Kdo má vlastně ve sněmovně 101 hlasů

Především opoziční politici jsou přesvědčeni, že situace je špatná. Vláda, i když je součástí moci výkonné, tak podle sociálních demokratů ovlivňuje moc soudní.

Dokazovat takové tvrzení není obtížné, protože k tomu stačí jediný případ Čunek. V tomto případě byl vyměněn policejní vyšetřovatel i státní zástupce, protože byli na vicepremiéra Jiřího Čunka přísní. A v jednom z následných procesů, který měl rozhodnout o tom, zda ve prospěch Čunka zasáhla justiční mafie, byl zcela bezprecedentním způsobem odvolán soudce.

V poslední době je případů ještě víc, především nevysvětlitelné prodlevy při vyšetřování poslance Jiřího Wolfa, který svým hlasem drží vládu, anebo snaha exekutivy omezit pomocí policie a státních zástupců nezávislost médií.

Zase je na hodnocení každého z občanů, jestli považuje tyto zásahy do soudní moci za natolik významné, aby bylo nutné kvůli nim svrhnout vládu.

Sociální demokracie si to samozřejmě myslí. Z pohledu jejích představitelů je nezbytné učinit současné praxi ráznou přítrž a zbavit justici některých osobností, které slouží k jejímu politickému ovlivňování. Vyslovením nedůvěry by se z jejich pohledu vyřešily i potíže s vládou samotnou. Při prostém součtu jejích aktivit je zvláště v posledních týdnech vidět, že se její činnost na domácí scéně prakticky rovná nule.

Když se nechá stranou zákon o eGovernmentu, který byl v únoru schválen ve sněmovně, tak letos nepodnikla ještě žádný podstatný krok a ani žádný neplánuje. Příkladem může být záchranný balíček, který měl ochránit zdravotnictví před dopadem ekonomické krize. V pondělí byl vládou odhlasován a už v úterý se zjistilo, že ho nemá smysl prosazovat ve sněmovně, protože není dost poslaneckých hlasů.

V době, kdy se krize prohlubuje, to není povzbuzující zjištění. Je možné, že vláda na řešení krize intenzivně pracuje při evropském předsednictví. Je dokonce jisté, že se pomocí exekutivních rozhodnutí snaží prosadit aspoň zmírnění dopadů krize. Ovšem veřejné finance se řídí podle státního rozpočtu, který je postaven na pětiprocentním ekonomickém růstu a vláda se ho ani nesnaží aktualizovat. Zkrátka ani největší příznivci současné koalice nemohou tvrdit, že má někdo z ministrů představu o tom, co bude dál, a že by se nemohli víc snažit. Z pohledu opozice tedy může problém vyřešit parlament, když vládu svrhne a posléze nastolí jinou, slušnější a kompetentnější. Ovšem tak jednoduchá situace přece jen není.

Problémy jsou totiž také s třetím pilířem, tedy mocí zákonodárnou. Skvělým příkladem je samotná snaha o svržení vlády. Opoziční politici předpokládají, že mají ve sněmovně k dispozici 101 hlasů, které jsou právě ke svržení vlády potřeba. Celkem podle očekávání do této množiny patří 97 poslanců ČSSD a KSČM a potom čtyři poslanci, kteří vystoupili z koaličních klubů. To je o jeden hlas víc, než nabízejí koalici uprchlíci z klubu sociální demokracie. Jde o rozhodující hlas.

Také vládní politici neskrývají obavy nad tím, že nad většinou ve sněmovně ztratili kontrolu. Ovšem tím hra nekončí. Nikdo ve skutečnosti neví, jak se čtyři dříve koaliční poslanci zachovají. I kdyby cokoli slíbili, jakékoli závazky je možné během několika dnů zrušit. Nehledě k tomu, že stačí, aby jediný komunistický poslanec v úterý onemocněl a opozice o pracně získanou většinu přijde. Přitom právě poslední týdny ukazují, že nejdůležitější hlasování, včetně hlasování o již zmíněném zákonu o eGovernmentu, vyhrává koalice s pomocí komunistů.

Situace je zkrátka taková, že nikdo neví, jak se zachovají poslanci nezařazení v žádném klubu. Nikdo neví ani to, podle čeho se rozhodují, anebo jestli prostě nejsou loutkami, které slouží zájmům nezřetelných lobbistických skupin. Třeba je celá akce s hrozícím pádem vlády jenom nátlakem na premiéra Mirka Topolánka, aby ustoupil nějaké zájmové skupině. Až ustoupí, jeden či dva poslanci budou odvoláni z boje. Nakonec obdobným neprůhledným způsobem může fungovat celá komunistická strana, která dnes stále víc o podobě politické scény rozhoduje.

Úterní hlasování tedy bude zajímavou zkouškou pro celou českou demokracii. Kompromis není možný, o tom není pochyb. Ovšem obě strany sporu mohou stále ještě postupovat tak, že nabídnou a prosadí řešení, které by české demokracii prospělo.

Přitom nejde jen o to, kdo vlastně při hlasování vyhraje. Nakonec i tím začnou další potíže, jak dát dohromady další vládu, nebo jak domluvit předčasné volby. Řešení se však musí týkat i soudů a samotného parlamentu. Návrhy, jak posílit nezávislost či obnovit důvěryhodnost justice a jak zabránit neprůhledným obchodům s poslaneckými mandáty, mohou být nejvýš deklarací, ale aspoň by dali politici najevo, že si jsou vědomi obecné roviny a vážnosti současného problému s českou demokracií.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .