Gaza uže nět!

14. leden 2009

Plyn z Ruska stále neproudí na Západ. Včera v deset hodin moskevského času údajně proudit začal, ale na Západ nedoproudil, neboť se někde ztratil. Nejde o žádnou záhadu, spíš o ukázku typicky ruského humoru na způsob Saltykova-Ščedrina či geniálního Gogola. Očekávejme cokoliv, třeba i to, že na dramatickém jednání Rady Evropské unie o obnovení dodávek plynu pro Evropu se zjeví postava jak vystřižená z Gogolova Revizora, aby zkoprnělým politikům oznámila:

0:00
/
0:00

Gaspada, k saželeniu, gaza nebudet. Gaza uže nět. Tak veliké překvapení by to nebylo, neboť minimálně od včera se v unijních kuloárech šeptá, že polostátní obr, vnitřně zadlužený Gazprom má problémy potřebné dodávky plynu pro Evropu zajistit. Doufejme, že se jedná o poplašnou zprávu a plyn do Evropy nakonec proudit bude. Ale co se tím změní na podstatě plynového problému? Žel nic. Plyn bude opět proudit pouze po horizontální ose východ-západ. Stále chybí vertikální osa, jež by propojovala sever Evropy s jejím jihem. Chybí dostatek kompresorových stanic v akutní situaci uschopňujících transformaci toku plynu opačným směrem, tedy ze Západu na Východ. Plynovod Nabucco by mohl být realitou někdy v roce 2013, spíš ale v roce 2015. Mohl by být nadějným řešením. Mohl, pakliže prodloužená paže Kremlu Gazprom do data spuštění neskoupí plynová pole ve střední Asii. S touto politicko-obchodní transakcí už začal a pakliže se to Gazpromu povede úplně - čas totiž zatím pracuje v jeho prospěch - z rour Nabucca bude syčet tak či tak jenom ruská melodie.

Plánované plynovody Jižní a severní proud jsou výhodným "by pasem" pouze pro země staré Evropy. Vylučují ze hry zprostředkovatelskou zemí plynového byznysu z Ruska na Západ - Ukrajinu a její státní podnik Naftogaz. Ale jenom částečně. Několik zemí nové Evropy, tedy především bývalé postkomunistické státy Evropské unie zůstanou zcela závislé na plynovodu z Ukrajiny, zůstanou závislé na půtkách mezi Gazpromem a Naftogazem, které nemají jenom obchodní povahu. Politický aspekt těchto půtek je až příliš průhledný. Viděno z oken Kremlu musí zůstat Ukrajina ve sféře ruského vlivu. Polostátní Naftogaz je klonem Gazpromu. Oba podniky musí kooperovat a nelze vyloučit, že ve vedení Naftogazu dnes sedí manažeři, kteří mají dostatek peněz na to, aby usměrňovali dění na Ukrajinském politickém jevišti. Právě proto nelze vyloučit ani předpoklad, že dodavatel plynu a jeho zprostředkovatel, tedy Gazprom a Naftogaz konají nyní ve shodě.

Uvažuje-li Evropská unie také o možnosti zaplatit dluh Ukrajiny vůči Gazpromu, koza by zůstala sice dočasně celá, ale s chutí se nažerou dva vlci: Gazprom a Naftogaz.

V diplomatickém slovníku je současná plynová krize charakterizovaná jako obchodní spor dvou východních partnerů, do něhož třetí strana, Evropská unie nemůže vstupovat. V kuloárech diplomatů a politiků unijní Evropy ovšem šeptem a v narážkách zaznívají mnohem ostřejší vyjádření: to, co nyní předvedlo Rusko Evropě, by za studené války a za Josifa Stalina bylo zhola nemožné. A právě proto bychom si neměli nalhávat, že Rusko je solidní obchodní partner. Nalijme si čistého vína a podívejme se na Rusko jaké ve skutečnosti je a ne jaké bychom ho chtěli vidět. Ruské zájmy v Evropě byly, jsou a budou strategické, to, co se mění jsou doktríny prosazující ruský vliv vně hranic Ruské federace. Plyn, dobře maskovaný obchodním sporem, vydá dnes za desítky tisíc Kalašnikovů, za několik tankových armád a za několik svazů letadel strategického letectví. Necelá půl miliarda obyvatel Evropské unie sice pro Rusko a jeho Gazprom představuje zajímavého a bohatého zákazníka. Ale pouze relativně. Na rusko čínské hranici se už dnes řeší pro Evropu skutečně aktuální a zásadní otázka - kolik plynu bude potřebovat více jak miliardová Čína a kolik plynodolarů z Číny přiteče do ruské státní kasy.

To, co dnes označují unijní stratégové jako jednotnou energetickou politiku, je ve světle předchozího naléhavý pokus vyřešit rébus s názvem Rusko. Bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer nabídl v německém tisku pouze dvě možná řešení: Rusko může být pro nás pouze strategickým nepřítelem a nebo obtížným partnerem. Dodejme, že obojí a najednou platit nemůže. Jednotná energetická politika je proto pouze dílčím východiskem mnohem důležitější strategie - jednotné politiky vůči Rusku. Dějiny nám poskytly nejeden důkaz, že nejednotnost umí Rusko náležitě využít ve svůj prospěch. Má na to za několik století vyšlechtěné mechanizmy a metody. Jednou z nich jsou účinná bilaterální jednání. Právě ve chvílích, kdy jsem psal tento příspěvek, jednal ruský premiér se svým slovenským a s bulharským protějškem. Ne představitelé Evropské unie, ne politici předsedající země Radě Evropské unie, ale Vladimír Vladimírovič Putin bude mít poslední slovo ve hře o plyn, on se stane pro Slováky, Bulhary a obyvatele několika států Balkánu garantem řešení krize.

Dosavadní - ze všech předchozích - nejdelší plynová krize řekla o deklarované solidaritě a soudržností zemí unie Rusům vše, co vědět potřebovali. Například to, že bývalým ministrem obrany USA Rumsfeldem deklarovaná nová Evropa skutečně existuje. V ne jednom státě střední a východní Evropy se energetický kolaps stal tvrdou realitou. Ale ze staré Evropy, z Londýna, Paříže, Říma či Berlína nezaznělo žádné rozhodné varování, jež by Moskvu mohlo vážně ohrozit. To je ovšem nebezpečný signál. Světlo optimizmu v něm nevidím. Ale pochechtávat se zatím můžeme nad plynovou groteskou režírovanou z Moskvy a věřit, že vše je šaráda, plynu je dost a Rusko je ctihodný obchodní partner.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Peter Duhan
Spustit audio