Premiér Olmert ohlásil odchod
Odpůrci a nepřátelé izraelského premiéra Ehuda Olmerta se konečně dočkali. Ve středu oznámil, že v nadcházejících primárkách strany Kadima, jejichž konání se snažil v minulosti zabránit, už nebude kandidovat. To znamená, že tento mistr politického přežívání skončí i ve funkci premiéra a pravděpodobně zmizí z izraelské politiky. To ale nebude jediná změna, protože po jeho odchodu se pravděpodobně přeformátuje celá politická scéna.
Ehud Olmert se premiérem státu Izrael stal do jisté míry náhodou. V roce 2005 došlo v izraelské pravicové straně Likud k roztržce mezi křídlem Ariela Šarona a pravicí Likudu. Šaron, který v Likudu neprosadil svůj plán na jednostranné oddělení od Palestinců a odchod z části okupovaných území, odešel, a založil novou stranu Kadima. Do ní vstoupila i Šaronovi věrná část členů Likudu, včetně Olmerta. Šaron ovšem krátce nato vážně onemocněl a tak se jen shodou okolností stalo, že v čele vlády stál Šaronův stín Olmert, bývalý starosta Jeruzaléma, který by za jiných okolností nikdy na tuto vysokou funkci nedosáhl.
Izraelci nebudou na Olmertovo období vzpomínat rádi. V první řadě bylo poznamenáno celou řadou jeho korupčních skandálů, které mu nakonec zlomily vaz. Bylo jich ovšem příliš mnoho na to, aby lidé mohli mít pocit úlevy, na to Olmert odchází příliš pozdě.
Během jeho funkčního období také musel odstoupit prezident Kacav kvůli vlastním prohřeškům, hnutí Hamás uneslo Gilada Šalita do Gazy, a Izrael byl na severu napaden libanonským hnutím Hizballáh, které při přes-hraničním vpádu zabilo několik vojáků a dva uneslo - jak dnes už víme, oba unesení během té doby nebo krátce na to zemřeli. Olmert za Kacava, Hamás ani Hizballáh samozřejmě nenese odpovědnost, ale jeho účet zatěžuje zejména to, jak jeho vláda konkrétně na útok Hizballáhu zareagovala. Jak ostatně konstatovala zvláštní vyšetřovací komise, která studovala jednání kabinetu a armády během libanonské války, obě tyto klíčové instituce selhaly. Obojí bylo do značné míry chybou Olmerta, který ovšem odmítl převzít politickou odpovědnost. Teprve nátlak koaličních partnerů ze Strany práce, kteří trvali na uspořádání primárek uvnitř Kadimy, a vyšetřování Olmertových kontaktů s jedním americkým podnikatelem, donutilo Olmerta ustoupit. Nakonec se k úlevě mnohých dokonce rozhodl v nadcházejících stranických primárkách nekandidovat, a tím otevřel Kadimě cestu vpřed. Sám totiž oznámil, že odstoupí i z funkce předsedy vlády, jakmile bude jeho nástupce znám.
Tím ovšem sága Olmertova působení nekončí. Nový předseda Kadimy, momentálně nejsilnější strany v izraelském parlamentu, bude muset sestavit novou vládu. Olmert počítá s tím, že po tuto dobu zůstane ve funkci jako udržovací premiér. Toto "dočasné období" se ovšem může táhnout až do příštího roku, zejména pokud by se ukázalo, že je potřeba uspořádat nové volby. O ty stojí především strana Likud pod vedením expremiéra Benjamina Netanjahu, která by podle průzkumů dnes vyhrála, zatímco Kadima by mnoho hlasů ztratila. Netanjahu tedy udělá vše pro to, aby se novému předsedovi Kadimy nepodařilo sestavit novou vládní koalici a parlament byl rozpuštěn, nebo aby alespoň prezident Peres pověřil sestavením vlády právě Netanjahua.
Zatím má tedy lišák Olmert před sebou ještě mnoho měsíců ve funkci, a jeho schopnost proplout skandály a politickými karamboly by mu mohl závidět leckterý český politik. Olmert ve své řeči kromě budoucí abdikace také sebevědomě oznámil, že ještě během svého působení hodlá podniknout kroky k uzavření mírové dohody s Palestinci, případně i se Sýrií. Ve svém projevu se ostatně pochválil, že právě během jeho funkčního období udělal Izrael v této věci největší pokrok, což je - trochu paradoxně - částečně pravda.
Zraky izraelské veřejnosti se ovšem nyní upírají především k 17. září, kdy bude zvolen nový předseda strany Kadima. Je velmi pravděpodobné, že v čele Kadimy bude stát nikoli předseda, - ale předsedkyně. Největší šanci na úspěch má totiž Cipi Livniová, politička, jejíž politické a ideologické kořeny bychom stejně jako v případě Šarona a Olmerta našli ve straně Likud a jejích pravicově-sionistických předchůdkyních. Nyní je ale Livniová vnímána jako představitelka levicového křídla Kadimy, a v případě jeho zvolení by mohlo dojít k napětí uvnitř této strany, která se kdysi od zmíněného Likudu odtrhla a panuje všeobecný názor, že jednoho dne obě organizace opět splynou. Na tom zatím ovšem nemá zájem ani Livniová, ani Netahnaju, protože předsedou strany i kabinetu chtějí být oba. Proti Livniové v Kadimě stojí mimo jiné Šaul Mofaz, který by naopak dal přednost spolupráci s pravicí. A je tu také neméně ctižádostivý šéf levicové Strany práce Ehud Barak, který by se také rád vrátil do premiérské funkce, ale momentálně není poslancem. Nemůže se tedy stát premiérem, aniž by proběhly volby, které by ho do parlamentu vynesly.
Jedno je jasné už teď. Izrael vstupuje do období, kdy se budou znovu vyjasňovat pozice a vzájemné poměry. To znamená, že v jednání se Sýrií nebo Palestinci nelze čekat pokrok, a totéž platí o důležitých vnitropolitických otázkách, které jsou neméně ožehavé. S každým měsícem také roste napětí ohledně íránského jaderného programu, který, jak v Izraeli věří, je pro tuto zemi smrtelným ohrožením.
Jeden pozitivní rys celé záležitosti ve své řeči zdůraznil sám Olmert, podezřelý s toho, že během posledních 15 let přijal velké finanční dary od amerického byznysmena Morrise Talanského. Olmert mluvil o své hrdosti na to, že žije v zemi, která vyšetřuje své premiéry, že žije ve státe, v němž ani nejmocnější muž není nad zákonem. To je, zejména na Blízkém východě, opravdu neobvyklé.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
