24. srpna  2009  rubrika: Názory a argumenty

22. srpna 1969 a 17. listopad 1989: dvojí selhání

Temná architektura bývalé budovy Federálního shromáždění - Foto: Tomáš Adamec

Temná architektura bývalé budovy Federálního shromážděníFoto: Tomáš Adamec

22. srpen 1969 je dnem, který je stejně důležitý jako 21.srpen 1968, kdy došlo k okupaci Československé socialistické republiky sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy. A to nejen proto, že bylo v parlamentu schváleno zákonné opatření č.99/1969 o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně pořádku, tedy takzvaný pendrekový zákon jehož dočasnost trvala de facto dvacet let.

 

22. srpna 1969 a 17. listopad 1989: dvojí selhání

Vložit na svůj web

Toto opatření zvyšovalo horní sazbu trestu o polovinu u pobuřování, hanobení republiky a jeho představitelů. Zároveň zavádělo institut samosoudce a zkrácené řízení. Zákon tak reagoval na protesty, které se konaly ve všech větších městech ku příležitosti ročního výročí okupace. Ve vazbě v roce 2969 skončilo 2 414 lidí, a noví představitelé režimu je chtěli exemplárně potrestat. Čtyři demonstranté zemřeli, pět bylo těžce zraněno. Současně měl zákon zejména u mladých lidí vyvolat strach, mohli být vyloučeni ze škol a měl je vést ke klidu a pořádku, jak třímal tehdejší první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Gustáv Husák, který v dubnu vystřídal v čele strany Alexandra Dubčeka. Ten se stal na čas předsedou Federálního shromáždění. Starší lidi pak bylo možné za narušení socialistického řádu podle paragrafů 4 a 5 odvolat okamžitě z funkce či propouštět ze zaměstnání. 

Snad ještě důležitější než znění zákona byl způsob jeho přijetí, který jasně ukazoval změny, které na nás čekají: Zákonné opatření vypracovalo předsednictvo ÚV KSČ a protože nezasedal parlament, byla jediná možnost nechat opatření schválit předsednictvem federálního shromáždění. Alexandr Dubček dlel v Bratislavě a celé akce se ujal čtvrtý místopředseda federálního shromáždění Jozef Gábriška, který Dubčekovi nařídil, aby urychleně přicestoval do Prahy. Jednání se zúčastnil i Gustáv Husák a předseda vlády Oldřich Černík. Dubček slabě oponoval, ale protože všichni přítomní byli pro, jak napsal v pamětech, sám to po třech hodinách vzdal. Zákon byl přijat všemi přítomnými, nakonec ho podepsal i prezident Ludvík Svoboda. 

Události z 21.srpna 1969 byly tím, na co Rusové i naši zrádci celou dobu čekali, a není tedy vyloučeno, že některé protestní akce mohly být i vyprovokované. Okupační moc a její čeští a slovenští biřici potřebovali, aby iniciativu převzali místní lidé, aby nejčernější práci učinili ti nejpopulárnější a aby tím hrdinové Pražského jara byli co nejvíce poníženi: Alexadr Dubček podepsal tento zákon, zatímco pod okny dozníval ještě pokřik jeho stoupenců, kteří volali: Ať žije Dubček. Zradil sebe i lidi, kteří si přáli: Buďte s námi, jsme s vámi. Tenhle princip ponížení a zrady svého já pak byl postupně uplatňován na všechny vedoucí a kulturní pracovníky, kteří museli před různými komisemi prohlásit, že souhlasí s bratrskou pomocí spřátelených armád, jak bylo nařízeno říkat krycím jménem okupaci. 

Zarážející je, že předsednictvo Federálního shromáždění přijalo toto zákonné opatření protiústavním způsobem a že to nikomu do dnešního dne nevadilo, že na to skoro nikdo nikdy neupozornil a že se to nevyužilo ani zpětně. Přece je-li nějaké opatření nezákonné, jsou pak i všechny tresty podle něho vynesené rovněž nezákonné a všichni postižení by měli být odškodněni. Tehdy totiž platilo pravidlo majorizace a to nebylo dodrženo: Slovenská polovina Sněmovny národů byla 22.srpna 1999 zastoupena jen čtyřmi z deseti členů, ačkoliv byla nutná nadpoloviční většina, tedy šest poslanců. Zákonné opatření bylo neplatné a všichni, kdo podle něj konali, se přece dopustili porušení zákona a měli by být voláni k zodpovědnosti i podle tehdejších zákonů. 

Každý homo politicus byl v této zemi po 22.srpnu 1969 ponížen: Buď tím, že byl vyhozen z kvalifikované práce, nebo tím, že byl nucen zalhat: duše těchto lidí byly tiše popraveny. Jenže podruhé se tak stalo po 17.listopadu 1989, kdy za toto porušení zákona nebyl nikdo potrestán, kdy si lidé, kteří tehdy porušovali zákon, nemuseli přiznat vinu. Tito lidé se nemuseli nikdy ani stydět, a proto ani nevědí, že neobstáli, že by měli sedět tiše v ústraní, a proto se mohou chovat stále stejně. Tady někde je třeba hledat hlavní příčiny dnešního marasmu. 

Zřejmě horší komplex než naše věčná loajalita k mocnějšímu sousedu a k okupantovi, tedy malý cíl malých lidí, je naše věčná loajalita k vlastním zrádcům a neochota brát vážně vlastní zákony: to už je totiž hazardérská liknavost vůči budoucnosti a nezájem o osud našich dětí a vnoučat. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas