Zaútočí Izrael na íránská jaderná zařízení?

Možnost, že Izraelci se rozhodnou vyřešit problém vojensky, se opět dostala na první stránky novin v posledních dnech, a to zejména díky americké televizi ABC, podle jejíchž zdrojů se Izrael chystá ještě letos zaútočit na íránská jaderná zařízení. Už jen sama tato spekulace se rozhodujícím způsobem podílela na vzrůstu cen ropy nad 143 dolarů za barel, a dnes dokonce ještě o dva dolary výše. Sama ABC se odvolává na vysokého představitele Pentagonu, podle kterého se izraelský útok na íránské výrobny plutonia odehraje už koncem tohoto roku, tedy během prezidentování George Bushe. Údajný zdroj za okamžik útoku označil bod, kdy by íránská zařízení už byla schopna vyprodukovat dost štěpného materiálu na výrobu jaderné zbraně. Toto období je samozřejmě s každým dnem kratší, a pokud by záhadný muž z Pentagonu měl pravdu, už by nás dělily od útoku řádově jen měsíce.

Růst cen ropy ani další důsledky pouhých spekulací ovšem nikomu neprospívají, snad kromě prodejců ropy. A také proto jiné zdroje z okruhu americké vlády slova nejmenovaného experta rychle popřely. I sám prezident Bush zopakoval své dosavadní stanovisko, podle kterého washingtonská administrativa dává jednoznačně přednost diplomatickému řešení, a útok, ať už americký a nebo provedený některým spojencem, považuje za poslední a krajní řešení. A také z Izraele zaznělo, že v nejbližším půl roce se nic dramatického neodehraje.

Ať už si údajný expert Pentagonu pustil pusu na špacír, nebo měl za úkol vypustit pokusný balónek, a nebo si jej dokonce v ABC tak trochu vymysleli, jeho slova přišla v době, která je na zprávy tohoto typu bohatá. Před pěti týdny se ve světovém tisku psalo o cvičení izraelského letectva, při kterém piloti nad Středozemním mořem trénovali útok na velmi vzdálené cíle. Vzpomeňme rovněž na asi měsíc starý výrok izraelského ministra dopravy - a také bývalého generála - Šaula Mofaze, který tvrdil, cituji, že "už není cesty zpět". I když je zároveň pravda, že byl v izraelském tisku okřiknut, že si jen pomocí siláckých a neopodstatněných hrozeb zvyšuje svou popularitu. Ovšem také v samotných USA jsou hlasy volající po včasném úderu, a po lekci, kterou by Teherán údajně měl dostat už jen kvůli své podpoře protiamerických sil v Iráku.

Ať už tedy Mofaz a nebo nejmenovaný zdroj v Pentagonu mají pravdu a nebo ohledně chystaného útoku jen pábí, nepochybně je řeč o jednom z nejtěžších problémů světové politiky. Vzhledem k tomu, že většina západních zemí se domnívá, že Írán v rozporu s vlastními prohlášeními opravdu usiluje o získání jaderných zbraní, pak základní otázka nezní zda Teherán jaderné zbraně mít bude, ale spíše: co to bude pro západ znamenat? A také: co se s tím dá dělat, pokud se vůbec ještě dá něco dělat?

Jak známo, Írán čelí už nyní velkému tlaku. Jde zejména o trojí sadu hospodářských sankcí OSN, plus další sankce americké, z nichž některé pocházejí ještě z 80. let. Zatím se však tyto sankce míjely účinkem. Odpůrci sankcí tvrdí, že takový postup se dosud vždy míjel účinkem, ať už se jednalo o Saddámův Irák nebo Castrovu Kubu, která v podmínkách sankcí žije dokonce celé generace. To je i případ Íránu, vždyť sankce uvržené na významného exportéra ropy jsou logicky z velké části neúčinné. Zatímco třeba velké banky přestaly Íránu poskytovat úvěry, menší ústavy a nebo třeba banky z Číny tak i nadále činí.

Proto se stále častěji hovoří o jiném řešení, jako je právě vojenský zásah proti režimu, a nebo proti jeho jaderným zařízením. Taková akce ovšem s sebou nese značná rizika. Jednak je tu obrovské riziko vojenské. Jaderná zařízení jsou dobře ukryta a chráněna, a vůbec není jisté, zda se takový útok může vydařit. Na íránské straně také může vést k velkým ztrátám na životech. Druhé riziko je, že íránský režim na útok odpoví. Představitelé režimu už se dali slyšet, že by i izraelský útok dali pocítit Američanům, kteří se oblasti nacházejí, tedy především americkým jednotkám rozmístěným v Perském zálivu. A naopak, při americkém útoku by zaútočili i na Izrael, který je v dostřelu íránských raket Šaháb 3, o třiceti tisících střelách v rukou libanonského Hizbaláhu nemluvě. Dále je zde riziko hospodářské. Írán prý hodlá při útoku zcela zastavit export ropy, a to nejen vlastní, ale i veškeré ropy procházející Hormúzským průlivem. Vzhledem k tomu, že jde asi o 40 procent světového exportu, znamenalo by to raketovým nárůst cen na světových trzích, kterého se Západ z pochopitelných důvodů velmi bojí. Je tu samozřejmě také riziko politické - takový útok, ať americký nebo izraelský, by rozkomíhal poměry v celé oblasti. Z dlouhodobého hlediska by mohl podpořit radikální síly a naopak oslabit síly smířlivé a umírněné.

To je tedy cena za útok. Mnozí odpůrci ozbrojených řešení ovšem rádi zapomínají, že také neřešení problémů s sebou nese své náklady. Hlasy, které volají po útoku na Irán, nejsou jen hlasy válečných štváčů a prodejců munice, ale i hlasy těch, kdo se domnívají, že nečinnost povede k ještě horší situaci. Už dnes Irán dominuje celé oblasti, financuje mnohá velmi problematická hnutí a dá se říci, že spolu-rozhoduje o budoucnosti Libanonu, Palestiny a do jisté míry i Sýrie. Jeho vlivu se už nyní bojí jeho arabští sousedi a za pár let zde můžeme mít regionální mocnost, se kterou nepůjde dělat už nic, protože bude vyzbrojena jadernou zbraní.

Úvahy o útoku na íránská jaderná zařízení tedy musíme vidět v tomto světle - jako součást velké hry o budoucnost širšího Blízkého východu. Slova bujného izraelského ministra dopravy i vysokého úředníka z Pentagonu mohou být součástí psychologického nátlaku na Írán, tedy politiky cukru a biče. Írán stále ještě má šanci zbavit se hospodářského tlaku, získat přístup k západním technologiím a také získat vstup do prezidentských paláců hlavních západních měst předním vchodem. Cukr, tedy výrazné zlepšení stavu íránské ekonomiky a mezinárodní aplaus, by mohlo íránskému vedení přece jen vyhovovat víc než bič, tedy hrozba, že jejich země a jejich moc utrpí zahraničním útokem.

Tento týden se předsednickou zemí Evropské unie stala Francie, jejíž prezident i ministra zahraničí, tedy pánové Sarkozy a Kouchner, se v minulosti vyznačovali nefrancouzsky jednoznačným slovníkem, když šlo i íránský jaderný program. Zároveň se zkracuje doba, během které ještě může současný americký prezident dělat zásadní roz,hodnutí. Důležitým bodem také je okamžik, kdy Írán získá kvalitní protileteckou obranu, o které jednal s Ruskem - Izrael i USA by si nepochybně vybrali k útoku okamžik ještě před spuštěním tohoto systému.

Tlak a napětí tedy rostou, a v určitém okamžiku se USA nebo Izrael budou muset rozhodnout, zda udeří či ne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .