Afghánistán jako Vietnam?

Zásadní podobnost spočívá v důsledcích amerického neúspěchu, respektive v cestě k němu. Konflikt ve Vietnamu postupně demoralizoval a systematicky zbavoval Ameriku víry v sebe sama, pád Jižního Vietnamu byl následován bezprecedentní geopolitickou ofenzivou Sovětského svazu a neschopnost jí dostatečně čelit v posledku znamenala ztrátu důvěryhodnosti Spojených států po celém světě. Dosazovat Afghánistán za Vietnam a Al-Kajdu za Sovětský svaz je jistě poněkud předčasné, nicméně hrozba naplnění této nepříjemné paralely existuje. To si pravděpodobně velice dobře uvědomuje i prezident Obama, který řešení situace v Afghánistánu přikládá velice důležitou roli a nedávno dokonce s velkou slávou ohlásil novou afghánskou strategii. Otázkou však zůstává, zda-li bude účinná. Neboť jak ukazuje vietnamská zkušenost, peníze, vojáci i všemožní poradci jsou málo platní, pokud se řeší symptomy nikoliv příčiny. Neúspěch ve Vietnamu pramenil ze tří hlavních důvodů. Prvním byla naivita amerického zahraničněpolitického myšlení, s nimž byla Amerika do Vietnamu zavlečena, spojená s netrpělivostí s dlouhodobými projekty. Druhým bylo, že si Američané nebyli schopni nadefinovat dosažitelné cíle, respektive to nepovažovali za nutné. Za třetí, a nejhlavnější, důvod pak lze považovat ignorování regionálního rozměru konfliktu. Americké angažmá ve Vietnamu začalo s entusiasmem a pocitem správnosti. Američané byli připraveni volit mezi dobrem a zlem, když se však ukázalo, že volba bude velmi často stát mezi menším zlem a větším zlem, přestávali chápat, za co bojují. Rozdíl mezi realitou ztělesněnou nefungující vietnamskou občanskou společností, nenávistnou urputností Vietcongu, zkorumpovanou vládou a bezútěšnou vojenskou situací na jedné straně a představami Američanů o sobě samých jako o velkorysém a úspěšném národu přinášejícího demokracii na straně druhé, u nich poté vyvolal obrovskou deziluzi a ztrátu motivace.

A tak zatímco Vietcong, podporovaný Severním Vietnamem, neváhal porušovat mezinárodní právo a pro své základny využíval území Kambodžy či Laosu, americké vnitřní rozpory zamezily jakékoliv snaze toto řešit. Nevědomky se tím zadělávalo na permanentní přítomnost nebo rovnou porážku. Americká politika ve Vietnamu se dostala do začarovaného kruhu, po Jihovietnamcích požadovala demokratické reformy v pomýlené víře, že to je skutečné poslání a přitom nedokázala plnit jejich jediné očekávání - zajistit bezpečnost.

Lze si představit, že z naprosto stejných důvodů Američané nakonec neuspějí v Afghánistánu. Vždy existuje nebezpečí, že Afghánistán se stane domácím tématem a řada politiků neodolá budovat si svou karieru na nekoncepční kritice tažení v Afghánistánu. Stejně tak jako ve Vietnamu by se ani v Afghánistánu nemělo stát nedodržování západních politických a společenských standardů místní vládou záminkou pro ukončení podpory, neboť vláda Talibanu vždy představuje tu horší variantu. Afghánci neočekávají velkopanské poučování, ale obnovení bezpečnosti a ekonomickou pomoc, což jsou cíle sice obtížně splnitelné, nikoliv však abstraktně vzdálené. Přesně tímto směrem se naštěstí vydává prezident Obama se svým novým plánem. Koneckonců pozorný posluchač v jeho projevu jistě zaznamenal zvýšenou frekvenci slov jako pořádek či bezpečnost právě na úkor slova demokracie. Představy, že fungující demokracii lze vybudovat za dva tři roky snad konečně vzaly definitivně za své v Iráku. Prezident Obama se navíc u Američanů těší vysoké podpoře a sami Američané o sobě již nesmýšlejí jako o národu, který je po celém světě pouze milován. Zatím tedy nehrozí, že by porazili sami sebe naprostou demoralizací a hlubokými vnitřními rozpory tak, jak se tomu stalo s Vietnamem.

Zvýšení početního stavu afghánského kontingentu je jistě krok správným směrem, nicméně mohl by vyjít vniveč, pokud se nepůjde po příčinách. Ve Vietnamu měli Američané nakonec půl milionu vojáků, bylo jim to však málo platné, neboť Vietcong beztrestně operoval ze sousedních zemí. Afghánským Laosem a Kambodžou se stal Pákistán, stát se slabou vládou a silnou antisystémovou opozicí. A podobně jako pád Jižního Vietnamu spustil komunistickou lavinu, která s sebou posléze strhla Laos a Kambodžu, úspěch Talibanu a Al-Kajdy v Afghánistánu by s sebou jistě zakrátko vzal i Pákistán. Právě Pákistán je největším rizikem případného neúspěchu v Afghánistánu, zároveň však také důležitým klíčem k úspěchu. Proto jej prezident Obama explicitně zahrnul do své afghánské strategie a ačkoliv to samozřejmě automaticky neznamená vítězství, přinejmenším ukázal, že si uvědomuje a správně analyzuje rizika, což je vždy základem úspěšného řešení.

Závěrem je nutno dodat, že žádné dvě historické události nejsou úplně totožné, ani tento případ nebude výjimkou, neboť v Afghánistánu je v sázce mnohem víc, než bylo před třiceti lety ve Vietnamu. Strategický význam Indočíny je ve srovnání s Pákistánem, členem jaderného klubu, nicotný. Navíc ztrátu Indočíny vyvážila Čína, která v té době již stála více na straně Spojených států než Sovětského svazu. Naproti tomu, oblast nestability sahající potenciálně již od Eufratu až po Indus by nevyvážil asi nikdo. A především, zatímco pád Jižního Vietnamu odstartoval poslední velké vzepětí jinak již skomírající a vyprázdněné ideologie, pád Afghánistánu by znamenal první velké vítězství islámského extremismu, jenž je bohužel ideologií na vzestupu. Na toto by se nemělo zapomínat, domýšlet další důsledky však zatím není nutné, neboť celkově vzato Američané mají v současnosti relativně dobré předpoklady zvládnout Afghánistán lépe než svého času Vietnam. O něm Henry Kissinger napsal, že byl zkoušku americké dospělosti a to, že vietnamské trauma nakonec Američané překonali za její úspěšné složení. Analogicky, Afghánistán je jakousi krizí středního věku. Doufejme, že z ní Amerika vyjde bez traumat a s druhou mízou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .