Dámy na francouzské levici sblížily až volby

Když se před dvěma lety jako kandidátka pro prezidentské volby prosadila Segolene Royalová, bylo to považováno za osvěžení, protože jak sama kandidátka prohlašovala, mezi dosud vládnoucími slony se zčistajasna objevila gazela. Už v předvolební kampani však bylo možno postřehnout, že Segolene Royalová zvládla techniku, jak obejít tradiční vnitrostranickou strukturu tím, že oslovila nové skupiny voličů, ale že její hlavní slabina tkví v programu. Slogany, které hlásala, byly vágní a co horšího, občas na dotaz, zda by udělala to, či ono rozhodnutí, opáčila, že by se optala občanů.

Ne že by nebylo od věci znát, co si voliči o tom, či onom myslí, ale někdy taková oklika jen neobratně utajuje vlastní názor - tedy pokud v daném případě nějaký názor existuje. Pozdější vítěz prezidentských voleb Nicolas Sarkozy na rozdíl od Segolene Royalové postřehl, že voličstvo chce alespoň občas slyšet i jasně znějící slovo a že je proto ochotno přehlížet, že i takový názor je stejnou taktickou zbraní jako řeči, které se dají vyložit na několik způsobů.

Segolene Royalové se však dokonale podařilo vyložit vlastní porážku jako výzvu k příštím vítězstvím. V Socialistické straně se tak hlavním poraženým prezidentských voleb stal její letitý druh François Hollande, který musel opustit místo prvního tajemníka strany. Když si k této rezignaci přiřadíme obratnost, s jakou Segolene Royalová načasovala oznámení vzájemného rozchodu na den, kdy se po prezidentských volbách ohlašovaly výsledky těch parlamentních, je už pochopitelné, proč si poražená kandidátka mohla tak obratně nasadit masku s nápisem: "Jsem tu zas a stále s čistým stolem."

Na mnohé tato póza zabrala, ale když se rozhodovalo, kdo se francouzským socialistům po Françoisi Hollandovi postaví do čela, zafungovaly ony svého času odstrčené vnitrostranické struktury a Segolene Royalovou porazila překvapivě jiná žena, Martine Aubryová. Dcera Jacquese Delorse je už v politice dlouho a ve vládě Lionela Jospina se jako ministryně zasadila o zkrácení pracovní doby tak, že se příslušnému zákonu dodnes říká "zákon Aubry".

I francouzští socialisté vědí, že řešením jednoho problému se často vytváří problém nový. V jejich případě se úspěšná volba Martine Aubryové jako šéfky strany letos na jaře ztělesnila do otázky, jak se po dalším neúspěchu zachová Segolene Royalová.

Celá francouzská levice si první květen vymalovala jako příležitost ukázat při Svátku práce vládě svou sílu. Jenže v politice každou sílu oslabují známky nejednoty. Proto zněla skoro poplašně zpráva, že se obě socialistické dámy nepředvedou na prvního května společně. Nápravu mělo přinést demonstrativní setkání Martine Aubryové a Segolene Royalové tuto středu v poblíž Nantes, kam se vydaly podpořit kandidáty socialistů do Evropského parlamentu.

Navzdory předaným dárečkům a vzájemným lichotkám se zcela nepodařilo vymýtit ve veřejnosti převládající dojem, že obě první dámy francouzské levice si jaksi ne a ne padnout do oka. Může za to fenomén, který socialisty provází od odchodu Françoise Mitterranda a který narušilo jen období, kdy francouzským premiérem byl Lionel Jospin. Vůdci strany mezi sebou soupeří o to, kdo povede stranu do voleb místo, aby se hlavně starali, jak volby vyhrát.

Důsledky jsou takřka nevyhnutelné. Segolene Royalová před dvěma roky neuspěla v prezidentských volbách a letos Socialistická strana plnou parou směřuje k porážce ve volbách do Evropského parlamentu. Navzdory šířící se ekonomické krizi a vrcholné nepopularitě prezidenta Sarkozyho se francouzští socialisté podle nejnovějších průzkumů propadli až pod hrozivě symbolickou hranici dvaceti procent voličské přízně. Vedlejším produktem tohoto stavu je poznání, že nástup žen do vrcholné politiky nemusí být vždy přínosem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .