21. srpna  2008  rubrika: Názory a argumenty

Jaké je dědictví Pražského jara 1968?

Václavské náměstí - Foto: Marián Vojtek

Václavské náměstíFoto: Marián Vojtek

Pražské jaro, které před čtyřiceti lety udusily tanky pěti armád Varšavské smlouvy, vedené Sovětským svazem, je občas vykreslováno jako pouhý frakční boj mezi dvěma skupinami v Komunistické straně Československa, v němž během roku 1968 získali navrch reformátoři pod vedením Alexandra Dubčeka. Reformy prý pak probudily k životu lidové hnutí, ale celý experiment byl odsouzen k porážce, protože naivní českoslovenští politici dost dobře nevnímali, že Sovětský svaz nemůže dovolit, aby se virus "socialismu s lidskou tváří" rozšířil do zbytku sovětského tábora.

 

Jaké je dědictví Pražského jara 1968?

Vložit na svůj web

Takovéto interpretace Pražského jara ovšem opomíjejí několik dalších dimenzí toho, co se v Československu tehdy událo. Tak především, Pražské jaro nebylo zdaleka jen oněch osm prvních měsíců v roce 1968. V širším slova smyslu začalo už na počátku šedesátých let, kdy se intelektuální obci, reprezentované především novináři, spisovateli, filmaři a dramatiky, podařilo postupně vydobýt si na komunistické moci větší míru otevřenosti a umělecké svobody. 

Jako takový měl několikaletý proces, známý jako Pražské jaro, přinejmenším čtyři důležité dimenze. Tou první byl nepochybně už zmiňovaný souboj mezi různými skupinami v komunistické straně, v němž zvítězili na čas reformátoři. Druhou bylo velké vyvření tvůrčí energie ve všech sférách umění, třetí nebývalý intelektuální kvas, a čtvrtou zásadní oživení občanské společnosti, původně zdecimované nástupem stalinského komunismu po roce 1948. 

Jisté je, že mluvit o Pražském jaru jen jako o osmi měsících v roce 1968, a v tomto kontextu především jako o dění v KSČ, je velkým zúžením významu toho, co se skutečně odehrálo. 

Ve zpětném pohledu je také zřejmé, že komunistická strana neměla už několik měsíců poté, co na začátku roku 1968 zrušila cenzuru a uvolnila omezení na cestování na Západ, věci zdaleka pod kontrolou. V tomto kontextu bylo nepochybně prozíravější sovětské vedení, než to československé, protože sovětští vůdci správně tušili, že českoslovenští komunisté, pokud by vůbec chtěli, nemají sami dost sil zastavit změny, jejichž konečným výsledkem mohl být nástup demokracie. 

Dnes se občas ozývají hlasy, že reformní komunisté vedení Dubčekem byli naivní snílkové, když věřili nejen v socialismus s lidskou tváří, ale i v to, že Moskva bude takový experiment tolerovat. Problém s touto interpretací spočívá v tom, že českoslovenští komunisté se do značné míry jen snažili držet krok s tím, co se odehrávalo ve společnosti. Kdybychom chtěli dát Pražskému jaru nálepku "naivnosti", museli bychom jako naivní odsoudit i spisovatele, kteří na sjezdu Svazu československých spisovatelů na podzim roku 1967 vlastně svými požadavky na další liberalizaci komunistické vedení ke změnám tlačili a možná právě oni dotlačili. 

Museli bychom také jako naivní odsoudit dnes slavné filmaře, dramatiky a novináře, kteří bez ohledu na to, co si o tom Moskva bude myslet, prostě začali svobodně tvořit a psát. A museli bychom odsoudit i milióny Čechů a Slováků, kteří ve velké většině sice tušili, že to nemusí dopadnout dobře, ale přesto změny aktivně podporovali a v různých formách občanské společnosti je akcelerovali. 

Právě tuto touhu po svobodě, navzdory vnějšímu nebezpečí, bychom měli považovat za jedno z nejdůležitějších dědictví Pražského jara. Nic na tom nemění ani skutečnost, že naprostá většina lidí se po invazi rychle vrátila ke konformní existenci. 

Důležité je, že jak normalizační komunisté v Československu, tak komunisté v Moskvě i v dalších sovětských satelitech, po roce 1968 dobře věděli, že diktaturu už nelze udržovat poukazy na ideály komunismu, ale že se musejí spoléhat jen na represi kombinovanou se zajištěním přijatelných životních standardů. Dobře to vystihnul Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných, když napsal, že normalizační režim byl už jen čiré pokrytectví, ve své postatě "post-totalitní režim". Tedy režim, který už nebyl podpírán ideály, ale jen mocí, jež navíc už neměla sílu vrátit ke stalinskému teroru. I proto bylo jen otázkou času, kdy se zhroutí. 

Samotné potlačení Pražského jara silou také vytvořilo důležité dědictví. Invaze a nástup normalizačního režimu zničily sny i legitimitu eurokomunistů, zejména ve Francii a Itálii, což mělo zásadní vliv na vývoj evropské levice. 

Zároveň-možná paradoxně-skutečnost, že Pražské jaro bylo potlačeno silou, znemožnilo dát definitivní odpověď na otázku, zda přece jen není možná jakási kombinace komunismu s demokracií. Ačkoliv se často tvrdí, že Pražské jaro i invaze ukázaly, že komunismus je nereformovatelný, Michail Gorbačov a další sovětští lídři v roce 1985 evidentně věřili, že jej reformovat lze. Pražské jaro jim bylo inspirací. 

Je velkou otázkou, zda by se sovětský komunismus začal hroutit zásluhou demokratizace už pouhých dvacet let po Pražském jaru, kdyby se Československu podařilo invazi vyhnout. Je totiž téměř jisté, že by se v takovém případě v Československu stalo to, co se odehrálo později v Sovětském svazu: demokratizace by přerostla v politický pluralismus. Kdyby se z Československa nakonec už v na konci 60.let stala demokratická země, Gorbačov by v Sovětském svazu nikdy neuspěl, neboť by nemohl argumentovat podobně jako v roce 1968 Dubček, že lze komunismus spojit s demokracií. 

Češi a Slováci mají tedy mnoho důvodů se k roku 1968 vracet s hrdostí. Model demokratického komunismu byl sice utopický, ale když byl později použit v Sovětském svazu, začal měnit komunistickou diktaturu v pluralitní politický systém, což přispělo k pádu komunistických režimů v celé východní Evropě. 

Neméně důležitý byl i celkový společenský kvas. Ti, kdo dnes nad Pražským jarem tak snadno ohrnují nos, by měli přinejmenším vysvětlit, jak je možné, že proces, který byl údajně především jen soubojem dvou mocenských skupin v KSČ, umožnil vzniknout literárním, filmovým a divadelním dílům, z nichž ta nejlepší nebyla překonána ani devatenáct let po pádu komunismu v roce 1989. 

Ačkoliv bylo Pražské jaro brutálně potlačeno, bylo, podobně jako revolty v roce 1968 na Západě, i výrazem velkého tlaku na veřejnosti na to, aby se staly žitou skutečností ideje lidských a občanských práv, jež byly oficiálně kodifikovány mezinárodním společenstvím po 2. světové válce v podobě Charty Organizace spojených národů a Universální deklarace lidských práv. 

Sovětské tanky sice potlačily "socialismus s lidskou tváří", jakkoliv se i tato myšlenka nakonec vrátila v podobě glasnosti a perestrojky, ale nedokázaly plně potlačit boj za lidská práva. Ten se brzy vrátil v podobě ideového podloží disidentských hnutí v komunistickém bloku, která nakonec přispěla k pádu komunismu stejně jako znovu oživený virus "socialismu s lidskou tváří", jenž Gorbačov vnesl do sovětského systému po roce 1985. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Jiří Pehe

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas