Merkelová ukázala cestu z krize. Také Čechům

5. červen 2009

Někdy se v jediném okamžiku rozhoduje o tom, jak budeme žít několik příštích let. Není přitom jasné, která ze dvou cest, mezi kterými právě volíme, je správná.Jednou však už na ní jsme a nedá se vrátit zpátky. V posledních dnech se zásadním způsobem rozhodla německá kancléřka Angela Merkelová a určila tím se velkou pravděpodobností další cestu, kterou se bude dál ubírat evropská ekonomika.

A vzhledem k tomu, že Německo je nejsilnější zemí eurozóny i celé Evropské unie, její rozhodnutí platí pro celou Evropu, pochopitelně včetně České republiky.

Merkelová se nechala slyšet, že centrální banky Spojených států i Velké Británie postupují ve svém boji s krizí velmi nešťastně, protože kupují státní dluhopisy a tím posílají do oběhu ohromné množství peněz. De facto peníze tisknou.

Merkelová šla ještě dál, když šéfy centrálních bank nepřímo obvinila, že jsou pod vlivem národních vlád a zapomínají tak na svůj hlavní úkol, chránit zemi před inflací. Ta se tištěním peněz naopak přibližuje. Kancléřka zdůvodnila, proč napadá instituce jiných zemí: tištění peněz nutí Evropskou centrální banku, aby také tiskal peníze, přitom čtvrtinu nákladů ponese tradičně Německo.

Pozoruhodně reagoval šéf americké centrální banky Ben Bernanke. Upozornil poradce kancléřky Merkelové, že se měli nad formulacemi prohlášení své šéfové lépe zamyslet. Pochybovat o nezávislosti centrálních bank totiž vzbuzuje různé úvahy a nepřispívá k všeobecné důvěře mezi oběma stranami Atlantského oceánu.

O jaké úvahy může jít, to už Bernanke neřekl, ovšem dá se to snadno odvodit. Pokud významný politik podezírá cizí kolegy, že ovlivňují centrální banku, tak se může stát, že sám má v úmyslu nějakou centrální banku ovlivňovat. V případě Merkelové by to ovšem byla Evropská centrální banka.

Podezření německé kancléřky je pochopitelné. Jak americký prezident Barack Obama, tak guvernér Bernanke sledují stejnou politiku. Biliony dolarů utratili za záchranu špatných úvěrů amerických bank, obdobné částky investují do stimulace poptávky na amerických trzích s běžným zbožím. Není ovšem jasné, do jaké míry jeden druhého ovlivňují. Většina ekonomů považuje americký přístup za adekvátní k překonání krize a obavy z inflace za předčasné. Někteří z nich kritizují právě Německo, které by také mělo víc utrácet. Zatím prý vydalo jen minimální částky za sanaci vlastních bank a také na podpoře poptávky šetří. Nechává tedy boj s krizí na ostatních a na případném úspěchu se pouze sveze.

Ovšem Merkelová reprezentuje ekonomický názor, který je zvláště silný právě v Německu. Německé banky jsou v menším chaosu, než byly ty americké, a proto jim není třeba posílat tolik peněz. A namísto investic do reálné ekonomiky stačí použít tradiční nástroj, světoznámý pod názvem kurzarbeit. Jde o sociální opatření, které až po dobu 12 měsíců financuje pracovníky, pro které není právě práce a kteří se tedy chodí vzdělávat či rekvalifikovat. Pokud někdo chce udržet poptávku, ať to udělá takovým způsobem. Nemusí zatím účelem tisknout peníze a dávat tak šanci spekulacím na trzích s měnou a akciemi, přitom ještě zvyšovat riziko inflace.

Vzniká tedy problém mezi Německem a Amerikou. A protože názor Německa ovlivňuje Evropskou centrální banku, tak i mezi Evropou a Amerikou.

Od rozhodnutí Merkelové se zkrátka odvíjí výhledy všech evropských ekonomik, zvláště té české. Nejde jen o to, že Češi prostě musí s prosperitou počkat, až se obnoví v Německu, a že jim nezbývá než věřit, že se Merkelová rozhodla správně.

Zároveň zdejším premiérům a ministrům nezbývá nic jiného, než kopírovat německou hospodářskou strategii. Tuzemští ministři financí se například musí snažit, aby pod nárazy ekonomické krize a rostoucí nezaměstnanosti udrželi snesitelné schodky rozpočtu. Mimo jiné tedy zapomenout na velké investice, které by ekonomice pomohly. Merkelová by si mohla na vyšší protikrizové výdaje relativně snadno půjčit, český stát ale hledá věřitele mnohem obtížněji. Pokud se zadluží příliš, čeká ho lotyšská či maďarská cesta, že bude muset žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Ten ovšem pomůže jen za velmi tvrdých podmínek, ke kterým obvykle patří škrty v sociálních výdajích nebo jednotná sazba daně z přidané hodnoty na úrovni přes dvacet procent. Tedy nižší příjmy a vyšší daně.

Tato perspektiva o se odvíjí od německého rozhodnutí, že Evropa nebude tisknout peníze, které tudíž nedoplují ani do Česka. Společné evropské dluhopisy zamítla Merkelová už dříve z celkem pochopitelného důvodu, protože by je platilo především Německo..

Český stát si zřejmě nemůže dovolit ani velké výdaje na kurzarbeit a tak nezbývá než spotřebitelům věřit, že budou utrácet stejně disciplinovaně jako dosud i bez ní.

Německo tedy rozhodlo a tím se zvětšuje tlak na českou ekonomiku. Pokud ekonomika vydrží, může být východisko z krize relativně málo bolestné a nebude provázeno příliš vysokou inflací. Stejně důležitá je otázka, jak léčbu podle Merkelové vydrží německá ekonomika. Pokud se propadne do dlouhé stagnace, nemine stejný vývoj ani Čechy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Holub
Spustit audio