Gagarin mezi prvními

S největší pravděpodobností by asi Gagarin žil ve skromných podmínkách, v malém bytě, s chudou penzí; zkrátka postihl by ho stejný osud, jako jeho podobně slavné hrdiny sovětské doby - zapomnění. Ví o tom své konstruktér samopalu Michajl Kalašnikova, poznal to letec, který přišel po sestřelení svého letadla o obě nohy, Alexej Maresjev, kterého ve svém románu Boris Polevoj důmyslně překřtil na Meresjeva. Zkrátka Jurij Gagarin byl docela obyčejným pěšákem na výrobním pásu ideologických hrdinů. Letecký instruktor Mark Gallaj svého času trefně poznamenal, v kterémkoliv leteckém pluku by se našlo stejných dvacet pilotů. Ano, do přípravného programu byli zařazeni průměrní letci.

O jejich zařazení do výcviku sice rozhodoval vrchní velitel vojenského letectva, ale na základě osobního výběru akademika Koroljova. Času bylo málo, Američané údajně plánovali vyslat svého astronauta na oběžnou dráhu 20. dubna 1961 a SSSR je stůj co stůj chtěl předhonit. Koroljovova kritéria nebyla nijak odborná: adept musel být členem KSSS do 30 let /Gagarin rudou knížku právě získal a bylo mu 26/, krom toho už jen nesměl měřit více než 170 cm. /Gagarin podle různých zdrojů měřil 157-165/. Z dvacítky vybraných tak nakonec zůstal tedy on a jeho dublér German Titov. 12. dubna 1961 to byl tedy Gagarin, kterého na oběžnou dráhu Země vystřelila raketa projektovaná jako nosič jaderné hlavice proti USA, což bylo jistě mnohem rozumnější vítězství než uvažované válečné. I když let byl přiopraven do posledních detailů, včetně tří verzí zpráv agentury TASS: oslavné, úmrtní a žádosti pomoc při hledání sestupného modulu mimo území SSSR, přistání se nepovedlo podle propočtů. Gagarin měl ukončit svůj 108 minutový let 100 km od Stalingradu, vesmírný batyskaf Vostok ale našla soudružka lesníkova ???? ???????? ????????? se svou vnučkou Ritou nedaleko města pojmenovaného po jiném velikánovi komunismu, Engels v sousední Saratovské oblasti.

Tím skončila pionýrská část Gagarinovy mise a začalo turné pro sovětskou i světovou veřejnost. O utajovaném místě, na břehu Volhy, se dozvěděli místní činovníci, kteří prvnímu kosmonautovi připravili opulentní hostinu. Nikita Chruščov ho na Rudém náměstí dekoroval zlatou hvězdou Hrdiny SSSR a ještě před tím osobně zavolal ministru obrany Malinovskému. Chtěl povýšení npor. Gagarina; maršál bez valného nadšení souhlasil s hodností kapitána, ale sovětský vůdce rozkázal: na majora! To při své první zahraniční cestě dostal od našich slévačů sošku slévače, asi aby mu připomněli jeho původní řemeslo, a titul Hrdina socialistické práce. Bylo to 6 let slávy, když se Gagarin vrátil k práci měl hned dvakrát namále. Byl náhradníkem Vladimíra Komarova, který zahynul při přistání Sojuzu 1 a o několik měsíců později trefil Gagarin se svým Migem-17 runway až na druhý pokus. Zatímco role náhradníka byla spíše úlitbou slavné osobnost, samostatný let byl nejspíše hazardem. Gagarin při jednom svém nepovedeném milostném dobrodružství už na podzim roku 1961 utrpěl při útěku oknem tak těžké poranění hlavy, které ho bezpečně diskvalifikovalo z jakékoliv další šance letět do vesmíru. A zřejmě ho mělo vyřadit i z jeho profese vojenského pilota! 27. března 1968 při cvičném letu v Migu-15 Gagarin už skutečně nepřistál. Příčiny, kromě právě zmíněných, jsou dosud sporné.

Podle jedné z verzí dostal instruktor Serjogin infarkt. Jeho tělo v kokpitu zablokovalo některé přístroje, Gagarin se nechtěl katapultovat a vzdušnými manévry se naopak pokoušel kolegu přivést k vědomí. Faktem je, že se tělo Jurije Gagarin nikdy nenašlo a věci instruktora Serjogina nebylo od jeho krve. Jiná verze spekuluje o alkoholu, kterým se oba letci posilnili. Celkem existuje nejméně půl tuctu zaručených verzí, stejně jako existují dohady, že Gagarin nebyl první, ale jeho předchůdci -prý jich bylo 9-12- při pokusech obletět Zemi zahynuli. Tyto pokusy - podle italských zdrojů- začaly už v roce 1957 na řízených balistických raketách. Ruští odborníci tyto verze pochopitelně popírají. Podobně jako senzační verzi o tom, že prvním kosmonautem byl už 7. dubna 1961 syn leteckého konstruktéra Vladimír Iljušin, který po vynuceném ručně řízeném přistání byl v tak zuboženém stavu, že ho na veřejnosti nemohli ukazovat, resp. že omylem přistál v Číně, kde ho tamní komunisté dlouho věznili. Podle ruské verze měl ve skutečnosti autonehodu a po dlouhé hospitalizaci jel na doléčení právě do Číny. K zaručeným zprávám o tragických vesmirných pokusech přispěli i sovětští diplomaté, kteří slibovali senzaci během návštěvy Nikity Chruščov v USA. A protože jedinou bylo známé tlučení botou do stolu na půdě VS OSN, zrodila se verze o vesmírném neúspěchu SSSR.

Ostatně ruští badatelé Alexandr Železnjakov a Anton Pěrvušin z archivů počátkem 90. let ale nastudovali, že jedinou obětí vesmírné rusko-americké soutěže byl 23. března 1961 Vladimír Bondarenko, který uhořel v podtlakové komoře. V historii ruské kosmonautiky nejsou žádné utajované mrtvoly, ujišťuje Pěrvušin. Což nijak nevyjasňuje nejasné okolnosti smrti samotného Gagarina. Tím spíše, že žádost z roku 2007 o nové vyšetřování vláda zamítla. Je totiž známo, že měl problémy s alkoholem, jeho hlavním pokušitelem byl German Titov, druhý muž ve vesmíru ze srpna 1961. I tak zůstane ovšem Gagarin symbolem kosmické éry a otazníky, spekulace či vady na jeho křišťálové image spláchne jistě čas. Bůhví jaké nectnosti měl Mikoláš Koperník, Galileo Galilei.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .