Budoucnost války v Afghánistánu

7. říjen 2008

Jestli na západní zeměkouli existuje pevné spojenectví, pak je to v první řadě aliance mezi Spojenými státy a Velkou Británií. To se projevilo zvláště viditelně ve dvou důležitých konfliktech posledního desetiletí, totiž v Iráku a v Afghánistánu. Rozpory mezi spojenci se už v jižním Iráku projevily, a nyní přichází na řadu i Afghánistán.

Na počátku byly výroky velitele britských jednotek v Afghánistánu Marka Carleton-Smithe uveřejněné v posledním vydání listu Sunday Times. Podle tohoto muže je nyní definitivně jasné, že už téměř sedmiletá válka v Afghánistánu nemá vojenské řešení. Jediná cesta vpřed prý vede skrze vyjednávání s těmi povstaleckými veliteli, kteří k tomu budou ochotni.

Shodou okolností právě včera uveřejnila americká zpravodajská televize CNN zprávu, podle které afghánská vláda koncem září skutečně jednala s předními představiteli hnutí Taliban, i když v tomto případě by se zřejmě jednalo o aktivitu vedenou za zády západních spojenců.

K britskému veliteli se přidali i další hlasy, zejména z řad představitelů OSN v Afghánistánu, kteří rovněž zmiňují jednání s Talibanem jako nejvhodnější postup.

Proti těmto hlasům se ostře ohradil americký ministr obrany Robert Gates. V pondělí obvinil britského velitele Carltona-Smithe z šíření poraženeckých nálad, které narušují dosavadní odhodlání. Washington prý hodlá i nadále usilovat o porážku Talibanu a hovoří o tom, že v případě Afghánistánu je potřeba uplatnit stejnou taktiku, která se nedávno vyplatila v Iráku, totiž dočasné prudké zvýšení počtu vojáků v zemi, kteří by zvrátili situaci. Vzhledem k tomu, že mnohé západoevropské země začínají dělat potíže s dodáváním vlastních jednotek do Afghánistánu, infekce defétismu se šíří.

Mezi oběma spojenci, tedy Británií a Amerikou, to ohledně dalšího postupu v Afghánistánu dost zaskřípalo ale ve skutečnosti je jejich střet více rétorický než reálný. Spíše odráží nervozitu z toho, že v Afghánistánu, a nyní také v afghánsko-pákistánském pomezí, se Talibanu a Al Kajdě skutečně podařilo podstatně zvýšit tlak na afghánskou vládu i západní jednotky. Konec konců to vědí i Češi, naši vojáci byli za poslední dva týdny napadeni už čtyřikrát.

Americký ministr obrany Gates ovšem nyní ani v minulosti nevylučoval jednání s povstaleckými jednotkami, pokud by to bylo možné, a naopak zatím platilo, že Taliban jako takový jakákoli jednání vylučoval, dokud nebudou všichni cizí vojáci pryč ze země.

Spor mezi Američanem Gatesem a Britem Carletonem-Smithem je tedy spíše debatou nad tím, zda je sklenice napůl prázdná či napůl plná. Důležité jsou zejména ony příslovečné signály, které tím jejich země vysílají, a atmosféru, kterou do budoucna vytvářejí. Sami Talibanci tradičně optimismem nešetří a ve skutečnosti jsou pravděpodobně méně úspěšní, než lidé v Afghánistánu či na západě věří. Vždyť většina z 3500 obětí letošních bojů jsou právě jejich bojovníci.

To samozřejmě neznamená, že úspěchy nemají, a jak jsme se již zmínili, sama dlouhodobá tendence není pozitivní. Západ a afghánská vláda si ovšem musejí ujasnit, co rozumí pod pojmem vítězství. Britové bojovali v Afghánistánu už v 19. století a dobře vědí, že tuto zemi není možné ovládnout tak, jako ovládali Indii, a už vůbec ne tak, jak spojenci ovládli poražené Německo. Jde tedy o to stanovit si strategické cíle, které nemají jen čistě vojenskou povahu, a které umožní zatlačit radikály do pozadí. A v tomto ohledu je pravda, že západní mise není úspěšná.

Je třeba si uvědomit, že Afghánistán je země, kde si ji ž 30 let válčí, a která ani před tím nebyla státem v klasickém slova smyslu. Jeden z cílů mise, ke které přispívá na 40 států, bylo centralizovat vládu a de fakto ji ovládat z centra. Určité úspěchy je možné snadno vypočítat: Afghánci mají vládu, kterou si sami zvolili ve volbách; mají vlastní a relativně stabilní měnu; buduje se zde školský systém, do kterého chodí i 2 miliony žen. Afghánci také získali mnohem lepší přístup ke zdravotnímu ošetření.

Centralizace moci ale v praxi často znamenala, že se kábulská vláda dohodla v regionech s každým, kdo k tomu byl ochotný, a nechala ho dělat to, co dotyčný chtěl, což často nebylo nic jiného, než vykořisťování místních lidí. Zodpovědnost za tyto nešvary ale často dopadala v očích místních lidí i na západní mocnosti. Uzavírání aliancí s místními vůdci, které nejednou vedly k těmto nedobrým důsledkům, ale je právě to, co někteří malomyslnější diplomaté a vojáci doporučují.

Cesta k dlouhodobým výsledkům tedy opravdu zřejmě může vést jedině skrze krátkodobou porážku Talibanu, ale také dlouhodobé budování institucí, jako jsou různé regionální sněmy nebo budování zařízení prospěšných pro místní lidi. V tomto ohledu by nebylo spravedlivé nepřipomenout český podíl na výcviku policie nebo poskytování zdravotních služeb, což jsou přesně ty činnosti, které mohou Afghánistán namířit pozitivním směrem.

O to je smutnější, že tyto snahy jsou torpédovány, ať už ze strany těch, kdo prosadili kvapný nákup nekvalitní výbavy, a nebo nekvalifikovanou politicky motivovanou kritikou některých politiků, kteří jsou si vědomi, že česká vojenská angažmá v zahraničí nejsou u voličů populární.

Západ a umírněné síly v Afghánistánu mohou mít úspěch jedině pokud si všichni uvědomí, že jde o misi, která může trvat i desítiletí. A i když je třeba být připraven dosahovat úspěchů i pomocí jednání, je třeba počítat s dlouhou a náročnou cestou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio