25. července  2008  rubrika: Názory a argumenty

Lisabonská smlouva: Co chce Václav Klaus?

Lech Kaczyński a Václav Klaus - Foto:  ČTK

Lech Kaczyński a Václav KlausFoto:  ČTK

Pokud si prezidenti Sarkozy a Kaczynski, jak to po jejich nedávném setkání prezentovala francouzská média, opravdu rozdělili úkoly, aby podpořili ratifikaci Lisabonské smlouvy, tak to vypadá, že se jim to moc nepovedlo: francouzský prezident se v Irsku dozvěděl od vládních politiků, kteří se smlouvou souhlasí, ale nedokázali o ní přesvědčit voliče, že tlačit na pilu teď nemá cenu. A polský prezident, který si zřejmě včera přijel do Lán se svým kolegou Klausem jen nezávazně popovídat - protože úkol přesvědčovat ho o Lisabonské smlouvě by prý nikdy nepřijal - odjížděl rovněž s prázdnou.

 

Lisabonská smlouva: Co chce Václav Klaus?

Vložit na svůj web

Před novináři nicméně oba zopakovali, v čem se jejich postoj liší: zatímco Klaus Irům "fandí" a smlouvu považuje za chybu, Kaczynski doufá, že Irové časem změní názor a z tohoto důvodu Polsko nechce být poslední překážkou. Proto se i Kaczynski rozhodl text, už schválený polským sejmem, po svém setkání se Sarkozym přece jen podepsat. Zda až poté, co mu v Paříži slíbili montovnu motorů pro Peugeoty a pomoc s loděnicemi v Gdaňsku, není v této souvislosti podstatné. 

Zajímavější je totiž otázka, co by musel kdo slíbit Václavu Klausovi, aby od svého- mezi evropskými státníky už naprosto ojedinělého- odporu ke smlouvě upustil. Při veškeré kritice jejího textu se prezident totiž vyhýbá přímé odpovědi na otázku, zda by ji podepsal, kdyby prošla parlamentem. 

V rozhovoru s Lidovými novinami nedávno jen poznamenal, že doufá v její odmítnutí Ústavním soudem nebo senátem. Aby se tak stalo, o to se ovšem prezident velmi snaží: Ve vyjádření, které jako ústavní činitel poslal začátkem června Ústavnímu soudu, klade této instituci na srdce, aby si své rozhodnutí důkladně rozmyslela, protože prý jde o "jedno z nejvýznamnějších a nejodpovědnějších v historii českého ústavního soudnictví" a bude mít "precedenční význam". V očích Klause lze podle české ústavy pravomoci zdejších orgánů přenášet jen na entitu existují mezi státy a nikoliv nad nimi. To by se však přijetím Lisabonské smlouvy údajně stalo. Tím by Lisabonská smlouva změnila i naši Přístupovou smlouvu. "Je proto legitimní otázka", píše prezident Klaus doslova, "zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda". 

Tady dodejme, že všelidové hlasování o vztahu k EU u nás už bylo, a sice před vstupem v roce 2003. Otázka byla tehdy jasná: vstoupit či ne. A většina hlasujících byla pro. Jakmile je ale matérie komplikovanější, začíná problém. To se ukázalo už v irském případě v roce 2001 při schvalování smlouvy z Nice, bez které by se EU nebyla mohla rozšířit o státy střední Evropy a tudíž ani o naši zemi: irští voliči k tomu svolili až napodruhé, protože při prvním hlasování chtěli své vládě hlavně signalizovat nespokojenost s vnitropolitickou situací. 

Takže si představme následující scénář: na začátku září se strana Zelených semkne kolem svého pragmatického leadera Bursíka a koalice zůstane zachována. Ústavní soud vydá verdikt, o kterém je - mimochodem- přesvědčena i řada odborníků na ústavní právo: totiž , že Lisabonská smlouva neodporuje ústavě. Topolánkovi se podaří protlačit smlouvu parlamentem i senátem výměnou za radar. Mezitím je listopad a Václav Klaus odjíždí na dávno naplánovanou cestu do Irska, která, jak včera řekl doslovně "může být dobrou příležitostí pochopit situaci v této zemi". Přijede tam každopádně v roli rytíře, který se neohroženě postavil za irské právo na vlastní rozhodnutí, a byl ochoten za to snášet leckterá protivenství. Už proto mu bude tamní veřejnost mnohem víc nakloněna než Sarkozymu. Vajíčka po něm nikdo házet nebude. Česko by pak svoje předsednictví mohlo díky Klausovi zahájit dojednáním opakovaného irského referenda a kdyby tentokrát dopadlo kladně, nestálo by nic v cestě ani Klausově podpisu pod Lisabonskou smlouvou. 

Pragmatický politik, který se za celou svou kariéru vyznačoval kromobyčejnou flexibilitou, by byl rázem ověnčen gloriolou zachránce unie a k pražskému Hradu by mu vděční Evropané byli možná ochotni nabídnout i víc. Jak to nedávno v televizi Z 1 řekl zástupce šéfredaktora Lidových novin, třeba pozici evropského prezidenta. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace