Přátelé Miloše Zemana a sociální demokrat Vladimír Špidla: Rýsuje se souboj bývalých premiérů?

31. červenec 2008

Miloš Zeman už má přes pět set zaregistrovaných přátel. A dávají o sobě patřičně vědět. Naposledy si příjemnou návštěvu v televizních Událostech komentářích pochvaloval exministr průmyslu a jeden z tahounů zemanovského občanského sdružení Miroslav Grégr. Dozvěděli jsme se od něj, že Přátelé Miloše Zemana chtějí kultivovat české politické prostředí. Fanoušci jednoho z původců zhrubnutí zdejšího veřejného života a celé řady osobních ataků se tak míní v historii zařadit vedle iniciativ Děkujeme odejděte, Dřevíčská výzva či Implus, které sám Zeman druhdy nevybíravě napadal.

Nenechejme se však mást obecnými proklamacemi. Už dnes Zemanovi přátelé docela konkrétně polarizují řady českých sociálních demokratů. V ČSSD se už dokonce šíří zvěst, že by měl Miloš Zeman v příštím roce stanout v čele jakési kandidátní listiny do Evropského parlamentu. Cíl je prý vytyčen dvojí. Jednak katapultovat bývalého premiéra zpět do vrcholného politického dění, jednak oslabit vyhlídky Paroubkem řízené sociální demokracie. Snad také proto je prý o celém projektu spravena i dvojice Dalík-Topolánek.

Přiznávám, že se mi nechce věřit, že by Miloš Zeman postupoval takto záludně. Při vší své brutalitě nikdy nechodil oklikami a volil raději přímé střety na vrcholové úrovni. Zkušenosti spíše velí předpokládat, že do podobné role by Zemana rádi dostali jeho někdejší spolupracovníci, pro něž se v éře tzv. opoziční smlouvy stala politika úrodným byznysem. Známým reprezentantem tohoto prostředí je Klausův naháněč prezidentských volitelů Miroslav Šlouf. Více než členům a sympatizantům ČSSD se po samorostlém expremiérovi určitě stýská všemožným lobyistům a obchodníkům s teplou vodou, jak se říká. Přesto ve světle posledních informací by případná Zemanova kandidatura do Evropského parlamentu nepostrádala bulvární lesk, ale ani symbolickou hodnotu. Sociální demokracie totiž koketuje s myšlenkou postavit do čela své kandidátky evropského komisaře Vladimíra Špidlu. Muže, který v Zemanově éře vyrostl, avšak kvůli nesrovnatelně výše položené etické laťce se vymkl ze Zemanova vlivu a na počátku tisíciletí spustil reálnou sociálně demokratickou modernizaci. Otevřený zásadní střet Zemana se Špidlou zatím nikde neproběhl. Cesty obou politiků se definitivně rozešly v ušmudlané prezidentské volbě v roce 2003 a od té doby Zeman častoval Špidlu nelichotivými adjektivy leda prostřednictvím tiskařské černi. Neexistuje přitom lepší personifikace dvou odlišných sociálně demokratických cest. Na jedné straně typický evropský socialista se sklony k antikomunismu, na straně druhé klientelismem nasáklý zastánce myšlenky jednotné levice. Když ne veřejnost, tak přinejmenším sociální demokracie by si rozuzlení letitého konfliktu zasloužila. A to přestože již Zeman z ČSSD dobrovolně odešel. Předpokládat, že by Topolánkova pravicová koalice v sobě našla tolik velkorysosti a Špidlovi nabídla další pětiletku v Evropské komisi, by bylo příliš odvážné. Další přirozené působiště by Vladimír Špidla mohl najít v ideovém a programovém zázemí české či evropské sociální demokracie. Vždy ostatně vynikal spíš jako hloubavý vizionář než jako exekutivní ranař. Protože však ČSSD nemá politiků s evropskou zkušeností a kontakty na rozdávání, vcelku přirozeně uvažuje o Špidlově zapojení do voleb do Evropského parlamentu. Navíc platí, že sociální demokracie potřebuje přitáhnout k urnám především voliče proevropské, středové, kultivované. Pro takové by Vladimír Špidla mohl být ve dvojici se současným evropským poslancem Liborem Roučkem velmi atraktivní. A jelikož u nás nejsme dvakrát zvyklí na návraty expremiérů, těší se mimořádnému mediálnímu zájmu Špidlovo ostřelování tu zprava, coby nepraktického socialistického regulátora, tu zleva, coby zrádcovského zastánce evropského kompromisu ve věci změny pracovní doby a obecně reformy sociálního státu. Reálné výsledky komisaře Špidly v oblasti sociálních práv, rovných příležitostí a boje s diskriminací zpravidla zůstávají mimo zorné pole médií. Nemusí v tom přitom být ani nic osobního. Co vlastně vůbec víme o práci Evropské komise - té euroskeptiky tolik obávané vlády EU? Proč jí nevěnujeme aspoň třetinu pozornosti upřené na tuzemský Topolánkův kabinet? Copak je Brusel tak daleko? Vraťme se ale zpět k možnému duelu dvou bývalých premiérů, dvou bývalých předsedů ČSSD. Možná k němu ani nedojde. Miloš Zeman se nenechá vlákat do osidel svých přátel a bude pouze, s výjimkou konzultací s dvojicí Melčák-Pohanka, dál ironicky glosovat politické hemžení. Vladimír Špidla se soustředí na dotažení svého exekutivního mandátu, volební loterie, která může Lidovému domu i jemu samotnému stejně tak hodně prospět jako uškodit, se nezúčastní a o to víc úsilí napře do etablování vlivného oranžového think-tanku. Nepředbíhejme událostem. Času je dost a vše zůstává otevřené. Už dnes ale můžeme oživit diskusi na téma, kdo je čí skutečný přítel, a který ze sociálně demokratických veteránů může napomoci perspektivnější budoucnosti české levice.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio