Restituce šlechtického majetku po česku

Možná by se díky tomu dočkali adekvátní náhrady o něco dříve a občané by při čtení jejich barvitých životních příběhů pochopili, že je ve většině případů opravdu nikdo nechce okrást. Jen jestli by jim naši vynalézaví poslanci neušili na míru nějakou slušivou daň z autorských honorářů...

Českému národu jsou tři nejskloňovanější jména šlechtických rodů dobře známá. Ernsta Harracha, Kristinu Colloredo-Mansfeldovou i Františka Oldřicha Kinského pojí společný zájem: dočkat se spravedlivého rozhodnutí soudu ve věci rodinného dědictví. Dosavadní průběh majetkových sporů s českým státem však spíše dává tušit, že na konečný verdikt si budou muset počkat až jejich děti. Pojďme se nyní na jednotlivé případy podívat podrobněji.

Ernst Harrach je potomkem posledního majitele zámku Hrádek u Nechanic Jana Nepomuka Harracha. Rod, který dal jméno známému krkonošskému městu a lyžařskému středisku a do Česka přivezl také první lyže, usiluje na základě zákona o půdě o navrácení rozsáhlých lesů, pozemků a několika historických budov v Krkonoších či v okolí Sadové. Jak ovšem minulý týden rozhodl Okresní soud v Hradci Králové, restituční nárok je neodůvodněný. Podle soudu totiž byly pozemky Janu Nepomukovi zkonfiskovány už na základě tzv. Benešových dekretů v roce 1945 pro jeho údajné členství v nacistické straně. Zákon o půdě řešící případy znárodnění majetku až po roce 1948 se na něj proto nevztahuje.

O vlastnictví přitom Harrach paradoxně přišel až měsíc po své smrti v zajateckém táboře, což vyvolává další pochybnosti. Podobných případů se však v minulosti objevilo mnohem více. Ačkoli Jen Nepomuk Harrach nikdy nezískal české občanství, dekret o záboru nepřátelského majetku mu podobně jako mnoha dalším poškozeným německé nebo maďarské státní příslušnosti umožňoval požádat o přezkum rozhodnutí, pokud by prokázal, že si za války nezadal s okupanty, nebo se postavil na obranu Československa. Jak by se situace vyvinula, pokud by se do převratu v roce 1948 podařilo Harrachovi majetek získat zpět, se můžeme jen dohadovat, jisté ale je, že na definitivní uzavření kauzy si ještě nějaký čas počkáme.

Vinou nacistického režimu přišli o rodový majetek i Colloredo-Mansfeldové. Dědička Kristina Colloredo-Masfeldová se na rozdíl od Harracha a Kinského naučila vystupovat v médiích a svými rozhovory si získala přízeň velké části veřejnosti. Jak sama říká, na český stát nezanevřela a věří, že se dočká spravedlivého verdiktu. Její případ už patnáct let připomíná jízdu po horské dráze. Krátce po roce 1990 jí stát několik zámků vrátil, ale nejspornější nárok na navrácení zámku Opočno a historických sbírek řeší soudy dodnes. V roce 2003 jí byl zámek nejprve vydán, ale Ústavní soud o rok později veškerá dosavadní rozhodnutí kvůli pochybnostem o správnosti postupu nižších instancí zrušil. Loni pak Krajský soud v Hradci Králové potvrdil nárok státu.

Zásadním v celé věci je zřejmě dotazník, kterým se měl otec hraběnky Josef na začátku okupace přihlásit k německé národnosti. Ačkoli se o něm Josef Colleredo-Mansfeld zmínil ve svém životopise, dokument se nikdy nenašel. Historikové se shodují, že jediným rozhodujícím hlediskem by mělo být prokázané provinění proti republice. To však v současné situaci Kristině Colloredo-Mansfeldové příliš nepomůže, a v případě Opočna se tak zřejmě obrátí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Třetí případ se týká více než stomiliardového majetku rodu Kinských. František Oldřich Kinský postavil svoje nároky na tvrzení, že majetek mu byl v roce 1945 zkonfiskován neoprávněně, protože v té době ho již nevlastnil jeho otec, který byl obviněn z kolaborace, nýbrž on sám. Svým rozsahem je ve srovnání s ostatními kauzami Kinského nárok obrovský a vyvolává značnou pozornost i kvůli otázce dodržování principu právní jistoty, který by měl chránit současné vlastníky. Restituční zákony totiž umožňují různé výklady, a nikdo tak nedokáže odhadnout, které ze stran připadne majetek a kdo se dočká finanční náhrady.

Ta může být navíc v některých případech vypočtena podle hodnoty majetku v době, kdy spor začínal, což z dnešního pohledu představuje směšnou částku. I ve věci Františka Oldřicha Kinského vydal Ústavní soud nález, ten se ovšem týká nezákonnosti odposlouchávání jeho advokáta Jaroslava Čapka. Na základě falešného obvinění dal před třemi roky Okresní soud pro Prahu-východ souhlas ke sledování Čapkových hovorů, což poukázalo na nezákonný pokus vyšetřujících orgánů o zlepšení postavení státu ve sporu.

Na konci července se problém táhlých českých restitucí objevil dokonce i v pravidelné zprávě Výboru pro lidská práva OSN. Doporučení navrátit zkonfiskovaný majetek emigrantů však česká politická scéna s poukazem na mimořádný rozsah restitučních sporů ve srovnání s ostatními postkomunistickými státy odmítla. Podle ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové je navíc mnohem akutnější otázka řešení práv majitelů, kteří v důsledku kontroverzních rozhodnutí Pozemkového fondu přicházejí o zemědělskou půdu.

Na závěr mi zbývá obligátní srovnání schopnosti soukromého a veřejného sektoru dobře spravovat svěřený majetek. Na rozdíl od jiných případů, kdy učebnice ekonomie hovoří o jednoznačné preferenci soukromých majitelů, je péče o památkově chráněné objekty složitějším problémem. Během 18 let od pádu socialismu se totiž na obou stranách objevila řada vzorových i odstrašujících příkladů. Stát se obecně lépe stará o objekty s vysokou návštěvností a investuje do nich opakovaně, zatímco řada méně známých památek pomalu chátrá.

Někteří soukromí majitelé a z převážné většiny právě restituenti však mohou do péče o památky vložit mnohem více. Svoje vzpomínky a lásku. Doufejme proto, že případů, kdy vlastník nechá objekt zchátrat, aby ho poté mohl zbourat a zpeněžit lukrativní pozemek, bude stále ubývat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .