Kolaps vězeňství aneb stará známá etuda
Pozorného pozorovatele české justiční scény, včetně té vězeňské, nepřekvapí, že vězeňská služba využívá nezkušenosti sotva opeřené ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové, a už na ní zkouší svoji osvědčenou etudu o přeplněnosti věznic a o hrozícím kolapsu českého vězeňství. Paní ministryně by si měla uvědomit, že vězeňská služba tu není pro to, aby strašila veřejnost útěky vězňů, jak se o to pokouší generál Kula, ale aby předjímala i situaci, kvůli níž byla svolána tisková konference, a našla pro ni schůdné, veřejnost neděsící řešení.
Naopak na místě je otázka, co dělala a dělá sama vězeňská služba pro to, aby průběžně vyprazdňovala věznice. V posledních letech se jí dostalo pro tento účel velice účinného nástroje, kterému se v odborných kruzích říká parole a který není jen pouhé propouštění vězňů na podmínku. Propuštění je spojeno se smluvním závazkem vězně absolvovat určitý resocializační program či účastnit se protidrogového či protialkoholního léčení. Jde o nástroj, který proti obyčejnému propouštění na podmínku skýtá daleko víc naději, že po něm soudy sáhnou a užijí častěji a hojněji, samozřejmě na základě podnětu a iniciativy vězeňské služby.
Místo hraní si s pozlacenými šavličkami by se vězeňská služba měla daleko víc zaměřit na zaměstnávání vězňů a na jejich další vzdělávání. Už sama práce, zachování si pracovních návyků, osvojování si nových návyků a dovedností má svůj resocializační účinek a samo o sobě představuje zcela nepochybnou prevenci před opakováním páchání trestné činnosti, tedy před recidivou. Chronická neschopnost vězeňské služby dosáhnout ve věznicích, které přetékající zdravými mužskými, často v rozkvětu fyzických, ale i duševních sil, jejich stoprocentní zaměstnanosti je na pováženo už jen proto, že tato skutečnost dobré atmosféře ve věznicích rozhodně nepřispívá. Paní ministryně by se měla ptát, proč například je tomu právě naopak v sousedních německých věznicích. Ne proto, že by německá vězeňská populace byla kvalitnější než ta česká, ale jednoduše proto, že německé věznice si na provoz na rozdíl českých věznic jednoduše musejí vydělat. Stát jim přispívá jen určitou částí.
Ne můžeme samozřejmě všechno hodit na hlavu vězeňské službě. Máslo na ní mají snad s výjimkou Otakara Motejla všichni polistopadoví ministři spravedlnosti, kteří neudělali nic pro to, aby vůdčí myšlenkou státní trestní politiky přestala být pouhá represe. Otakar Motejl byl jediným, který se pokusil nejen o reformu soudnictví, ale i o kvalitativní změnu v trestní politice. Nebýt jeho, jsem přesvědčen, že by dodnes nevznikla státem provozovaná a financovaná mediační a probační služba a že bychom dodnes vedli jalové debaty o tom, zda alternativní tresty ve formě veřejně prospěšných prací opravdu sehrávají preventivní roli v páchání trestné činnosti, nebo ne. Dnes naštěstí kladné působení tohoto alternativního způsobu trestání můžeme doložit fakty.
Existuje nadto celá řada resocializačních programů, účinně působích v oblasti prevence kriminality, dokonce bránících opakování trestné činnosti , tedy recidivě. Žádný z těchto programů se ale nenachází v rutinní výbavě resortu spravedlnosti. Na žádný z těchto programů není pamatováno v jeho rozpočtu, a to navzdory tomu, že všechny byly u nás úspěšně odzkoušeny. Ne však zásluhou ministerstva spravedlnosti, ale zásluhou lidí z neziskového sektoru a evropského sociálního fondu.
Jak je zřejmé, je v oblasti kriminality ohromná spousta sociální práce. Na jejich záběru a kvalitě závisí i míra páchání trestné činnosti, tedy i počet lidí, kteří nakonec skončí ve vězení. Nepochybně jde o práci se speficifickou sociální problematikou. Má sice některé podobné rysy s ostatními sociálními činnostmi, díky cílové skupině se ale v zásadě od nich kvalitativně liší. Zmíníte-li se o možném rozvinutí těchto specifických programů, uslyšíte nejen ze strany vězeňské služby, ale i ze strany ministerstva spravedlnosti, že projekty sice podporují, žel na ně nemají potřebný peníz. Fakt, že se ministerstvo spravedlnosti, ani vězeňská služba nepokusily vlastním operačním programem dosáhnout na peníze z evropských strukturálních fondů, spíš svědčí o jejich blahosklonném nezájmu.
Resocializační programy sledující prevenci kriminality, prevenci její recidivy, uplatňované velkoryse a důsledně po celá léta v Nizozemí, slaví dnes velký úspěch. Počet vězňů v zemi rapidně klesl. Vláda stojí před rozhodnutím dvě velké věznice buď zavřít, anebo je pronajmout vězeňským službám ze sousedních zemí. Přišla by si tak ročně na hezkých čtyřicet miliónů eur. To naše ministerstvo spravedlnosti raději straší útěky vězňů, kolapsem věznic, aby nás přesvědčilo, že je potřeba stavět další kriminály, místo aby volilo levnější, o to však duševně náročnější a pracnější cestu resocializace lidí, ocitnuvších na scestí.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
