Špion Randák pochybnou mediální celebritou

Proto je smutné, že z úvah zásadních a hlubokých nás neustále vyrušuje muž s vizáží středoškolského profesora tělocviku a duší obrozeneckého velikána střihu Járy Cimrmana - Karel Randák. Někdejší šéf rozvědky se postaral o distribuci cenných fotografií. Prý se v něm, prostém nezaměstnaném muži, vzepjalo občanské cítění a nutkání odhalovat nepřístojnosti. Potud by to bylo v pořádku. Randák by však musel naplno říci, jak ke snímkům přišel a kdo mu v občanské chrabrosti pomáhal. Jinak jeho vyprávění připomíná spíš postmoderní pohádku, v níž se mezi dobrem a zlem rozlišuje velmi špatně.

Sám Randák tvrdí, že ony fotky žádné vysvětlování nepotřebují. Tím spíš ale pak překvapuje jeho ochota poskytovat obsáhlé rozhovory sdělovacím prostředkům. Naposledy si vylil srdce před čtenáři sobotních Lidových a pondělních Literárních novin. Soukromými mediálními tanečky přitom Karel Randák zastiňuje podstatu toskánské kauzy. Zdá se však, že mu to nevadí. Ba co víc: evidentně má potřebu být středem pozornosti.

Hovoří o svém vztahu k Mirku Topolánkovi, Marku Dalíkovi i Petru Dimunovi, vrací se k případu Radovana Krejčíře, ale i k monitorování schůzky lobbisty Šloufa a kancléře Waigla v hotelu Savoy v předvečer prezidentské volby. Pusa se mu, s prominutím, nezastaví. Předvídá, že dalším dějstvím budou informace o vztahu Topolánkova přítele Dalíka a finanční skupiny J&T. Naznačuje propojení šéfa ČEZu Martina Romana s plzeňskou Škodovkou. A zdánlivě nenápadně přenáší pozornost na nové aktéry toskánské aféry. To když na otázku, zda je sledování prací nějaké bezpečnostní agentury, rovnou odpovídá, že "také slyšel, že to měla být agentura ABL". Připomínám, že právě o ní se přitom často hovoří v souvislosti s financováním neparlamentní strany Věci veřejné, jež si nedávno do čela zvolila Radka Johna. Učinil pan Randák toto razantní spojení opět jako roztrpčený občan, nebo jako politický hráč?

Kdyby byl Karel Randák politik, museli bychom mu za míru jeho otevřenosti tleskat. Jako špion, třebaže bývalý, ale působí podezřele. České republice se hromadí vysloužilí náčelníci tajných služeb. Stát se o ně po skončení služby neumí postarat - a tak se živí, jak se dá. Ovšem do role celebrity se pasuje jen Randák. Nadto zvažuje, že rovnou založí neziskovou organizaci, která by se zaobírala sběrem informací a jejich zveřejňováním. Možná jsem staromódní, ale ideální hlava špionů podle mne mlčí, respektive komunikuje cestami odpovídající její kvalifikaci. Jako vzorový příklad se mi vždy vybaví polistopadový šéf tehdy ještě federální kontrarozvědky Jiří Muller, který šetřil slovy ve službě, na veřejnosti i v soukromí. I řada jeho následovníků odvedla svoji práci a v tichosti odešla. Karel Randák nikoli. Působí jako oběť své profese. Už jen chybí, aby se městem producíroval v generálské uniformě. Informace, kterým Randák v minulých týdnech pomohl na svět, jsou cenné. Proto mrzí, jak chlapík běhající od tajemného fotografa k novinovým redakcím činí z celého případu frašku. Situaci přesně vystihl exministr vnitra Tomáš Sokol. Randákovo počínání označil za dehonestující: bývalý ředitelem tajné služby by se přece neměl zabývat roznášením šmíráckých materiálů. Ne, žádnou škodu Randák nezpůsobil. Je jen, jak trefně podotýká Tomáš Sokol, legrační. Zbývá otázka, co si s agilním rozvědčíkem mají počít politici. Karel Randák bývá označován za exponenta sociální demokracie, která kdysi jeho odvolání z funkce hlasitě kritizovala. Od té doby Lidový dům snad stokrát zopakoval, že nemá s Randákem nic společného. Karel Randák již také odmítl fámu o jeho kooperaci s Petrem Dimunem, který má na starosti mediální komunikaci ČSSD. Koneckonců, sociální demokracie by sotva najala slídila Randáka na svého místopředsedu a volebního lídra v mimořádně citlivém Středočeském kraji Milana Urbana. To by byl čirý masochismus. Přesto by nebylo od věci, kdyby ČSSD na rovinu řekla, že podivín Randákova ražení by již nikdy neměl být najat do státních služeb. Stejné poselství by ale mělo zaznít i od ostatních partají, zejména těch, co z celého případu těží - z KDU-ČSL, TOP 09 či Strany zelených.

Karel Randák v lepším případě hraje sám na sebe a na zvyšování své ceny jak mezi očky, tak mezi novináři. V horším případě je s neidentifikovanými partnery součástí jakési podezřelé zákulisní hry. Kdyby ukázal všechny karty, mohl aspirovat na titul hrdiny. Jeho rozvláčné mediální mlžení však má jediný efekt: občan utrousí cosi o špíně a od skandálních dýchánků politiků s podnikateli a lobbisty znechuceně odvrátí hlavu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .