Mašínové zapřažení za volební káru ODS?

To totiž vědět zatím ani moc nemůžeme, protože detaily je třeba teprve vytáhnout na denní světlo z archivů. O kolik ale budeme potom moudřejší, je přesto otázka. Zda například onen pokladní, který na Mašíny vytáhl zbraň a oni ho s ní zastřelili, byl milicionář- jak říká vyznamenaný Josef Mašín, anebo prostě přepadený pracovník, který bránil jemu svěřenou kasu, bude totiž vždycky i věc názoru: Buď přistoupíme na to, že komunistický režim se svou doktrínou třídního boje vyhlásil občanskou válku vlastnímu obyvatelstvu, - což je konkrétně hledisko bratří Mašínů, anebo budeme trvat na tom, že všechno bylo podstatně složitější, protože vyhlášení té občanské války vlastně ani nebylo zapotřebí: většina zdejšího národa totiž držela za komunistů ústa a krok, jak si to nacvičila už za nacistického protektorátu.

Velmi markantně to pociťovali političtí vězni v padesátých letech, když - mnohdy teprve po desetiletích- vyšli "na svobodu". Setkali se totiž s úplně jinou společností, než kterou na začátku 50. let opouštěli. Byla to společnosti lidí se zlomenou páteří, která šla cestou nejmenšího odporu a sotva se koncem 60.let začala napřimovat, už za normalizace hbitě vklouzla do obvyklé přetvářky. Propuštění političtí vězni tudíž velmi často vyčnívali z řady: pokud brutální zacházení v kriminálech přežili a dostali se ven, považovali například většinou za "normální" brát se veřejně za svá práva. Což mělo za následek, že buď skončili za mřížemi zase, anebo se uchylovali- a to často už v oněch "liberálních" 60. letech, do důsledného vnitřního exilu. Velmi mnoho jich také při první příležitosti, tedy na konci 60.let, republiku opustilo. Ale zpět k Topolánkově gestu: možná, že si vyznamenáním bratrů Mašínů opravdu splnil svůj sen. Zrovna tak je ale možné dát jeho gesto do souvislosti s podzimními krajskými a senátními volbami: svého času se už Václavu Klausovi podařilo profilovat ODS před volbami jako tu jedinou protikomunistickou hráz- aby po vítězných volbách spolu s KSČM , podobně jako ostatní parlamentní strany, prosazoval v parlamentu své partajní cíle, kdykoli se to hodilo.

Že se ODS na blížící se volby vskutku rozpomněla, signalizuje i Nečasův návrh zvýšit důchody v průměru hned o skoro pět stovek. A ze stejného soudku jsou i Julínkovy náhlé náznaky omezit plošné poplatky věkem od sedmi do sedmdesáti.

Kdyby chtěl totiž Topolánek opravdu otevřít stavidla zahnilé komunistické minulosti, mohl to udělat způsobem mnohem efektivnějším: Ještě na samém sklonku totality umřel v hradecké vazební věznici například politický vězeň Pavel Wonka, jehož odpor proti komunistickému režimu přirovnal kdysi Emanuel Mandler co do urputnosti a osamocenosti k bratřím Mašínovým. Až na to, že , jak Mandler zdůraznil, "Wonkovy zbraně nebyly střelné". Proti komunistům bojoval tužkou a papírem, protože věřil, že je v silách jednotlivce prosadit v reálném socialismu právo a spravedlnost. Jak říká Mandler, to sice bylo naivní, ale naivní bylo i přesvědčení Mašínů, že ozbrojeným bojem dosáhnou něčeho víc než že se probijí na západ. Na rozdíl od nich Wonka nikoho neohrožoval, nikoho nezabil.

Komunistická justice ale zabila jeho. 26. dubna to bude 20 let. Soudkyně, která jeho vraždě napomáhala, soudí dodnes. Bachaři, kteří ho umlátili, nebyli postaveni před soud. Jeden z dozorců věznice v Minkovicích, se kterým si tamní političtí vězni ještě v 80. letech protrpěli své, sedí dokonce dnes za KSČM v parlamentě. S premiérem Topolánkem. V roce 2003 vyškrtli poslanci Pavla Wonku ze seznamu navržených na státní vyznamenání. Tak na co si tu hrajeme...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .