14. října  2008  rubrika: Názory a argumenty

Tak co, Kundera

Světově proslulý spisovatel Milan Kundera údajně v mládí udal komunistické policii - Foto:  ČTK

Světově proslulý spisovatel Milan Kundera údajně v mládí udal komunistické policiiFoto:  ČTK

Všechny noviny dnes na prvních stránkách píší ... o Milanu Kunderovi. Člověku podezřívavému - a v Čechách ani jiní nejsou - se hned vybaví, proč asi? Tedy, proč právě nyní v týdnu voleb přichází zpráva o tom, že slavný spisovatel před téměř šedesáti udal člověka. Má to snad odvést pozornost voličů od problémů, které by je měly trápit víc? Zdražování, finanční krize a podobně?

 

Tak co, Kundera

Vložit na svůj web

Určitě není dobré být bezdůvodně podezřívavý. Je však obtížné ubránit se úvaze, jak těžce zkoušený Ústav pro studium totalitních režimů, který bojuje o své přežití, objevil čirou náhodou silný příběh. Je v něm všechno: láska, udání, celoživotní utajení a bůhví co ještě. Romanopisec Alexandr Dumas by to nemohl vymyslet lépe. 

Ne, nebuďme podezíraví a držme se faktů. Překvapuje, že očernění člověka Kundery může vycházet z jediného dokumentu. Z listu papíru, který údajný udavač ani nepodepsal, který mohl být zfalšován. Ne, tím nemyslím že by pracovník výše zmíněného ústavu podstrčil veřejnosti nějaký padělek. To si opravdu nemyslím, i když v Čechách dobře známe Zelenohorský a jiné rukopisy. Spíše se domnívám, že zápis vypovídající proti Kunderovi mohl mít za cíl odvést pozornost od skutečného udavače. Proč? Těžko říct, důvodů mohla být celá řada. Třeba proto, aby udavač mohl být následně znovu využit. 

Člověk ani nemusí být podezíravý, aby ho nezarazilo, že se slečně Ivě Militké nic nestalo, i když věděla o tajné emigraci svého kamaráda Dvořáčka. Chtěla ho nechat přespat u sebe na vysokoškolské koleji. To v oné době vrchovatě stačilo na deset let vězení. Ani nemusela vědět, že její kamarád Dvořáček byl do ČSR vyslán jako agent chodec. Věru by mě zajímalo, jestli slečna Militká dostudovala a mohla učit svůj obor: tehdy přezíranou germanistiku a severské jazyky. Autor Adam Hradílek, který v Kunderovi objevil udavače, jenž zničil život člověka, kterého vlastně vůbec neznal, je pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů a zároveň příbuzným hlavní hrdinky. Neudivuje, že ji jaksi bere pod svá ochranná křídla. Slečna Militká nastoupila na filologickou fakultu po největších čistkách, během nichž muselo opustit školu mnoho studentů. Na druhou stranu ani potom se na prestižní studium nedostali lidé, kteří měli nějaký kádrový škraloup. Situace se začala měnit až koncem padesátých let. 

Nevím, jaký je Milan Kundera člověk. Určitě ho jedni chválí a druzí haní. Osobně ho neznám a neodvažuji se ho soudit. Jedině snad jako spisovatele. Je výborný. Vžijte se do Kunderovy situace, je-li pravda to, co jediné prozradil pan Dlask své manželce Ivě Militké během čtyřiceti let spolužití: O tom, že ji přijel navštívit ze Západu kamarád z dětství, řekl prý ještě tentýž den Milanu Kunderovi. Jenom jemu? A ještě hůř: je to vůbec pravda? Nemá smysl pouštět se do neověřených spekulací, ale nemohl být právě pan Dlask oním udavačem? Jak se vyvíjel jeho život v socialistickém Československu? 

Vzpomínám si na rok 1950 jako dítě. Lidé se báli vlastního stínu. Před dětmi se rodiče politicky nevyjadřovali, měli strach, aby jejich ratolest svou upovídaností omylem neprozradila opravdové smýšlení rodičů. A udavačů i provokatérů bylo mnoho. Umím si představit, že vnitřně vlažný komunista Kundera, tak se alespoň o něm hovoří jeho tehdejší známí, mohl považovat Dlaskovo sdělení za provokaci. Oznámení policii bylo to nejjednodušší, jak takové provokaci čelit. Vždyť on neznal ani Milítkou ani Dvořáčka, jejího přítele z dětství. Znal pouze komunistu Dlaska. Třeba mu zas tolik nevěřil. V příběhu pana Hradílka vystupuje také pan Touš, který dostal deset let vězení za to, že neudal svého otce, převaděče agentů. Co se stalo panu Dlaskovi za to, že neudal svou budoucí ženu a jejího kamaráda? 

Jak vidět je to příběh plný otazníků. Zodpovědět se je už asi nepodaří. A tak je otázka, jestli nejde spíše o jakousi mediální bublinu. Opravuji svůj výše zmíněný úsudek: Alexander Dumas by to rozhodně sepsal lépe. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Karel Wichs

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas