Je gruzínská válka požehnáním pro Bělorusko?
"Bělorusko nemá jinou volbu než také uznat nezávislost gruzínských regionů Jižní Osetie a Abcházie." Tvrdí to alespoň velvyslanec Běloruska v Moskvě Vasilij Dolgolev. "Nemůžeme a nebudeme podporovat agresivní politiku gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, který se separatistický region Jižní Osetie pokoušel vojensky znovu připojit ke Gruzii," dodal ambasador. Jižní Osetie a Abcházie byly sice formálně součástmi Gruzínské republiky, nicméně vládu v Tbilisi od počátku 90 tých let, po rozpadu Sovětského svazu ignorovaly.
Rusko, do jehož oblasti strategických zájmů oba separatistické regiony patří nejprve na hlavu porazilo gruzínskou armádu a poté jeho jednotky začaly obsazovat gruzínské území. To jsou známá fakta. Následovalo ochlazení vztahů mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO. A tato skutečnost spadla prezidentovi Běloruska Alexandru Lukašenkovi doslova z nebes. Proč? Kromě Ruska totiž nezávislost Jižní Osetie a Abcházie uznala jen středoamerická Nicaragua. Ta v našich zeměpisných šířkách nehraje žádnou roli. Ale jakékoli zhoršení vztahů Ruska s NATO a Evropskou unií vždy znamenalo sbližování Ruska s Běloruskem.
Prezident Lukašenko nikdy nezpochybňoval vazby na Moskvu. Rusko a Bělorusko dokonce měly v plánu vytvořit unii, jakýsi mini Sovětský svaz. Z plánu ale nakonec sešlo. Putinovo Rusko nemělo zájem nadále udržovat při životě Lukašenka, kritizovaného ze všech stran jako diktátora. Mezi oběma státy vypukla krátce na to takzvaná plynová válka. Moskva se rozhodla nadále nedotovat Lukašenkovu moc směšnými cenami dodávek ropy a zemního plynu. Za pokračování této politiky požadovali z Moskvy od Lukašenka přístup ruského kapitálu do klíčových oborů běloruské ekonomiky. To Lukašenko odmítl, za což mu byla vnucena smlouva, ve které se praví, že Bělorusko bude chtě nechtě muset postupně přistoupit na ceny plynu, za které je Rusko prodává ostatním zemím.
Alexander Lukašenko je nyní v kleštích. Ze Západu je kritizován za pronásledování politických oponentů, z východu mu dávají najevo hospodářskou závislost. Minsk kolísá, nicméně ceny strategických surovin jsou pro něj důležitější, než ústní kritika Západu a případné mini sankce. K Rusku táhne přirozeně s ohledem na historii.
Snesitelná životní úroveň běloruských občanů, k níž donedávna přispívaly i výše zmíněné dotované ceny plynu a ropy z Moskvy byla hlavním pilířem Lukašenkovy takřka neotřesitelné pozice. Pro 70 procent mladých Bělorusů je růst životní úrovně mnohem důležitější než síla vazeb na Rusko. Aby zmírnil kritiku ze Západu před blížícími se parlamentními volbami propustil v srpnu část vězněných významných představitelů opozice. Co bude nyní dál je po diplomatickém přiznání Jižní Osetie a Abcházie následovat, těžko odhadovat. Jedno je ale prakticky jisté. Bělorusko, aby vyšlo vstříc Moskvě, uzná rovněž oba separatistické regiony. Rusko ve svém postupu nechce zůstat samo. Bělorusko se mu nyní bude hodit. Nechce být totiž ve svém úsilí zcela izolováno.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
