15. listopadu  2002  rubrika: Názory a argumenty

O původním významu 17. listopadu

17. listopad 1989 - Foto: Jan Rosenauer

17. listopad 1989Foto: Jan Rosenauer

Letošní sedmnáctý listopad se poněkud ztrácí v přípravách na summit Severoatlantické aliance, který začíná pouhé čtyři dny po tomto novém státním svátku, označeném v kalendáři jako Den boje za svobodu a demokracii

Neměli bychom však také zapomínat, že celé půl století před tím byl sedmnáctý listopad pojímán jakožto Mezinárodní den studentstva. V roce 1939 se toho dne nacisté českému národu pomstili za spontánní lidové demonstrace o předcházejícím dvacátém osmém říjnu a za tichou manifestaci při pohřbu medika Jana Opletala, který byl dvacátého osmého října zraněn a tomuto zranění podlehl. 

Jeho pohřeb to už byla skutečně záležitost českých vysokých škol v Praze a nacistům se dobře hodila do jejich důsledně připravovaného plánu likvidace českého národa. Zničení jeho inteligence bylo první podmínkou tohoto procesu. 

Začalo se s tím hned po patnáctém březnu 1939, pokračovalo zatčením takzvaných čestných rukojmích při vypuknutí války, kdy do koncentračních táborů byli posláni i Ferdinand Peroutka a Josef Čapek a i dále pak byly špičkové osobnosti českého kulturního, vědeckého a politického života vždy první na ráně, ať už při teroru takzvané Heydrichiády, Holocaustu či v bezpočtu dalších persekucí. 

Sedmnáctý listopad, který následoval dva dny po tichém, ale pro nacisty tím hrozivějším Opletalově pohřbu, byl zajímavý tím, že k takto drastickým protičeským opatřením došlo za účasti prvního říšského protektora Konstantina von Neurata, bývalého německého diplomata a ministra zahraničí, který byl považován za člověka přece jen poněkud noblesnějšího, což ostatně u něho sám Norimberský tribunál po válce ohodnotil podstatně mírnějším trestem než u čelných nacistických vůdců. 

I tak právě Neurat podepsal onu rudou vyhlášku, podle níž devět představitelů českého studentského hnutí bylo v Ruzyni zastřeleno, mnoho, což znamenalo více než tisíc českých studentů, bylo posláno do koncentračních táborů a české vysoké školy byly na tři roky zavřeny. 

Je pravděpodobné, že tato drastická opatření vzešla spíše z hlavy takzvaného státního tajemníka někdejšího karlovarského knihkupce a československého poslance SS Grupenfürrera Karl Hermana Franka a Neurat neměl dost síly a vůle, aby tento zločin dokázal zmírnit. Nelze však vyloučit, že ještě za svého pobytu v Praze v roce 1940 a 1941 napomohl nenápadně úspěěchu intervencí protektorátního prezidenta Emila Háchy, v jejichž důsledku se většinu odvlečených studentů podařilo osvobodit. 

Nicméně devět mladých životů notabene lidí, z nichž někteří dokonce v zájmu zachování českých vysokých škol doporučovali určitou spolupráci s Němci, bylo zmařeno a české vysoké školy nebyly ani po třech letech otevřeny. To už totiž bylo po atentátu na Neuratova nástupce Heydricha a přípravy k likvidaci českého národy značně pokročily. 

Čekalo se jen na konec války, o němž Němci samozřejmě předpokládali, že bude pro ně vítězný. Nezapomeňme, že Hitlerova vojska v té době ovládala celou Evropu od Atlantiku až k Moskvě a vyhlídky na vítězství spojenců před bitvou u Stalingradu a před invazemi do Itálie a Francie byly zatím velmi nejisté. Čeští studenti měli možnost se dát zapsat na německé vysoké školy ať už v Praze nebo v Říši, ale něco podobného bylo obecně považováno za národní zradu, z níž bylo třeba se po válce zpovídat. 

Myslím však, že to mnohem spíše bylo vnitřní uvědomění než strach z následků, které bránilo mým starším vrstevníkům, aby takovou farizejskou nabídku přijali. To už také nastal válečný obrat. A když válka šťastně skončila, světlé památky sedmnáctého listopadu, který byl v Londýně vyhlášen za Mezinárodní den studentstva, se zmocnil mezinárodní komunismus. 

Praha byla prohlášena za sídla Mezinárodního svazu studentstva, do jehož čela byli sice dosazováni naši mladí lidé, vesměs však komunisté, i když někteří z nich se později projevili jako významní reformisté. Prvním byl Josef Gróman, dalšími Jiří Pelikán, Zbyněk Vokrouhlický a jiní. Mělo tedy i z komunistického hlediska svou logiku, když k padesátému výročí událostí původního sedmnáctého listopadu svolal Svaz socialistické mládeže včele s komunistickým funkcionářem Vasilem Mohoritou studentskou manifestaci na pražský Albertov, což se nakonec vyvinulo v to, co naši zákonodárci teď nazvali Dnem boje za svobodu a demokracii. 

Co všechno však za tím právě ve chvíli všeobecného hroucení komunismu mohlo být, o tom si budeme povídat v besedě u kulatého stolu, vysílané v neděli v tuto dobu a opakované v pondělí v sedm deset na vlnách Českého rozhlasu šest. 

Autor:  Jiří Ješ

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas