21. října  2005  rubrika: Názory a argumenty

Kožený a oživlá minulost

Viktor Kožený odpovídá Českému rozhlasu - Foto: Miroslav Konvalina

Viktor Kožený odpovídá Českému rozhlasuFoto: Miroslav Konvalina

Americký zatykač vydaný na Viktora Koženého opět oživil diskusi o české transformaci 90. let. Je s podivem jak sporadicky se i po 15-ti letech v médiích objevuje reálné pochopení toho, co se před 15-ti lety u nás odehrávalo.

Transformace postkomunistických zemí byla velmi složitým manévrem. Protože se k radikálním změnám, které často znamenaly nepříjemné sociální otřesy, musel získávat souhlas obyvatelstva. Politici první porevoluční garnitury tak stáli před zásadní volbou. Buď budou brát ohled na to, aby vyhráli příští volby a pak se musí řídit veřejným míněním, nebo budou nemocnou zemi skutečně léčit, což ovšem bude bolet a na popularitě jim to nepřidá. 

Václav Klaus se rozhodl podřídit ekonomickou transformaci politickým cílům, protože chápal, že jedině politická moc mu dá možnost rozhodovat. Jenže veřejné mínění jen velmi vzácně žádá to, co je prospěšné, stejně jako lék jen málokdy chutná. Zaostalé hospodářství mohly vyléčit jenom kapitálové investice. Veřejnost však vstup zahraničního kapitálu nechtěla. Občané měli velké iluze o stavu českých podniků a jejich prodej v kurzu černého trhu považovali za výprodej národního jmění. Ještě k tomu většina zájemců přicházela z Německa. 

Masová privatizace, kterou Václav Klaus tehdy prosazoval, měla několik příjemných stránek. Každý občan měl šanci dostat podíl z národního majetku. Změna vlastnictví proběhla rychle v procesu, který zdánlivě nebyl korupční. Co důležitějšího, vláda byla zcela z obliga. O dalším osudu podniků rozhodoval vlastník, ne vláda. Vláda nemusela o podnicích vědět nic, nenesla odpovědnost za vyjednávání se zahraničním investorem. 

Klaus nechal po volbách 1992 padnout pod stůl rozjednané projekty o vstupu Mercedesu do výroby nákladních aut, Siemense do Škody Plzeň, AEG do ČKD, projekt restrukturalizace a následné privatizace hutnictví a tak dále. Základní metodou privatizace se staly kupóny, nebo prodej podniků na úvěr. 

Výsledky známe. Mnoha kapitánům průmyslu hrozí vězení, celá řada podniků, která nemusela se ocitla v troskách a bankám se musely sanovat stovky miliard dluhů. Hodně drahý účet za politicky motivovanou privatizaci. 

Někdejší ministr průmyslu Vrba měl obezřetnější strategii. Věděl, že zejména velké podniky nejsou konkurenceschopné a že bez zahraničního investora na globálním trhu neobstojí. Proto navrhoval privatizovat 33 velkých podniků, které tvořily 70 procent hrubého domácího produktu stejným způsobem jako Škodu Volkswagen. Tehdy po vstupu Volkswagenu do Škodovky o podniky a jejich trhy byl zájem dokonce velký. Vrba věděl, že pouhá změna vlastnictví mnoho neznamená, že rozhoduje kapitál na investice do technologií, kvalita výroby a trh zabezpečený servisem. 

Podnikům, které se musely přeorientovat z trhu Sovětského svazu a NDR na Západ, mohl pomoci jen silný, strategický partner. Jenže jeho projekt bylo lehlé smést ze stolu nacionalistickou rétorikou, navíc podbarvenou odmítnutím minulosti. Zase chcete něco plánovat bolševici? 

Vrbovi se v letech 1990 až 1992 povedlo dobře zprivatizovat jen několik podniků, kromě Škody Volkswagen například Barum, Continental, Technoplyn, Linde a pár dalších. Proces byl otevřený bez úplatků, rozhodování se účastnily desítky lidí. Stačí si představit jak jinak se česká ekonomika mohla vyvíjet, kdyby takto zprivatizovaných podniků bylo víc. 

Nejde však o rekriminaci minulosti. Jde o to pochopit, že obrovské náklady transformace nebyly jen dědictvím čtyřicetiletého hospodaření KSČ, ale také chybně zvolené transformační strategie. Klaus selhal jako ekonom. Jeho transformace nevytvořila efektivní vlastnické vztahy. Z toho vyplynulo drancování aktiv podniků a stovky miliard špatných úvěrů v portfoliích bank. 

Málokdy se upozorňuje na to, že transformace probíhala dál, aby bankovní sektor nezkrachoval, musela vláda špatné úvěry od bank převést do státem vlastněné Konsolidační agentury. Tím manévrem se vlastně celá řada zprivatizovaných podniků opět zestátnila. A co se dělo dál? Agentura prodávala pohledávky se slevou, která přesahovala 90 procent jejich hodnoty, takže když někdo koupil podnik za sto miliónů, které nezaplatil, si teď svůj dluh mohl koupit za devět miliónů. A kdo zaplatí těch jedna devadesát miliónů rozdílu? No přece my, daňoví poplatníci. 

Není to radost moci svou hřivnou přispět k rozvoji soukromého podnikání? Parodie na vlastnictví, kterou způsobila zvolená transformační strategie byla nesmírně drahá, odhadem tisíc miliard korun. 

Opakuji, nemá cenu plakat nad rozlitým lékem. Veřejnost by však měla vědět, že krachy mnoha podniků a z toho rezultující nezaměstnanost nebyly ranami osudu, ale důsledkem zvolené transformační strategie. 

Zdůrazněme, že ani její dopady nemusely být tak tragické, kdyby tehdejší předseda vlády nezvolil pro koncentraci kapitálu strategii zhasnutých světel a kdyby usiloval o standardní regulaci bankovnictví a kapitálového trhu. 

Škodlivost Koženého nespočívala v tom, že sliboval desetinásobek za kupónovou knížku. Ta spočívala v tom, že mu žádné zákony nebránily vysávat z podniků aktiva, ani zcizovat peníze investorů, které měl ve svých fondech. A za to, co dělal u nás by v Americe strávil mnoho let ve vězení. 

Politické strany se mohou dopouštět chyb. Důležité však je dokážou-li se z nich poučit. Rétorika trhu bez přívlastků, což je v moderní ekonomice nesmysl, pomáhala pravicovým stranám získávat podporu pro kurz, jehož důsledky jsme mohli vidět. Proto je třeba dávat pozor, dá-li se ze současných programů zjistit, že k reflexi chyb došlo. 

Autor:  Václav Žák

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas