Rozpačité výročí polského kulatého stolu

Nedojmete je ani argumentem, že dohoda o uspořádání kulatého stolu mezi Walesou a Kiszczakem byla politickým obchodem, vynuceným doslova zničující situací. Realista Kiszczak pochopil, pokud v Polsku existuje člověk, který je schopen zastavit vlnu stávek, která se v roce 1988 zemí valila a která ničila i tak zbankrotované polské hospodářství, pak tím člověkem s potřebným charismatem a autoritou je Lech Walesa.

Pověst přirozeného vůdce předcházela Lecha Walesu už po gdaňských dělnických hladových bouřích v prosinci 1970, které komunistická moc utopila v krvi. Walesa měl co by bývalý člen stávkového výboru přesvědčit gdaňské loďaře, že pádem Gomulky a příchodem nového šéfa strany Gierka vše půjde jen k lepšímu. Tehdy souhlasil a dodnes toho lituje. Ne proto, že dnešní teoretici spiknutí v tom vidí důkaz jeho trvalé spolupráce s tajnou policií, ale proto, že porušil důležitou zásadu - komunistům není co věřit.

Závěr, který ze své zkušenosti učinil, a nebyl v tom sám, spočíval v poznání, mají-li se dělníci komunistické zvůli ubránit a držet si ji v odstupu, musí za nimi stát silné nezávislé odborové hnutí. To nakonec pochopil v roce 1988 i generál Kiszczak: Nemá-li Polsko beznadějně zbankrotovat a má-li si uchovat určitou šanci rozvoje, je třeba okamžitě zastavit vlnu stávek a začít s opozicí jednat jako rovný s rovným, tedy jak se na severu říká, ve výši očí.

Walesa stávky utlumil, a protože nebyl, řečeno funkcionářskou hantýrkou uvolněným předsedou Solidarity, bylo samozřejmé, že si na chleba vezdejší dál vydělával v gdaňské loděnici. Žádné mimikry, jen holá nezbytnost.

Dvacetileté výročí polského kulatého stolu, který vedl k pádu komunismu v zemi a k obnovení demokracie, nehodnotí v současném Polsku, jak je zřejmé, všichni stejně. Pro škarohlídy, kteří osedlali v posledních letech koně a vyrazili na křížovou výpravu proti komunismu, se jednalo o prachsprosté spiknutí, v rámci kterého komunisté vzali část opozice, tu levicovou zejména, jednoduše do party. Opravdovou, antikomunistickou obě strany vzaly naopak zkrátka.

Korunním důkazem dnešních odpůrců kulatého stolu je skutečnost, že se mocenské elity, vzešlé odsud bránily lustracím. A vida! Sotva ve volbách vyhráli jeho oponenti ze strany Právo a spravedlnost, Institut paměti národa se pochlapil a odhalil Lecha Walesu jako letitého agenta tajné policie. Na šesti stech stranách snášejí dva mladí historici z této instituce důkazy o Walesově selhání. S určitou drobnou chybou. Údajného řídícího důstojníka v publikaci prohlásili za mrtvého. Přitom ten pán se v Gdaňsku těší dobrému zdraví a odmítá, že by kdy Lecha Walesu verboval. Nepopírá, že s ním v lednu 1971 mluvil, což nepopírá ani sám Walesa.

Teoretiky spiknutí, kterým měly být rozhovory u kulatého stolu před dvaceti lety, nijak tyto skutečnosti netrápí. Poukazují naopak na fakt, že se na obranu Lecha Walesy sešikovali právě ti, kteří u stolu tehdy v únoru 1989 zasedli, zatímco na skutečné představitele opozice, jako byli kupříkladu bratři Kaczyńští, zbylo jen ponižující postávání v předpokojích a drobty, které se stolu spadly.

Neobjasněné ale ponechali jedno: Bogdan Borusziewicz, dnešní předseda polského Senátu, který v prosinci 1981 o vlásek unikl zatčení tajnou policií a internaci, a několik let pobýval v ilegalitě, se nechal slyšet v souvislosti s knihou o Walesově údajném agentství, že na jména pánů, kteří tu knihu sepsali, si za týden po vydání knihy nikdo nevzpomene, ale o Lechu Walesovi se děti ve škole budou učit i za sto let. Co se ale divím - i ilegalitu jde přece domluvit předem. Nebo ne?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .