Venezuela versus Kolumbie

Tito povstalci, kteří původně bojovali za sociální spravedlnost, se v proběhu desítek let bojů proměnili v narkotrafikanty, kteří chtějí vládnout na části rozsáhlého kolumbijského území. Začátkem loňského roku se podařilo armádě ze vzduchu zničit jednu jejich základnu, které operovala z ekvádorského území. Byl z toho mezinárodní konflikt a Venezuela ze solidarity s Ekvádorem přerušila diplomatické styky s Kolumbií. Netrvalo dlouho a byly opět obnoveny.

Tentokrát si Caracas vzal jako záminku, že u povstalců FARC byly nalezeny vysoce účinné zbraně. Kolumbijský prezident Álvaro Uribe vyzval mezinárodní společenství, aby odbojným povstalcům, kteří trápí zemi už půl století, neprodávali žádné zbraně. Bogota Venezuelu nejmenoval, ale přihlásili se Švédové, kteří zbraně identifikovali jako nosiče raket, jež byly před necelým čtvrtstoletím prodány Venezuele a požádali caracaské úřady o vysvětlení, jak se mohly dostat do rukou teroristů z FARC. Reakce Venezuely byla nepřiměřeně podrážděná a šla mimo meritum věci. Chávez napadl Spojené státy a Kolumbii, že jde o komplot jehož cílem je podobně jako v případě Iráku vyvolat situaci, kdy bude možno napadnout Venezuelu a zmocnit se některých jejích ropných nalezišť. Caracas mohl klidně říct, že nosiče raket byly ukradeny z venezuelských armádních skladů nebo si najít jakoukoli jinou výmluvu, ale nic z toho neučinil. Naopak po dvou dnech odvolal, jak už bylo řečeno, svého velvyslance z Bogoty. Nejen to, Hugo Chávez prohlásil, že nezodpovědné chování Kolumbie bude mít za následek ochlazení ne-li zmrazení hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi. To by bylo nepříjemné zejména v době hospodářské krize. A také proto, že na dlouhé kolumbijsko- venezuelské hranici žijí lidé, kteří jsou zvyklí po staletí spolu vycházet a spolupracovat. Je to jakoby se vytvořila hranice na moravsko-českém pomezí. Ostatně, minulé znovuobnovení styků bylo částečně způsobeno i tím, že přísnější ostraha hranice byla dlouhodobě neudržitelná.

Hranice je samozřejmě prostupná i pro povstalce z FARC. O jejich přátelských vztazích s populistickým režimem Hugo Cháveze se píše veřejně, zejména v Kolumbii. Sám Chávez se svého času nabídl, že zprostředkuje jednání mezi kolumbijskou vládou a FARC, aby byly osvobozeny rukojmí, které FARC po dlouhá léta zadržuje. Venezuelský prezident dokonce řekl, že nejvýznamnější rukojmí političku Ingrid Betancourtovou osvobodí jeho vojáci. Na kolumbijském území, samozřejmě. Pro bohatou Venezuelu, která nakupuje v Rusku i v Číně vojenský materiál za miliardy dolarů, jsou pravděpodobně víc jak 20 let staré raketové nosiče už zastaralé. Nebylo by divu, kdyby se jich chtěla zbavit. A komu jinému je předat než povstalcům z FARC, kteří jsou nepřáteli Chávezova ideového nepřítele. V souvislosti s aférou se švédskými zbraněmi se na západní polokouli začalo intenzivněji psát o pašování zbraní. V Latinské Americe, jejíž obyvatelé jsou často velmi chudí a žijí na hranici chudoby, se nachází relativně hodně zbraní. Všeobecně se soudí a průzkumy tomu dávají za pravdu, že výskyt zbraní souvisí s pašováním drog. Proto se jich nejvíc nachází tam, kde se kšeftuje s drogami. Kolumbie není výjimkou. Shodou okolností po Latinské Americe cestuje v těch dnech španělský ministr zahraničí Miguel Ángel Moratinos. Tento týden navštívil také Venezuelu, kde podepsal řadu významných kontraktů na těžbu ropy. Kromě investic do uhlovodanů však Španělé ve Venezuele příliš neinvestují. Ve střednědobé perspektivě nesmýšlejí růžově o budoucnosti země. Ke změně dojde snad až se obnoví kolumbijsko-venezuelské diplomatické styky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .