězství. Není vyloučeno, že realisticky uvažující občané Ruské federace mu zanedlouho budou vděčni právě za tohle - pokud už se tak nestalo.
