Zrodí se společná evropská učebnice dějepisu?

Evropští ministři školství měli její návrh projednávat na svém neformálním setkání v Heidelbergu na konci minulého týdne, žádné rozhodnutí ale v tomto směru nepadlo.

Samo Německo už má přitom se společnou učebnicí dějepisu zkušenosti. Tým historiků z Německa a Francie napsal učební text s názvem Histoire/Geschichte, který je určen gymnaziálním studentům z obou zemí. V učebnici se akcentují francouzsko-německé vztahy, a také moderní dějiny, především evropská integrace.

Názory na tento německo-francouzský projekt byly velmi rozdílné. V určitém směru je však možné souhlasit s tím, že se jedná o celkem povedenou snahu o překonání staletých nacionálních konfliktů a o hledání společného historického vědomí. Co však funguje na bilaterální úrovni, může být jen těžko životaschopné v kontextu sedmadvaceti členských států Evropské unie.

Snahy o používání celounijní učebnice dějepisu je třeba odmítnout ze dvou důvodů. Každý, kdo jen trochu zná dějiny německo-francouzských vztahů si musí být vědom toho, jak obtížné musí být pojmout je do jedné učebnice. Najít společnou interpretaci takových jevů jako bylo sjednocení Německa a obě světové války vyžaduje maximálně opatrnou a seriózní práci věhlasných odborníků. Přesto to jistě není nemožné. Usilovat ale o něco takového na úrovni sedmadvaceti členských států Evropské unie je čirou utopií. Jen těžko může být sepsán učební text, který by splňoval dané zadání a přitom měl hlavu a patu.

V evropském prostoru jistě můžeme stopovat společné hodnoty judaisticko-křesťanské civilizace, to je ale na sepsání společných dějin málo. V běhu staletí totiž Evropa spíše než pospolitost vyrostlou na stejných civilizačních základech připomínala jedno velké bitevní pole. Jestliže jsou dějiny evropských národů konfliktní, pak je jen těžko možné snažit se je vměstnat do jedné škatulky. Nejrůznějších dějin Evropy přitom už bylo samozřejmě sepsáno mnoho, jedná se ale o vědecké syntézy či popularizační práce. Ani jedno ani druhé nemá příliš společného s učebním textem. Pokud by měla společná učebnice vzniknout, výsledkem by pravděpodobně bylo to, že by podobně jako německo-francouzský text akcentovala dějiny evropské integrace. To by ale ničím nepřipomínalo společné dějiny všech států Evropské unie; vždyť země Východního bloku řešily v době evropské spolupráce a sjednocování zcela jiné problémy. Výsledek takového projektu by tedy výrazně preferoval dějiny západní Evropy.

Jednotná evropská učebnice dějepisu ale vyvolává ještě jednu otázku, která je mnohem závažnější. Snahy o sepsání společné minulosti by nutně vedly k obrušování hran a potlačování konfliktních momentů. Pasáže o druhé světové válce by pak mohly vypadat třeba takto: v Německu se dostali k moci nacisté, ovšem stalo se tak převážně kvůli slepotě Spojenců, kteří Německo spoutali okovy Versailleské mírové smlouvy. Nacisté pak zatáhli svět - a Němce - do války, která přinesla holocaust a desítky miliónů mrtvých. Nevinný německý národ ale na druhou stranu trpěl krutým spojeneckým bombardováním a milióny jeho příslušníků byly brutálně vyhnány z území, kde žily po staletí. Že je taková interpretace dost pravděpodobná můžeme usuzovat z výroků místopředsedkyně Evropské komise Margot Wallströmové. Ta před nedávnem prohlásila, že za holocaust a hrůzy druhé světové války je zodpovědný evropský nacionalismus. Takže ne nacismus a nacistické Německo, ale všichni evropští nacionalisté. Za největší zločiny v dějinách lidstva tak podle paní komisařky mohou třeba polští, čeští či francouzští vlastenci, ergo nacionalisté, kteří se zbraní v ruce bojovali proti okupaci své země. Z těchto výroků vedle pořádné dávky nevzdělanosti čiší také úpěnlivá snaha o politickou korektnost za každou cenu, která je v dnešním západním světě tak moderní. Znamená to, že zlého je třeba pochválit a dobrého pohanět, jen aby se proboha někdo neurazil nebo necítil ukřivděný. Nic jiného pak také nemůžeme čekat od společné evropské učebnice dějepisu.

Můžeme uvést ještě jeden příklad. V posledních zhruba dvaceti až třiceti letech se v Itálii podstatně změnil náhled na události let 1943 až 1945, tedy na dobu střetu fašistických a antifašistických sil. To, co bylo dříve bojem za osvobození je dnes občanskou válkou, kde se zločinů dopouštěly obě strany a nelze jednoznačně říct, která z nich byla lepší. Australský historik Richard Bosworth to vyjádřil trefně: dnešní postmoderna tvrdí, že fašisté i partyzáni stříleli rukojmí, takže byli jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Co byla příčina a co následek, co krutá a z dnešního pohledu nepřijatelná, ale dobově podmíněná a také dobově pochopitelná reakce - o tom už se nehovoří. Nějak podobně by skončila snaha učit evropské školáky společným dějinám. Tam kde není jednotný evropský národ, nemohou být ani všemi sdílené a stejně interpretované dějiny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .