Mongolský sendvič
Zprávy o Mongolsku si u nás jen těžko razí cestu na titulní strany novin nebo do televizních headlineů. Země příliš vzdálená a řídce obydlená, i když současný příval mongolských pracovníků k nám trochu přiživuje zájem o osud mongolského lidu.
V Evropě by stát srovnatelné rozlohy patřil k hegemonům, jenže Mongolsko leží v Asii, a tak jako šunka v sendviči je vložena mezi dvě skývy chleba, je Mongolsko v pevném sevření dvou nepoměrně větších obrů, Ruska a Číny. Nedávné nepokoje, které následovaly po všeobecných volbách 29. června připomněly světu, že tato země stále existuje, a dokonce nevzdala zápas o demokracii. Je zajímavé, že tak jako česká kotlina ve střední Evropě je Mongolsko pokládáno za klíč ke svému regionu. Musí nám znít povědomě pořekadlo, které zná každý orientalista. Kdo vládne Mongolsku, ten kontroluje nebeskou říši. Jako v každém rčení je i v tomto velký kus pravdy. V dávných dobách nepřátelství mezi Moskvou a Pekingem vnímali Číňané sovětskou přítomnost v sousední zemi s nelibostí, kterou neváhali dávat najevo.
Tak třeba donedávna vůbec neuznávali nezávislost Mongolska. Počátkem devadesátých let, Moskva se stáhla z oblasti, avšak mongolská šunka v sendviči Peking nadále láká a působí mu hlavobol. Dráždí ho tentokrát zvýšená americká aktivita v domě severního souseda. Na mongolském území totiž pracují americké radiolokační stanice, mongolský kontingent je součástí protisaddámovské koalice v Iráku, vojenští instruktoři z NATO cvičí mongolskou armádu a loňská návštěva prezidenta George Bushe v Ulánbátaru a vřelé přijetí, kterého se mu tam dostalo, způsobily čínskému vedení dodatečné vrásky na čele. Nebyla to náhoda, že v předvečer voleb Mongolsko poctil oficiální návštěvou místopředseda Čínské lidové republiky a nejspíše i budoucí vůdce země Xi Jinping, pro něhož to byla vůbec první zahraniční cesta. Čína tím dala najevo nejvyšší odhodlání bránit v tomto regionu své zájmy.
V poslední době Číňané ztrojnásobili úsilí o zajištění svého vlivu v blízkém zahraničí. Barma, Vietnam, Tchaj-wan, Severní Korea, Nepál, ve všech těchto zemích vlivová závislost na Číně byla maximálně posilněna. Kdysi se Mongolsko orientovalo jednoznačně na Sovětský svaz a vysloužilo si dokonce přezdívku šestnáctá republika. Socialismus sovětského ražení Mongolové zavedli hned jako druzí na světě a převzali i ruskou azbuku, aby tak pojistili své definitivní napojení na ruskou civilizaci. Mnozí to vysvětlují tím, že Číňanů se odjakživa bojí víc než Rusů a k Moskvě je tlačila obava, že by se mohli stát šestadvacátou provincií Číny a dopadnout tak, jak dopadlo dvacet milionů jejich soukmenovců v čínském Vnitřním Mongolsku.
Mongolsko totiž, i když má nepřeberné zásoby nerostného bohatství, obývá jen dvoumilionový národ, což je méně, než má leckteré hlavní město kdejaké zapadlé čínské provincie. Hustota obyvatelstva je tu stonásobně nižší, než je běžná v Číně. Neznamená to samozřejmě, že jakmile Čína Mongolsko ovládne, vrhnou se na mongolské celiny stamiliony čínských přistěhovalců. Je tu zajisté jiné podnebí, jiná kvalita půdy a méně hostinné podmínky pro zemědělství. To všechno však zcela platí také pro Tibet nebo Ujgury obývanou provincii Sin-ťiang, a přesto za poslední půlstoletí počet Číňanů hanské národnosti, která tvoří přes devadesát procent čínské populace, vzrostl zde mnohonásobně a v řadě míst dávno předčil, nebo dokonce vytlačil místní etnika. Vnější expanze zdá se být pro Číňany otázkou přežití a další existence. Proto tento pohyb bude pokračovat, ať už budou v Mongolsku střídavě vítězit strany proasijské, nebo prozápadní orientace.
Peking si časem vymůže loajalitu každé z nich. Rusko mohlo ve vlastním zájmu zaujmout stranu ve vnitromongolském konfliktu a zkusit spolu se Západem trochu pomoci mongolským liberálům z demokratické strany v dotažení procesu, který v místních poměrech dostal název Revoluce jurt, avšak zřejmě kremelské vedení má za to, že nemá dost hmotných a lidských zdrojů, aby se mohlo pokusit ovlivnit další mongolský vývoj. Navíc neodolalo pokušení aspoň v tomto vzdáleném koutě příštipkářsky poškodit Západ a přijalo čínskou hru. Podpořilo komunisty, které u sebe doma příliš nepěstuje. Je to docela krátkozraký krok, který se nemusí vyplatit již v dohledné budoucnosti. Jak známo, s jídlem roste chuť a po mongolských stepích na řadu mohou přijít stepi sibiřské. Obydleny jsou stejně řídce, jako ty mongolské.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
