3. června  2002  rubrika: Názory a argumenty

Zamyšlení nad východisky z korupce

Aféře,která se rozpoutala kolem rezignace pražského primátora Jana Kasla na funkci i na členství v ODS trvale ustupuje do pozadí důvod tohoto politického kroku.

Ve větách hlavních se především hovoří o politickém předvolebním kalkulu, teprve ve větách vedlejších již podstatně méně o důvodech, které Jana Kasla (podle jeho interpretace) k tomuto kroku vedly. Nedodržování zákonů, nestandardní postupy, korupce a marný boj s ní. Je to do jisté míry paradox, neboť právě tyto nešvary - především korupce - se staly v právě probíhajícím předvolebním boji argumentem. Různé strany a hnutí z rozličných hledisek na tento jev poukazují a neváhají tvrdit, že jsou to ony, které tento nešvar vymýtí. 

Naše společnost je vnitřně i z vnějšku považována za korupční. Ve statistikách mezinárodních organizací figuruje naše republika na nezáviděníhodných příčkách; zde je však dobré zamyslet se, z jakých pramenů tyto organizace čerpají. Jsou to většinou zdroje vnitřní a naším starým národním zvykem je vidět skutečnost hůře, než ve skutečnosti je. Vzpomeňme kupříkladu nedávných událostí, ve kterých negativní roli sehrála naše romská otázka, která eskalovala kauzou Matiční ulice a exodem Rómů. Až vnitřní, příliš emocionální pohled na věc způsobil, že se svět na tyto události koncentroval a česká společnost začala klesat na žebříčku dodržování lidských práv menšin. 

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že prostředí, ve kterém se český občan pohybuje, korupční skutečně je - a silně! Na tomto místě je však nutno srovnávat s okolím. Právě díky domácímu a silně emotivnímu poukazu na korupci, jako negativní sociální jev, poněkud chybí rozhled po zahraničí. Chybí srovnání a zakořeňuje se dojem, že korupce nikde jinde neexistuje; není to tak docela pravda. Kdo by chtěl tvrdit, že korupce neexistuje v Rakousku, Francii, Itálii Španělsku, či dokonce Německu, asi by se hluboce mýlil. Mezi námi a okolím však existuje podstatný rozdíl. Za prvé se o korupci u sousedů mluví méně, jako asi o dědičném zatížení. Za druhé tyto společnosti, nezatíženy emocemi a netěžící z korupce politický kapitál, dokáží korupci stíhat. Za třetí - a zde je nutno se poněkud zastavit: dnes už nežijící ruský historik Andrej Amalrik srovnává rozšíření zlořádu mezi východem a západem na principu duševního ústrojí. Tvrdil - a jak z dalšího vyplývá - zcela oprávněně, že zatímco na západě zlořád,l zločin, přestupek aplikuje tzv. profesionál, čili někdo, kdo vědomě a programově porušuje princip slušnosti jako životní názor a ví, že v případě odhalení ponese zákonné následky, na východě díky poklesu vnímání morálky, díky okolnímu klimatu, které k porušení etických principů vysloveně generuje, je potenciálním pachatelem vlastně každý, komu se naskytne příležitost. Je součástí pudu sebezáchovy před systémem, jehož průvodním jevem je strach, nedostatek a úkornost. Morální propad a zánik etického kánonu v naší společnosti flagrantně ilustruje přísloví z dob Husákovské normalizace. "Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu", a tato premisa přežívá. 

To se týká i korupce, která ale zdaleka není jevem, který by se rozbujel po roce 1989. Byl tady vždycky, je součástí našeho genetického dědictví, které bylo umocněno dobou totality, čili dobou nedostatku věcí, služeb, dobou nadvlády úřadu a stal se součástí každodenního procesu. Dnes v otevřené společnosti, na které si zakládáme, na sebe korupce vzala jiné podoby, jen princip zůstává stejný. Akorát služby, úřady a věci vnímáme pod jinou hlavičkou, korupční obnosy se zvýšily a provádějí se ve volně směnitelné měně. Tento jev se stal součástí naší podstaty, která v patřičném okamžiku převezme morální žezlo a bohužel je napříč celou společností. 

Předvolební sliby o zatočení s hydrou korupce jsou asi míněny upřímně, používány jsou však především proto, že se jejich autoři spoléhají na voličské potřebu tyto sliby slyšet. Vymýcení korupce nezaručí ani přijetí účinnějších zákonů, ani to instalací řízených provokatérů. Ani zastávání nejvyššího morálního principu, který většinou bere za své, když se původce předsevzetí ocitne na poli praktické politiky. 

Korupce začne přirozeně mizet až v okamžiku, kdy bude mít sebemenší úplatek menší hodnotu, než poctivost, práce pro blaho společnosti a dobré jméno. To by mělo být úkolem těch, kteří boj proti korupci zvolili za své volební heslo. 

Autor:  Martin Štěpánek
Pořad: Události a názory  |  Stanice: ČRo 6 (archivováno)
Čas vysílání: pořad již nevysíláme  
 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas