Bez Lisabonské smlouvy se EU bude těžko dále rozšiřovat

O Chorvatsku se ví už dávno, že je horkým kandidátem pro vstup do unie. Záhřeb oznámil na konci června, že splnil přístupová kritéria. A předseda Evropské komise José Barroso už letos v březnu zdůraznil, že pokud se tak stane, pak Chorvatsko ukončí vstupní rozhovory v roce 2009. Jenže co pak? Máme sami ještě v živé paměti, jak nepříjemný pocit to byl, když se na bruselských summitech členské státy unie pořád jen dohadovaly, kdy se to slibované rozšíření unie na východ konečně uskuteční. Populisté to zneužívali k vyvolání dojmu, že v té Unii vlastně nikoho dalšího nechtějí.

Tohle by se nepochybně začalo odehrávat i v Chorvatsku. V zemi, která by teď - na rozdíl od Česka - neměla nejmenší problémy nebo psychologické zábrany ani s přijetím eura, ani s akceptováním podmínek Lisabonské smlouvy. Byla by pro ostatní členské státy, které si přejí hlubší integraci nejen hospodářskou, ale i politickou, dobrým a spolehlivým partnerem. Už proto, že zakusila docela nedávno, jak bezvýchodné je řešit konflikty silou a o to víc by si vážila zakotvení v pevné evropské struktuře.

Ostatně, není na západním Balkáně sama: Zatčením někdejšího vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče, který se 13 let skrýval a jehož haagský tribunál viní z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, signalizovalo Srbsko pod vedením prezidenta Tadiče naprosto jasně, že se kvůli cestě do Unie nebojí otevřít ani nejtemnější stránky svých novodobých dějin.

Pragmaticky se rovněž rozhodlo pro návrat srbských velvyslanců do těch členských států unie, které uznaly Kosovo. Podle ministra zahraničí Vuka Jeremiče to má přispět k tomu, aby Srbsko dostalo do konce roku statut kandidátské země a aby občané Srbska směli konečně do Evropy bez víz. 80 procent mladých Srbů totiž ještě nikdy nebylo v zahraničí a sílí v nich hořký pocit, že nejsou za svými hranicemi vítáni. Ve svém vlastním zájmu tohle musí unie změnit. Stejně jako musí vyjít vstříc dalším státům a regionům někdejší Jugoslávie. Ne "někdy v budoucnu", ale co nejdřív.

Jistě: Topolánek má pravdu, když tvrdí, že "formálně" by šlo stávající smlouvu z Nice jen rozšířit o nějaký ten doplněk, který by umožňoval přijetí například Chorvatska. Je to ovšem pravda rovněž pouze "formální". Pokud se totiž nepodaří Lisabonskou smlouvu uvést v život - ať už v celku nebo jen v určitých bodech - pak se Evropská unie do budoucna určitě změní.

S irským "ne" v referendu a s českým tvrzením, že tímto je Lisabonská smlouva jednou provždy mrtvá, se totiž vynořila stará otázka, jakou Evropu to vlastně chceme: zda politickou unii se společnými institucemi, anebo raději jenom jakýsi model volného trhu. Jako by možné bylo pořád ještě obojí, i když mnozí Evropané měli za to, že takhle otázka už dávno nestojí.

Lisabonskou smlouvu totiž rozšířená Evropská unie nutně potřebuje kvůli tomu, aby mohla vůbec fungovat a reformovat se. Aby mohla v zahraniční politice mluvit jedním hlasem, aby Evropská centrální banka mohla dostát nárokům, které na ni globální ekonomika už teď klade. Ale především, aby se mohla pružně rozhodovat.

Česká vláda by se teď neměla schovávat za irské referendum, nýbrž měla by otevřeně mluvit o tom, jaké důsledky bude neschválení Lisabonské smlouvy mít: bez možnosti se reformovat se unie dřív nebo později rozvolní. Pokud bude orientována především na vzájemný obchod, ztratí staré členské země velmi rychle důvod například - k jakékoli solidaritě s chudšími nováčky. Proč by měly cpát své peníze do jakýchsi fondů, ze kterých budou kdesi na druhém konci kontinentu profitovat úplně cizí voliči? Zatím se Unii tyto nášlapné miny národních egoismů vždycky podařilo zneškodnit.

Když už k tomu nechceme přispět, tak to aspoň nesabotujme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .