Měl by být José Manuel Barroso znovu předsedou Evropské komise?

11. červen 2009

Volby do Evropského parlamentu měly být honem na José Manuela Barrosa. Levicové strany ho prezentovaly jako ultraliberála, který spoluzavinil světovou finanční a hospodářskou krizi. Manifestem socialistů bylo: hlasujte pro nás a my zajistíme, že Barroso v čele Evropské komise skončí.

Tahle kampaň byla schizofrenní hned ve dvou ohledech. Barroso je sice na poměry evropského mainstreamu ekonomickým liberálem, rozhodně se ale každý den nemodlí k neviditelné ruce trhu. V čele Komise chtěl klást důraz na hospodářský růst a konkurenceschopnost, v žádném případě ale neboural evropský sociální stát. A za druhé, Strana evropských socialistů se ve volební kampani nevyhnula pořádné dávce pokrytectví. Její lídři sice kritizovali Barrosa, žádnou alternativu ale nenabídli. Druhá nejsilnější evropská frakce tak šla do voleb bez vlastního kandidáta. Voličům slibovala skoncování s Barrosem, ale nebyla schopná předložit nikoho místo něj. Jaké to asi mělo důvody? Za prvé, evropská levice prostě žádnou věrohodnou ženu nebo muže nemá. Zatímco napravo od středu padala vedle Barrosa i jména jako Guy Verhofstadt, Jan Peter Balkenende nebo Mario Monti, na levici bylo úplné ticho.

A za druhé, socialističtí lídři se chovali dost pokrytecky. Bylo totiž veřejným tajemstvím, že šéf jejich parlamentní frakce Martin Schulz stojí o post evropského komisaře. Kalkuloval s tím, že Barroso bude pravděpodobně znovu zvolen, což by posílilo jeho šance na zisk skutečně významného portfolia v Komisi. Je totiž zvykem, že takové posty často dostane příslušník jiné frakce, než té, k níž patří předseda.

Evropské volby skončily nečekaným debaklem hlavních evropských socialistických a sociálně demokratických stran. V rozporu s tím co můžeme slyšet to ale na mocenské poměry v Parlamentu nebude mít velký vliv. Evropští poslanci totiž v drtivé většině případů rozhodují konsensuálně, v Parlamentu neexistuje vláda a opozice. I po volbách tak bude v drtivé většině případů nutná dohoda mezi lidovci a socialisty. V jednom ohledu ale evropské volby změnily mnohé: vyhlídky José Manuela Barrosa na druhý mandát se výrazně projasnily.

Socialisté sice nadále tvrdí, že Portugalce nepodpoří. Legitimita tohoto postoje ale výsledky voleb dost utrpěla. Jestliže levice svou kampaň založila na odporu proti Barrosovi a následně propadla, pak je jasné, že její teze nenalezly odezvu. Barrosovi tak mohou cestu za dalším pětiletým mandátem zkomplikovat hlavně členské státy, které nového předsedu Komise navrhují. Barroso mezi nimi má drtivou podporu, stojí za ním i tři ze čtyř zemí, kde jsou u moci socialisté, tedy Británie, Španělsko a Portugalsko. Lídři sedmadvacítky mají příští týden na summitu v Bruselu nového šéfa Komise vybrat. Určitě to bude Barroso, ale velmi důležitá bude forma podpory, kterou dostane. Francie se snaží v zákulisí prosadit, aby Portugalec dostal jen obecné politické schválení a s oficiální nominací se počkalo až na říjen, kdy by měli Irové hlasovat o Lisabonské smlouvě. Pokud dokument vstoupí v platnost, budou ve hře další významné posty, a sice předseda Evropské rady a tak zvaný evropský ministr zahraničí. V takovém případě by nastal boj o funkce, ve kterém by se musely zohlednit zájmy řady zemí, a to jak podle jejich vlivu, tak třeba geografické polohy či data vstupu do Unie. Tím či oním způsobem by se mělo dostat na všechny. A vír tohoto koňského handlířství by mohl Barrosa lehce stáhnout pod vodu.

Je třeba říct, že pro Unii by to nebyla dobrá zpráva. Barroso sice nesplnil zdaleka všechny naděje, které po svém nástupu do funkce vyvolal. Tehdy hovořil o nutnosti většího důrazu na růst, hospodářskou soutěž a konkurenceschopnost. Jenže řada členských zemí se liberalizačním snahám Komise postavila a Barroso rychle ztratil svůj původní entuziasmus. Ve druhé půlce mandátu už pro něj bylo jasnou prioritou znovuzvolení, a proto dělal to, co viděl na očích velkým zemím. Nejvýrazněji se to projevilo během francouzského předsednictví. Jeden vysoce postavený politik tehdy Barrosa překřtil na "Sarkozyho panáka".

Naštěstí pro celou Unii si ale Portugalec nakonec dokázal zachovat tvář. Na začátku letošního roku se v době ostrých sporů o protekcionismus postavil na stranu českého předsednictví Unie a dalších principiálních obhájců jednotného trhu. Komise tehdy odmítla francouzskou rétoriku o potřebě budování národních šampiónů a návratu průmyslových podniků do mateřských zemí. Tahle bitva ještě dobojována není: včerejší kritika francouzského premiéra Fillona na adresu českého předsednictví i chystaný velký Sarkozyho projev o nových francouzských iniciativách nevěstí nic dobrého. Ale můžeme doufat, že pokud bude předsedou Komise Barroso, hlavní exekutivní orgán Unie nepřestane dbát na to, co je samotným základem evropské integrace, tedy na jednotný trh.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: oho
Spustit audio