15. října  2008  rubrika: Názory a argumenty

"Sýrie uznala nezávislost Libanonu - možná"

Sýrie - mapa

Sýrie - mapa

Obřad podpisu zvláštního dekretu, který může změnit dějiny dvou zemí, se konal v Damašku. Ve společném prohlášení Sýrie a Libanon proklamují, že budou respektovat suverenitu a nezávislost toho druhého. Symbolický význam tohoto kroku je obrovský. Je to vlastně poprvé, co Sýrie takto formálně uznává nezávislost svého malého souseda, ovšem panují obavy, že dlouhodobě zůstane u slov.

 

"Sýrie uznala nezávislost Libanonu - možná"

Vložit na svůj web

Oba státy vznikly ve 40. letech z území, které po rozpadu Osmanské říše spravovala Francie. Na základě francouzského vlivu byly také nakresleny hranice, které ne zcela odpovídaly potřebám nových států. Sýrie vznikla jako relativně velký stát s jasnou sunnitskou většinou a hlavním městem v Damašku. V Sýrii však už tehdy převládal dojem, že pod Damašek by mělo spadat území celé historické oblasti zvané Sýrie, tedy přinejmenším Libanon, ale případně i část dnešního Jordánska, Izraele a Palestinské autonomie. 

Mnohem menší Libanon vznikl z osmanské provincie, která byla v 19. století vytvořena na základě evropského tlaku na Turecko jako nástroj na ochranu zde žijících křesťanů ohrožovaných ze strany ostatních. Když Francouzi navrhovali nové hranice, přidali k této provinci další území s dalšími náboženskými a etnickými menšinami, které se do libanonských hor po staletí stahovaly. Tak vznikla mozaiková země složená z několika skupin, vedle křesťanů několika vyznání jsou tu i šíitští a sunnitští muslimové a drúzové, ale i další skupiny - celkem jich Libanon uznává 17. 

Bohužel, Francie sice Libanon milovala, ale také mu dala do vínku komplikovanou strukturu, o které se mnozí domnívají, že měla za úkol přimět Libanon, aby se už navždy musel obracet na francouzský patronát. Splnil se hlavně ten první předpoklad, a to že libanonská společnost byla příliš komplikovaná na to, aby byla stabilní. O uklidnění situace se tu postupně starala celá řada zemí, a jak se nakonec ukázalo, nejsilnějším hráčem se stala nikoli Francie, ale sousední Sýrie. 

Ta kupříkladu v roce 1976 vojensky intervenovala do rozbíhající se občanské války, ale nakonec zde zůstala vojensky přítomná téměř třicet let. Syřané nakonec byli donuceni odejít z Libanonu teprve před třemi lety poté, co kdosi zabil významného libanonského politika Rafíka Harírího. Protisyrsky orientovaní Libanonci dospěli k závěru, že Harírího zabili syrští agenti. Rozhořčení lidé vyšli do ulic a přinutili Sýrii vojáky stáhnout. Svět a s ním i velká část Libanonu uvěřila, že země si konečně zjednala nezávislost a otevřela cestu k novému rozvoji demokracie a hospodářství. Sýrie byla tehdy diplomaticky izolovaná, hospodářsky i vojensky oslabená, a měla jiné starosti. 

Uplynulé tři roky ukázaly, že tento předpoklad byl naivní, a totéž platí i o iluzích vážících se ke zmíněnému úternímu podpisu vzájemného uznání. Ten totiž není dalším smířlivým krokem ze strany Sýrie, ale je spíše výrazem toho, že si to Sýrie může v nových poměrech dovolit. Nezáleží totiž na deklaracích, ale faktickém mocenském stavu. 

Poměry v celé oblasti se za poslední roky značně změnily. Mnohé tradiční mocnosti, jako je Egypt nebo Saúdská Arábie oslabily. Místo nich povstaly nové, především Írán, a spolu s ním i jeho tradiční spojenec a také ochotný nástroj jeho politiky, tedy právě Sýrie. Tato země se zatím ekonomicky i vojensky značně zotavila, a společně s Íránem se podílí na financování, ochraně a řízení takových organizací, jako je Hizballáh, Hamás nebo Islámský džihád, pomocí kterých dokáže ovládat dění hned v několika zemích. 

Právě zmíněný Hizballáh je syrským nástrojem v Libanonu. Ukázalo se, že libanonská společnost, která se před třemi lety zdála jako jednoznačně proti-syrsky a prozápadně orientovaná, je ve skutečnosti rozštěpená. Zatímco sunnité, Drúzové a velká část křesťanů chtějí západní orientaci, rychle rostoucí šíitská populace chce obnovit spolupráci se Sýrií a udržet v zemi íránský vliv. Hizballáh díky svému relativnímu úspěchu v boji s Izraelem v roce 2006 posílil své vnitropolitické postavení a to definitivně završil nedávným opětovným vstoupením do libanonské vlády. Jednou z klauzulí koaliční dohody je ustanovení, že Hizballáh, který je přímým nástrojem Sýrie a Íránu v zemi, bude mít právo veta nad jakýmkoli vládním rozhodnutím. Jeho vojenská síla sama o sobe stačí na to, aby se jí bála i libanonská armáda. 

Sama Sýrie se už vyprostila z diplomatického sevření. V Elysejském paláci v Paříži už nesedí Jacques Chirac, který byl osobním přítelem Harírího a jeho vraždu si bral osobně. Současný prezident Sarkozy dává naopak přednost tomu se s Damaškem domluvit. A tak syrský prezident Bašár Asad mohl letos v červenci na oslavách Francouzské revoluce sedět na čestném místě hned vedle svého francouzského kolegy, jako kdyby nešlo o diktátora, na němž ulpívá podezření, že nelikviduje jen své politické odpůrce, ale i premiéry sousedních zemí. 

Sarkozy argumentuje tím, že je třeba Sýrii vyprostit z tandemu s čím dál nebezpečnějším Íránem, a má v tom i jistou podporu z Washingtonu. To je do značné míry pravda, ale zároveň se tím Sýrie sama dostala ze sevření, které ji nutilo k reálným, i nikoli symbolickým ústupkům. Skutečnost, že v Libanonu otevře ambasádu, je tedy píše gestem, které si může dovolit, a nikoli vstřícným krokem vůči zemi, o níž se syrská elita nepochybně i dnes domnívá, že by měla být součástí Sýrie. Mnoha Libanoncům se tak sice splní sen, že budou Sýrií uznáni jako nezávislý stát, ale jak se může ukázat, bude to jen sen, který může kdykoli skončit. Jak se ukázalo už asi před týdnem, na hranicích obou států Damašek shromáždil asi 10 tisíc vojáků. Nikdo nečeká, že zaútočí hned zítra, ale všichni budou vědět, že tam jsou. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Jan Fingerland

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas