Olympijské hry a premiér Mirek Topolánek
Vypadalo to dobře a nic to nestálo: začaly s tím některé radnice ve velkých městech a po nich i mnohé obce. Řeč je o vyvěšování tibetské vlajky vždy 10. března, v den výročí neúspěšného protičínského povstání, po kterém musel odejít duchovní vůdce Dalaj Láma do exilu. Naposled se tibetské vlajky takhle vyvěšovaly letos, kdy zároveň ve Lhase vypukly masové protesty. Nejrozsáhlejší od roku 1989.
Jak to myslel se svou podporou Tibetu Mirek Topolánek, když se 15. července, při oznamování své cesty do Číny objevil s tibetskou vlaječkou na klopě, není jasné. Tentokrát se totiž Peking Prahy poprvé optal, co to má vlastně znamenat: Zda snad změnu české zahraniční politiky vůči Lidové republice Číně, která považuje, jak známo, Tibet za své území, jež v roce 1951 "osvobodila". Proti tomuto výkladu svět oficiálně dodnes nic nenamítá. Mimochodem, ani Topolánek: ten od 15. července mlčí a přenechává pole ministerstvu zahraničí, které se snaží situaci vyžehlit. Největší problém tak má teď s Topolánkovým odznáčkem nepochybně šéf českého olympijského výboru, protože jednak neví, jestli si ho premiér, který neopomíná zdůrazňovat, že pojede až po oficiálním zahájení podporovat české sportovce, nepřipne zase, a za druhé má plné ruce práce, aby za těchto okolností zajistil Topolánkovi v Číně alespoň nějaký politický program.
Ani to by ale ještě nebylo to nejhorší: Svěřit konání olympiády reformující se Číně je určitě lepší, než když ji kdysi, v roce 1980, dostala Moskva a kvůli vpádu sovětských vojsk do Afganistanu tam nakonec řada sportovců z demokratických zemí nepřijela. Jistě, mnozí z nich nejspíš měli pro politický protest svých vlád určité pochopení. Všichni ale museli tomuto protestu obětovat roky dřiny pro vyvrcholení svých sportovních kariér, které se nakonec nekonalo. Pro některé to byla- třeba vzhledem k věku- šance poslední.
Po letošním krvavém potlačení tibetských nepokojů byly úvahy o demonstrativní neúčasti sportovců na olympiádě v Číně ve hře znovu. Ale jen v individuálním měřítku a nakonec se týkaly hlavně politiků a zahajovacího ceremoniálu. Což je dobře: Peking v roce 2008 rozhodně není Moskva v roce 1980. Oba režimy jsou si nicméně podobné v tom, že prezentují sportovní klání jako svůj jednoznačný úspěch, jako potvrzení své politiky. Už proto to tam sportovci budou mít těžké. Pokud jde o politické názory, budou si je muset nechat de facto od cesty: v olympijské vesnici o nich sice mohou mluvit s novináři- pokud na ně bude někdo z nich zvědavý-, ale nesmějí je prezentovat veřejně. Mimo vesnici za to mohou být dokonce popotahováni- pokud se jedná o názory nekonformní s čínskými zákony, kam například adresná kritika kvůli porušování lidských práv nepochybně patří. Podle šéfa českého olympijského výboru nedostávají sportovci žádné školení, jak se mají chovat. V každém případě se ale musejí připravit na velmi přísná bezpečnostní opatření, která zřejmě budou hraničit s hysterií. To naznačují dosavadní zprávy, podle nichž čínské úřady podnikají razie proti muslimským skupinám, kterým zabavují nejen zbraně, nýbrž i "extremistický nábožensko-ideologický materiál".
Pod rouškou boje proti terorismu ovšem Peking krutě účtuje s celými národy: konkrétně například s Ujgury, kteří žijí ve východním Turkmenistánu. Je jich 20 milionů a jsou terčem násilných deportací a brutálního počínšťování. Jestli je tedy pro zdejší radnice a politiky tibetská vlajka něčím víc než jen exotickou rekvizitou, neměl by vedle ní chybět ani znak sunitských Ujgurů. S tím vědomím ovšem, že Peking to už nehodlá ignorovat- Sportovce z toho všeho ale laskavě vynechme: budou mít v Číně svých starostí dost.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
