Rusko se Obamy patrně bojí

Snahy Bushovy administrativy o další rozšiřování NATO do těsné blízkosti Ruska v podstatě vyhovovaly ruské generalitě, protože jí umožňovaly požadovat další výdaje na modernizaci ruské armády, těžce postižené rozpadem Sovětského svazu a zanedbávané za prezidenta Jelcina. Chování Bushovy administrativy jí dodávalo argument, že se opět vrátily doby studené války. Proto Kreml s nadějí očekával zvolení MacCaina americkým prezidentem, měl to měl být ten správný protivník do nové studené války. Náhle se však situace změnila a to současně na několika úrovních.

Zaprvé bylo Rusko poměrně těžce a do jisté míry neočekávaně postiženo světovou finanční krizí, k níž se přidružily klesající ceny hlavně ropy. Tisíce Rusů přišly o větší či menší majetky a zchudnul hlavně ruský stát, jemuž náhle chybí potřebné prostředky na další velmocenskou politiku. Za této situace by bylo normální, kdyby ruské vedení bylo rádo, že zvítězil Barack Obama, jenž podle všeho nebude zaujímat tak rasantní postoje vůči Rusku jako MacCain. Jenže to by v Kremlu museli sedět jiní politikové, myšlenkově mnohem víc pružní a dynamičtí. Museli by být schopní reagovat na změny v Americe změnami v Rusku. Zahraniční politika Spojených států se totiž do jisté míry změní, ať si o tom u nás myslí naši představitelé cokoli.

Vezměme si například protiraketovou obranu. Rozdíl mezi Bushem a Obamou je ten, že sice oba jsou pro tento typ obrany, protože je v zájmu Spojených států, ale Obama chce, aby byl nejprve důkladně vyzkoušen a prověřen. Co to konkrétně bude znamenat? Podporu, ale za určitých podmínek. Navíc bude nový prezident brát větší ohled na postoje svých hlavních evropských partnerů, Německa a Francie, kteří by byli raději, kdyby byl tento systém už začleněn do NATO. Skutečně a ne jenom verbálně. Z hlediska Ruska jako zásadního odpůrce americké protiraketové obrany v Evropě by to měla být vítaná příležitost, jak se v rámci promyšlené diplomacie do nastávající debaty vmísit a pokusit se ji ovlivnit. Namísto toho začne prezident Medvěděv hrozit raketami v Kaliningradu, jakoby by nebylo obecně známé, že rakety na polském území lze zničit z mnohem větší dálky, z hloubi ruského území. Jak si lze vysvětlit tuto, jak vtipně poznamenal ministr Schwarzenberg, Medvěděvovu medvědí službu Rusku?

Podle mého názoru tím, že Barack Obama je prvním americkým prezidentem, jenž se už názorově nachází v období po studené válce. Ta sice už dávno skončila, ale je stále přítomná v hlavách mnoha politiků v různých částech světa, protože během ní prožili velkou část života. Obamu už asi nikdo nepřesvědčí, že svět je stále rozdělen bipolárně, mezi Spojené státy a Rusko, a že Rusko je stále hlavní protivník. Primární a nejnaléhavější nebezpečí pro světový mír bude patrně vidět v Íránu, jenž opakovaně deklaruje svůj úmysl vymazat židovský stát z mapy světa. Patrně se bude také snažit urychleně vyřešit situaci v Afghánistánu a Iráku, aby tyto země Spojeným státům neodčerpávaly tolik vojenských i finančních sil. K tomu všemu bude potřebovat mnohem víc než předtím spojence, kteří budou opět Spojeným státům důvěřovat, že jsou schopné věci dělat promyšleně a přitom razantně a podpoří je, když to budou potřebovat. Na prvním místě to bude jistě Evropská unie, jejíž Komise si viditelně odechla, že byl prezidentem zvolen Barack Obama. Mimo jiné proto, že počítá s tím, že Evropa a Spojené státy budou opět společně koordinovat svou politiku vůči Rusku a budou se snažit, aby Rusko, když to řeknu obecně, se Západem spolupracovalo při řešení hlavních světových problémů. Jenže z toho má asi Rusko strach.

Jde totiž o to, že většina jeho obyvatel, včetně jeho vedení, stále ještě pociťuje silnou frustraci z porážky ve studené válce a údajné ponížení, které utrpělo mimo jiné pokračujícím rozšiřováním NATO směrem k ruským hranicím. Ruské obyvatelstvo je navíc soustavně indoktrinováno názorem, že je třeba tyto porážky odčinit a znovu si vydobýt respekt. Proto se stále více oficiálně připomínají minulá, někdy velice historicky vzdálená vojenská vítězství nad Poláky, nad Napoleonem, proto se Stalin znovu stává uznávanou postavou ruských dějin atd. Západ je opět stylizován do jakéhosi odvěkého nepřítele ruského národa. Ukvapená a kontraproduktivní vyhlášení prezidenta Medvědova mají smysl právě v této souvislosti. Jakoby Rusko, nepříjemně překvapené z vítězství Baracka Obamy, hlasitě hned ohlašovalo: jsme tady a jsme nebezpeční! Nechceme začít novou éru ve vztazích se Západem, chceme být euroasijskou velmocí, chceme hlavně spolupracovat s Čínou atd.

Nikdo dnes neví, zda se prezidentovi Obamovi podaří zastavit hospodářskou recesi v Americe a splnit alespoň některé sliby, které dal Američanům během volební kampaně. Vzbudil asi příliš velká očekávání, jenže my bychom měli hlavně vnímat to, že Američany psychologicky povzbudil a pozvednul. K úsilí věci změnit. Dokázal něco, co se Putinovi za celou dobu jeho vlády v podstatě nepodařilo, protože přes přechodné zvýšení životní úrovně velkých vrstev obyvatelstva zanechal národ ve stavu frustrace, která nyní pokračuje a možná se bude i prohlubovat během počínající recese. Putin se proto nyní bude snažit opět se vrátit do role superprezidenta, jenž vezme opět všechno do svých rukou. Jenže předností západní demokracie je schopnost, v pravý čas si postavit do čela demokratické vůdce, kteří jsou schopní sjednocovat síly pro pozitivní cíle. Které nemusí být rychle naplněny, jak dnes sýčkují mnozí komentátoři, ale důležité je, že se američtí občané opět pustí do zápasu za jejich uskutečnění. Čekat jen pasivně na to, co udělá stát, nepatří k americké mentalitě. A Rusko by si mělo namísto mocenské hry svalů vzít tak trochu příklad z této schopnosti Američanů. I když na to není připraveno, nemá ty tradice a trvalo by to hodně dlouho.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .