Proč zrovna 2000 slov?

27. červen 2008

Jedním ze signatářů dokumentu, který skalní komunisté v Moskvě i v Praze představili jako důkaz chystané kontrarevoluce v Československu v roce 1968, byla zpěvačka Yvonne Přenosilová. Bylo jí tenkrát zrovna 21 a když se jí dneska zeptáte, proč to udělala, řekne přesně to, co tehdy cítila většina jejích vrstevníků: A proč bych to nepodepsala? Vždyť na tom nebylo vůbec nic zvláštního.

0:00
/
0:00

Pravdou je, že nejrůznějších provolání se objevovaly v novinách, na nárožích a na nejrůznějších mítincích v tom horkém jaře roku 1968 desítky. A řada z nich byla podstatně tvrdší než Vaculíkův literárně elegantní text. Většinou ale respektovaly přesně to, co 2000 slov: Totiž skutečnost, že tu existuje Sovětský svaz, v jehož sféře vlivu se Československo nachází. Takže je nutné při dobývání svobodného prostoru postupovat opatrně a režim moc nedráždit.

Pokud například reportáže v časopisech i televizi odhalovaly zločiny komunismu v 50. letech, nestavěly to jako selhání systému, nýbrž selhání jednotlivců v něm. A pokud se občané chtěli formovat do autentické opoziční platformy, která by nebyla cítit letitou kolaborací s KSČ v Národní Frontě, volili Klub angažovaných nestraníků, který měl navzdory svému - z dnešního pohledu poněkud cimrmanovskému- názvu okamžitě statisíce členů. Snad nejzřetelněji hovořily tenkrát dokumenty organizace bývalých politických vězňů K 231, což mělo logiku: její členové si o systému věru nedělali iluze.

V dokumentu 2000 slov ale nalézáme z dnešního pohledu "iluzí" hned celou řadu: Především tento dokument po veřejnosti požadoval, a to doslovně, aby "odporovala názorům, že je možné dělat demokratickou obrodu bez komunistů nebo proti nim". Prý by to bylo nespravedlivé a nerozumné, protože komunisté mají vybudované organizace a v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Veřejnost má teď, před sjezdem KSČ, na kterém se bude volit nový ústřední výbor, jen dávat pozor, aby svůj akční program uskutečňovali s lepšími lidmi než dřív.

Reakce partaje přišla okamžitě a byla zdrcující: fundamentalisté 2000 slov odmítli jako výzvu k občanské válce, reformisté jako ohrožení svých reforem. Brežněv telefonoval ještě v noci Dubčekovi, aby zabránil "nástupu sil, které navodí kontrarevoluci".

Vedení KSČ nakonec odmítlo 2000 slov stanoviskem, které sepsali Císař s Mlynářem. Sice v něm uznali, že to autor ani signatáři asi nemysleli zle, ale naznačili jasně, že se nic takového nebude trpět. Vaculík se následně neslaně nemastně, nicméně veřejně, omluvil.

Jenže když chtělo vedení KSČ po svém zvyku zorganizovat na závodech a ve svých okresních organizacích obvyklou podporu svého stanoviska, narazilo. Zdola se postavili na odpor i obyčejní členové KSČ, o bezpartajních dělnících nemluvě. Prostě veřejnost vypovídala politbyru poslušnost. Do redakce Mladé fronty došlo tenkrát během pár dnů na 20 000 podpůrných resolucí ze závodů, za manifest 2000 slov se postavily i mnohé okresní konference KSČ.

Teprve tento jasný signál, že lidé se sebou už nenechají "orat", udělal z Vaculíkova nevinného textu to, za co ho Dubčekovi pohrobci prohlásili: totiž "kontrarevoluční platformu", která prý byla - jak to stálo v Poučení z krizového vývoje, "přímým návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému". Nic takového v něm samozřejmě nestálo. Že komunisté nicméně jeho potenciál tušili od počátku, nezpůsobil text jako takový, ale skutečnost, že ho ještě před zveřejněním podepsaly desítky známých osobností veřejného života: od vědců až po populární zpěváky. A že se s ním pak solidarizoval národ. Přesně v tom byl jeho význam. Jako ostatně celého "pražského jara".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio