Deregulace nájemného rychle a bezbolestně?
Nejsilnější strana vládní koalice ohlásila záměr urychlit dlouho očekávaný konec regulace nájemného v bytech. ODS chce svým partnerům předložit návrh zákona, který by ukončil dlouhá léta trpěnou nespravedlnost a zášť mezi dvěma tábory obyvatel. Lidé by se konečně měli přestat dělit na ty šťastnější, kteří dostávají z rozhodnutí státu od majitelů domů nedobrovolnou slevu na bydlení, a na ty méně šťastné, kteří ne vlastní vinou přišli pozdě.
Vlastníci nemovitostí, kteří stojí na opačné straně barikády, by pak získali jistotu, že investice vynaložené na rekonstrukce se jim vrátí, a možná by jim zbyla i nějaká koruna na to, aby své vítězství oslavili.
Návrh poslanců Jana Bürgermeistera a Zdeňky Horníkové vzbuzuje podle očekávání velké vášně. Počítá s tím, že regulace by měla definitivně skončit s přijetím předlohy a nikoli až v roce 2010, jak ukládá současný zákon č. 107/2006 o jednostranném zvyšování nájmu z bytu. Uvážíme-li průměrnou dobu od podání návrhu zákona do jeho schválení, je velmi nepravděpodobné, že by začal platit dříve než od začátku příštího roku. Pro občany v bytech s regulovaným nájemným může roční uspíšení znamenat nepříjemné komplikace, pro majitele domů vysvobození z dlouhé nejistoty a pro český stát naději, že majitelům nebude muset platit odškodné v řádech desítek miliard korun, o které se hraje u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Zákon přináší několik zajímavých myšlenek a nápadů. V první řadě počítá s omezením okruhu osob, na které může nájemní byt přejít bez souhlasu majitele. Tímto opatřením by se mělo zamezit rozšířenému obchodování s dekrety na byt, což není nic jiného než bezdůvodné obohacování se na úkor často bezbranného pronajímatele a tudíž obcházení zákona. ODS rovněž deklarovala záměr poskytovat příspěvky starým lidem, kteří by si jinak dosavadní bydlení nadále nemohli dovolit. Hlavní záměr předlohy je zřejmý - zajistit majitelům spravedlivý příjem z nájmu a umožnit jim efektivně spravovat vlastní majetek. Poněkud problematické je však ustanovení o dohodě na výši nájmu mezi pronajímatelem a nájemcem.
Pokud by totiž strany nenalezly společné východisko, o částce by rozhodoval soud a nájemník by pak byl nucen nájemné do stanovené výše doplatit i zpětně. Taková úprava však nerespektuje zásadu smluvní volnosti a nájemníka fakticky nutí konat bez zákonné opory.
Úvahy o konci regulace nájemného coby přežitku socialismu se táhnou již řadu let a dlouho se nedařilo najít kompromisní řešení. Mnozí politici proto o současném zákoně o nájemném mluví jako o velkém úspěchu a snahy poslanců ODS označují za populistické kroky. Je pravdou, že v kontextu předchozího vývoje znamenal tento zákon podstatný průlom a posun vpřed, na druhou stranu to nic nemění na skutečnosti, že legalizuje další omezování soukromého vlastnictví, jehož ochrana je jedním ze základních pilířů demokratického právního státu. Odhlédneme-li od vývoje v okolních státech bývalého východního bloku, pak český stát zcela neomluvitelně znevolňuje majitele bytů a nutí je z vlastní kapsy dotovat ostatní občany.
Není pochyb o tom, že sociální dávky ve formě regulovaného nájemného jsou nesystematickým a nespravedlivým nástrojem a ekonomice neprospívají. V bytech s regulovaným nájmem totiž žijí občané bez rozdílu příjmu a postavení a obecně platí, že mladí lidé, kteří by je potřebovali nejvíce, na ně dosáhnou jen stěží. Z úst levicových politiků přesto často zaznívají argumenty, že pouze regulované nájemné dokáže ochránit nemajetné před nekřesťanskými nároky majitelů a že je třeba tomuto okrádání slušných lidí zamezit.
Odpověď na otázku, proč se úlevy neposkytují jen opravdu potřebným, když pouze asi třetina z dotčených nájemníků ze svých příjmů zvýšené výdaje nepokryje, už politici nedávají. Je ovšem třeba spravedlivě přiznat, že ukvapené řešení by mohlo přinést velké komplikace důchodcům, kteří obývají podstatnou část bytů s regulovaným nájemným.
Zákony trhu mluví jasně - osamělí staří lidé by neměli bydlet v rozlehlých a atraktivních bytech, které ze svého důchodu nezaplatí. Jsou zde rodiny s malými dětmi, které by je nepochybně dokázaly využít mnohem lépe, ale na vlastní bydlení zatím nemají. Je však možné po těchto starých lidech spravedlivě požadovat, aby se odstěhovali z místa, kde strávili celý život? A vyřeší jejich situaci příspěvky na bydlení slibované státem?
Velkou komplikací na cestě za zdárným koncem regulace je rovněž stížnost na neoprávněné zasahování do soukromého majetku, kterou podalo do Štrasburku už na pět tisíc majitelů domů a bytů. Uvážíme-li, že v Česku je asi 700.000 bytů s regulovaným nájmem a jeden majitel zpravidla vlastní několik bytových jednotek, nejedná se o zanedbatelné číslo.
Tomu odpovídají i odhady náhrady škody, které se pohybují kolem šedesáti miliard korun. Velké ztráty však regulované nájemné nepřináší pouze nájemníkům, ale také obcím, které vlastní zhruba polovinu dotčených bytů. Obce se bohužel zpravidla neumějí tak efektivně bránit proti neplatičům, na což doplácejí jejich rozpočty a v konečném důsledku všichni občané. Jeden z mnoha příkladů umělého krácení obecních příjmů státem.
Ať už se návrh podaří prosadit či ne, je jasné, že konec nespravedlivé regulace nájmů se blíží. Zbývá jen doufat, že zafungují tržní principy, tržní nájmy postupně klesnou na úroveň těch uvolněných a vydělají na tom všichni. Cenovou bublinu na trhu nemovitostí ani staré křivdy zaviněné neprůhlednou a divokou privatizací obecních bytů to asi nevyřeší, ale občané si opět budou o něco rovnější i ve skutečnosti a ne jenom na papíře nebo ve slibech politiků.
A majitelé domů? Ti se nakonec dočkají i naplnění smyslu rozhodnutí Ústavního soudu, třebaže tak trochu s křížkem po funuse.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
