28. říjen v režii Václava Klause

1. listopad 2004

Jeden z velkých politologů napsal, že člověk nemá poslouchat to, co politik říká, nýbrž má zjistit, co politik ve skutečnosti chce. Titulek z novin, že projev prezidenta Václava Klause rozdělil politiky v názorech i úsudku, je pravdivý jen zčásti : projev Václava Klause rozdělil zkrátka mnohé názory i úsudky. Jenže - má zřejmě hlubší poddtext.

Dvacátý osmý říjen letošního roku se ve Vladislavském sále totiž odehrál ve velkolepé autoritativní režii prezidenta republiky a slavnosti nechyběla ani výrazná stopa jeho nesmiřitelnosti v hájení vlastního názoru, ani výrazná stopa jeho humoru s kamennou tváří a podstatou ze stejného materiálu.

Galerie vyznamenaných byla, jak jsem přesvědčen, významová. Malé Maroldovo panoráma našich nejbližších dějin. Generál, hrdina letecké bitvy nad Anglií , živá legenda i připomínka neuvěřitelně bizarního a krutého osudu našich letců, kteří namnoze končili v komunistických koncetrácích, pronásledovaný, vězněný duchovní, dirigent Ceské filharmonie, personifikace národní klasiky i osudu, herečka, svého času Brigit Bardotová našeho stříbrného plátna, vzpomínka na heroické časy české kinematografie - i vzpomínka na sebe samu, se životním příběhem jako ze slabikáře o zenitu i západu hvězd a na samém konci typizovaných osudů nejspornější postava inscenace oslav vzniku republiky, která už není. Osoba, jejíž životní příběh se prolíná v oblouku skutečně dramatickém s blížícím se 17.listopadem - režisér Otakar Vávra. Muž, jenž by si zasloužil pomník v hlavním městě, nejlépe na místě, jímž musí denně projít co nejvíce lidí. Na piedestalu by měl být nápis : Symbol XX.století.Muž, který přežil všechny režimy, o všechny se zasloužil a všemi byl ctěn a vážen.

Náš tisk se rozepsal, a to bylo zarážející, jakoby pod vlídným dozorem nevlídného , bývalého, předlistopadového cenzora. Otakaru Vávrovi bylo vyčteno i připomenuto všechno, od služby stalinskému režimu, až po režim normalizační. Jen doba nacistické okupace jakoby zmizela v temném propadlišti dějin.Svobodný, demokratický , nezávislý tisk se s panenským uzarděním otočil při vzpomínce na Adolfa Hitlera.

Beránku Boží, odpusť nám naše viny, slyšel jsem z rozhlase ,v nedělní mši z pražského kostela sv.Mikuláše.

Zcela jistě se necítím být povolán a oprávněn metat kamením, nicméně nechápu, proč je doba v hitlerovském Protektorátu tabuizována stejně jako v časech normalizace.

Odsuzujeme kdekoho, nejvíce rozverné herečky- Lídu Baarovou a Adinu Mandlovou, občas povzdechneme, že i národem milovaný komik Vlasta Burian byl svého času cejchován co kolaborant, ale ve výčtu režimů, jimiž byl filmový režisér Otakar Vávra ctěn a ocenován chybí hitlerovská okupace, doba, v níž se počíná neskutečná a nevysvětlená kariéra muže, který uměl procházet zdí. Proč tedy nepřičíst k zásluhám o stát, že patřil k mnohým, kteří za druhé světové války natáčeli pro Třetí říši filmy, někteří pod pseudonymy. Proč tedy i letos nevzpomenout, že Adina Mandlová musela přerušit natáčení filmu v Berlíně, na příkaz protektorátního ministerstva školství, aby mohla převzít ,12.července 1942 ,státní cenu za roli ve filmu Noční motýl.Stejné ocenění odstal v Reprezentačním domě Vlasta Burian, Marie Glázrová, Gustav Nezval a režisér Otakar Vávra. Protože v té době už byl čerstvě zrušen výjimečný stav po atentátu na Heydricha a parašutisté už padli v beznadějném boji v kostele v Resslově ulici, uspořádal ministr školství Emanuel Moravec recepci, jak se sluší po každém udílení státních cen.Pochybuji, že k lehkým konverzačním tématům té slávy patřil Kubiš s Gabčíkem, Lidice, nebo kobyliské popraviště.

Když po válce začala revoluční ruka spravedlnosti padat na vybrané umělce a rozlícený dav byl připraven lynčovat Mandlovou i Baarovou, všichni kupodivu zapomněli, že téměř všechny známé herečky těch časů podstupovaly jen před pár lety zkušební, jazykové a herecké zkoušky, přičemž hlavním kritériém výběru pro práci v německých filmech byl požadavek, aby vyhovovaly nordickým estetickým požadavkům-Zkoušky se konaly pod vedením režiséra Otakara Vávry.Ten vstoupil v roce 1945 do komunistické strany, zasloužil se hned po Protektorátu o stalinský stát po roce 1948, o další státpo roce 1968 a jak jsme se ted dozvěděli , zasloužil se i o stát po roce 1989.

Bylo by tedy přesnější říci, že se zasloužil o všechny státy a upřímně by mne zajímalo, jaký dramatický a kádrově zázračný oblouk umožní jednomu člověku být ceněn za vlády Adolfa Hitlera, Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, Antonína Novotného, Ludvíka Svobody, Gustáva Husáka, Václava Havla a Václava Klause.

Takový osud je snad v našich zemích skutečně neopakovatelný a měl by být přednášen na základních, středních i vysokých školách, aby se mladí naučili technice ne trpného přežívání, ale umění aktivních zásluh o státy rozmanitého druhu a potěšit rovnoměrně režimy, které naší zemi postihují, jeden za druhým, jak se tak pořád blaničtí rytíři nebudí, zjevně proto, že v Čechách ještě nikdy nebylo nejhůře.

Nicméně platí, že prezident Václav Klaus si za inscenaci a režii letošních oslav 28.října zaslouží obdiv : na velkém jevišti Pražského hradu před nás postavil národní i státní minulost.A naopak - nás vystavil jejich soudu, s nabídkou smíření.

Tak trochu to všechno připomíná reklamní plakát Národního divadla ve vozech metra. Mařenka v bílém čepci nás zve na představení opery nejnárodnější -Prodané nevěsty. Kdybychom byli důslední v odsuzování lidských činů, museli by zpěváci otvírat ústa naprázdno. Zpívají, ovšem, zpívají text konfidenta Sabiny - Proč bychom se netěšili - i Věrné naše milování.Na plakátech ovšem nestojí - hudba : Bedřich Smetana, libreto : s odpuštěním - Karel Sabina.Představení je uváděno se svolením Petra Cibulky.Bez pokusů o vtip:

Václav Klaus se stal historicky prvním prezidentem republiky, který z oslav 28.října poslal pozvané hosty a vlastně celý národ této malé země domů s úkolem - vyluštit symboliku , s níž sestavil letošní laureáty nejvyšších státních vyznamenání a nadto ještě - s otázkou : kdo může hodit kamenem?

Nenapadá mne nic jiného než slova kněze z nedělní mše :Beránku Boží, oroduj za nás.

autor: Karel Moudrý
Spustit audio