Krize demokracie ve střední Evropě v důsledku nezvládnuté minulosti

K tomu také patří malá schopnost osvojení si demokracie nejen jako souboru institucí a mechanismů, ale také jako "životního světa," jako jistého souboru mravů a zvyků. Na tuto podmínku stabilní demokracie poukázali poprvé Jean -Jacques Rousseau v 18. století a Alexis de Tocqueville na počátku 19.století. Rousseau například vyjádřil velmi podstatnou myšlenku, která je aktuální v souvislosti s důsledky přijetí zemí střední a východní Evropy do Evropské unie, a sice, že pokud přijímané zákony nejsou v souladu s panujícími mravy a zvyky v dotyčné zemi, ztrácejí na účinnosti.

Tocqueville pak zase vyslovil myšlenku, že pokud se demokracie nestane součástí mravů a zvyků, nebude nikdy v dané zemí stabilní. Obě tyto podmínky stabilní demokracie nejsou aktuálně v několika zemích splněny. Mnohé politické strany pak těží z toho, že poukazují na rozpor mezi zákony, které musí být přijímány, protože to Evropská unie vyžaduje, a místními zvyklostmi.

Jde například o hygienické předpisy nebo výrobní postupy a kontroly kvality. Mnohem horší je ovšem, že někteří politikové poukazují na to, že zákony Evropské unie ohrožují suverenitu a suverénní rozhodování jejich národního státu.

Ukazuje se navíc, že mnoho zemí, respektive jejich politických představitelů, trpí defekty při chápání demokracie jako takové. Podstatou demokracie jsou svobodné volby, v nichž jsou voleni zastupitelé do zákonodárných sborů a podle počtu mandátů, které získaly politické strany, je pak z jejich zástupců sestavována vláda.

Není tedy nejdůležitější, která strana volby vyhrála, to znamená, kolik získala voličských hlasů, naopak, stává se stále více, že vládu sestavují strany, které nezískaly nejvíce hlasů, ale jsou schopny se spojit do většinové koalice. Tyto koalice jsou pak převážně účelovým spojenectvím stran, které spolu mají jen velmi málo společného a v zemích s vyspělou demokracií by se nikdy spojit nemohly.

V Polsku jde o spojenectví stran Právo a spravedlnost, Sebeobrana a Liga polských rodin, na Slovensku pak o spojenectví stran Smer-SD, Ĺudová strana-HZDS a Slovenská národná strana. V obou těchto koalicích jsou zastoupeny strany nacionalistické, šovinistické a populistické a v polské také strana, která vykazuje rysy antisemitismu.

V obou těchto zemích se koalice vytvářely jako jedna z možností, nikoli jako jediná možnost. Mohly vzniknout také úplně jiné koalice na solidnějších základech. Nakonec převážily snahy stran, které získaly nejvíce hlasů ve volbách, tj. Práva a spravedlnoiit a Smeru, sestavit takové koaliční vlády, které by jim umožnily více méně neomezeně vládnout. Vzaly si proto do vlády slabší partnery, bez ohledu ne jejich profil a zmocnily se tak větší moci, než jim voliči přidělili.

Ani v jednom z obou případů vlády neodpovídají přáním voličů, aby vznikla vyvážená politická spektra, ale touhám jednotlivých stran po větší moci, k jejímuž dosažení se neváhají spojit s extrémistickými stranami. Tyto postupy odpovídají pojetí demokracie pouze jako mechanismu, který umožňuje jednotlivým osobnostem nebo stranám nenásilný a respektovaný zisk moci.

Zájmy země jako celku nejsou brány příliš v potaz. V obou zemích dostali navíc nacionalisté ve vládách ministerstvo školství, což je dobrá ukázka toho, co si nové vlády myslí o evropském humanistickém vzdělání. Důležitou roli v obou zemích hrála minulost. V Polsku minulost komunistická, která byla zátěží levicových vlád, na Slovensku také minulost komunistická, ale navíc v obou zemích období pro pádu železné opony, které se vyznačovalo rozsáhlým bujením korupce.

Korupce je přitom z jistého pohledu také součástí minulosti. Za komunismu byla také rozšířená, byla dokonce všudypřítomná, ale byla to spíše korupce upadlé a bezperspektivní každodennosti než velká postkomunistická korupce, začínající někde na úrovni vlády a rozprostírající přes všechny úrovně státní správy.

Naopak drobná korupce byla vytlačena fungujícím tržním prostředím. Součástí dědictví minulosti je tato korupce potud, pokud v ní velkou roli hrají kádry bývalého režimu, které ztratily veškerý respekt před dnešními kontrolními a trestními orgány. Z korupčního prostředí těží například velkou měrou bývalí příslušníci bezpečnostních a stranických zájmových skupin, které mnohdy využívají dokonce kádrových materiálů z dob komunismu, které téměř vůbec nebyly zajištěny po pádu komunismu.

Každá z nových vlád chce odstranit korupci předchozích vlád, nebo ji alespoň postihovat mnohem více než doposud. Záhy se ovšem ukáže, že sama do bahna zapadá pomalu také. Mladí členové státní správy nejsou přitom mnohdy odolní vůči nástrahám, které jim kladou do cesty staří zkušení harcovníci korupce.

V České republice byl takovým ukázkovým příkladem napojení starých struktur na nové bývalý předseda vlády Stanislav Gross a někteří jím dosazení lidé. Korupce a korupční chování jsou totiž v postkomunistickém světě jedny z nejdůležitějších mravů a zvyků. Je to proto, že zde existuje letitá zkušenost, že korupce se vyplácí a funguje. Bude proto trvat velmi dlouho, možná celá desetiletí, než se prosadí opačná zkušenost, že totiž korupce je velmi rizikovou cestou k dosažení daného cíle. V České republice se politika vyvíjí více tradičním českým způsobem, to znamená přízemním taktizováním a bez velkých rozhodnutí. Hlavní hráči jsou známi a jde jen o to, znát jejich skutečné motivy a cíle, i když je také možné, že žádné velké cíle nemají. Hlavními hráči jsou dvě politické strany, ODS a ČSSD, které ovšem mají značně svázané ruce a i kdyby se chtěly chovat slušně, nemohou, protože daný stav politické kultury to nedovoluje.

ODS je navíc ve vleku svého čestného předsedy, jehož hlavním zájmem je být znovu zvolen do prezidentského úřadu. Je proto pro takovou vládu, která se při svém nástupu k moci dohodne, že on bude jejím kandidátem. To dosavadní trojkoalice nesplňovala, protože jedna strana, Zelení, ho za prezidenta nechtěli.

Proto prezident předsedu vítězné politické strany Topolánka nejmenoval předsedou vlády, jak by to odpovídalo Ústavě - a podotýkám, že jmenování předsedy vlády neznamená hned jmenování celé vlády -, ale pouze ho pověřil a tímto slabým mandátem, který nemá oporu v Ústavě, povzbudil zarputilý odpor předsedy ČSSD Paroubka proti trojkoalici.

Ale ani Paroubek není pánem situace: jedná totiž i ve jménu komunistů a jako trumf vynáší i jejich mandáty. Komunisté zatím mlčí, protože jim nevadí, že jsou takto využíváni - alespoň si všichni zapamatují, že bez nich nic nejde.

Může ale přijít doba, jako při minulé prezidentské volbě, že to budou oni, kdo definitivně rozhodnou. Komunisté doufají, že si to občané zapamatují a dojdou jednou k závěru, že je lepší volit toho, kdo má nakonec stejně poslední slovo. V současných volbách to nebylo slavné, ale na druhou stranu si komunisté uvědomili, že díky Paroubkovi celkově posílila levice, i když jim krátkodobě odebral voličské hlasy. Nyní patrně dostanou další šanci, pokud budou moci přispět k tomu, aby se nakonec stal Jiří Paroubek předsedou vlády.

Situace na české politické scéně připomíná starou a špatnou nemocnici, kde to ze všech koutů páchne. Téměř každý tam sleduje svůj hlavní zájem a tím je pouze přežití. Stále znovu se ozývá z různých stran argument, že pokud jsou jisté problematické strany zvoleny do parlamentu, nedá se s tím nic dělat a je potřeba s nimi spolupracovat. Říkají to mnozí politikové ČSSD a někteří politikové ODS o komunistech, ačkoli by měli vědět, že sledují zcela jiné cíle než tyto občanské strany, přinejmenším v tom smyslu, že mají zcela jiné pojetí naší poválečné historie a zcela jiné představy o budoucnosti.

Taková je ovšem demokracie, sama o sobě v podobě svobodných voleb, může vynést k moci zásadní odpůrce demokracie, dokonce i teroristy, fašisty, nacionalisty nebo jako v českém případě stranu, která pouze usiluje o změnu konsensuálně přijatého směřování celé země.

To však neznamená, že se zastánci lidských svobod a občanských práv musí s nimi politicky spojovat, vyjednávat s nimi nebo od nich očekávat nějakou podporu. Dnešní čeští komunisté prý odmítají násilí a chtějí demokraticky usilovat o politickou moc, to však ještě nic nevypovídá o tom, co by dělali, kdyby moci skutečně dosáhli.

Historie se sice neopakuje, a když tak jako fraška, ale můžeme si dopřát takového experimentování? Nesmyslná je i dnešní občasná diskuse, zda jsou komunisté demokratickou stranou. Pokud bychom se na věc podívali z hlediska formální demokracie, nepochybně demokratickou stranou jsou. KSČM existuje v souladu s demokratickou Ústavou a prošla opakovaně demokratickou legitimací ve volbách.

Problémem je obsahová stránka jejich usilování. Otázkou pro všechny nové demokracie ve střední Evropě pak je, proč se musí občanské strany, usilující o rozvoj právního státu a liberální demokracie, stále znovu spojovat se stranami, které mají zjevně jiné cíle, ať už jsou to cíle nacionalistické nebo usilující o vytvoření nějakých autoritativních režimů, omezujících tržní hospodářství, svobodné podnikání a soukromé vlastnictví.

Zisk moci na určité období není omluvou. Současná krize demokracie je proto hlavně krizí hodnotovou, krizí krátkodobých a dlouhodobých priorit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .