Sarkozy se snaží rozmotat syrský zádrhel

Tehdy měli v Elysejském paláci opravdu dopal, protože tehdejšímu prezidentovi Jacquesi Chirakovi se daly vyčítat mnohé politické hříchy, ale v jedné věci býval důsledný, totiž že si pamatoval, kdo mu v těžké chvíli přispěchal na pomoc.

A byl to právě Harirí, který Chirakovi svou přátelskou finanční infúzí oživil jeho předvolební kampaň. Když byl Harirí zavražděn, Paříž nemalou měrou přispěla k vyostření mezinárodního tlaku na Damašek, který byl nakonec tak mohutný, že se syrská armáda musela po několika desetiletích takřka neomezené přítomnosti z Libanonu stáhnout. Přinejmenším ti Libanonci, kteří jen se skřípěním zubů snášeli, jak si syrská tajná policie dělá v jejich zemi, co chce, byli nadšeni. Z jejich země odešli vojáci, jejichž vláda nikdy nezávislost Libanonu neuznala.

Za Chirakova prezidentství si v Paříži ještě mnuli ruce. Protože pomsta za Harirího smrt nebyla sice ještě zcela dokonána, když její organizátoři či spoluosnovatelé nestanuli před soudem, ale Damašek, na který ukazovalo mezinárodní vyšetřování pod záštitou OSN, byl pokořen a v mezinárodní izolaci. Když v Elysejském paláci vystřídal Jacquese Chiraka Nicolas Sarkozy, přišel čas promyslet diplomatickou křížovku důkladněji. Izolovat Sýrii byl výborný tah, ale co když na Blízkém východě přišla chvíle pokusit se tuto izolovanou figuru použít v širší hře?

Tou hrou se stalo izraelsko-syrské oťukávání, které až do letošního roku zprostředkovávalo Turecko. Oťukávání časem dospělo tak daleko, že se Francie rozhodla nabídnout své dobré služby. První signál byl vidět letos na červencovém summitu v Paříži, kde se zakládala Unie pro Středozemí, která by podle Sarkozyho představ měla sdružit země Evropské unie a státy na jižním břehu Středomoří. Mezi desítkami politiků první třídy kamery hledaly hlavně dva, izraelského premiéra Ehudu Olmerta a syrského premiéra Bašára Asada, protože už jen jejich společná přítomnost na jedné politické akci představovala senzaci.

Když se tuto středu do Damašku vypravil Nicolas Sarkozy, byla to další senzace, protože byl prvním francouzským vysokým politikem, který Damašek po šesti letech navštívil. Sarkozy svou nynější cestou může hodně získat, ale také hodně ztratit. Získá tehdy, když se potvrdí předpoklad, že uvolnění mezinárodní izolace Sýrie přispěje k pokroku alespoň ve dvou směrech: k dalšímu sbližování Sýrie a Izraele a k odtažení Sýrie od Íránu, jehož jaderný program straší Západ jako celek. Pravděpodobnost, že Sarkozy bude tratit, však také není malá, protože syrský prezident Bašár Asad ještě sice nedorostl do velikosti svého otce, ale zkušení rádci, které po něm zdědil, mu dozajista napovídají, že uvolnění z izolace, které Sarkozy nabízí, je důležité, ale že prozíravější bude vyčkat, kdo se příští leden nastěhuje do Bílého domu. Francouzský prezident, i když je v úřadě něco déle než přes rok, však dokázal ukázat prstem na nejcitlivější místo: "Je tu riziko, že jednoho dne izraelská vláda, ať to bude jakákoli, udeří. Co si v tu chvíli počneme? Teherán promarňuje čas a my musíme využít všech komunikačních kanálů, abychom Íránce přesvědčili, že čas nepracuje pro ně."

Nicolas Sarkozy ještě neví, zda jeho cesta do Damašku splnila všechna jeho očekávání - už jen proto, že jich je možná příliš mnoho najednou. Zahrnují vnitřní libanonské problémy, komplikovaná izraelsko-syrská jednání i íránský jaderný program. Ale i v Paříži už vědí, že kdo se vydá na Blízký východ, tak při řešení jednoho problému se vždy dotkne dalších. Nicolas Sarkozy si přesto může říci: Nevím, zda jsem uspěl, ale určitě jsem to alespoň zkusil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .