Inspirace dobrem - Wintonův vlak
Pozoruhodná výprava odstartovala v úterý z Prahy do Londýna. Dobový vlak veze desítky lidí, kteří tou trasou jeli už jednou: před 70 lety. Pomohl jim k tomu člověk, kterému tehdy bylo třicet. A zachránil jim tím život. Celkem takhle uniklo před nacistickými plynovými komorami na začátku druhé světové války jeho přičiněním skoro sedm stovek dětí. V Británii jim jejich zachránce zorganizoval pěstounské rodiny.
Nicholas Winton se tím, co udělal, nikdy nechlubil a nepovažuje to za nic výjimečného ani teď. Nebýt jeho ženy, která našla na půdě dokumenty a dala je britské historičce, nejspíš by se o tom nevědělo dodnes. Konat dobro je pro něj zřejmě něčím zcela všedním. Přes den prostě tenkrát pracoval na burze a ve volném čase pomáhal ohroženým dětem z Čech do Británie. Do poslední chvíle. Vlak, který měl odjet 1.září 1939, kdy začala válka, už nevyjel. 250 židovských dětí se do Británie nedostalo.
Ale možná, že nezemřely. Možná že některé z nich byly přesně před deseti lety v Praze na jiné slavnostní akci: na mezinárodní konferenci, která se jmenovala Mosty k zítřku. Její účastníci měli jedno společné: v dětství je v různých zemích Evropy zachránili cizí lidé před smrtí. Tento společný osud židovských dětí, které se mnohdy celá dlouhá léta skrývaly v arijských rodinách, v klášterech nebo u sedláků někde na venkově a unikly tak plynovým komorám, kde skončily jejich rodiče, je po válce přivedl do mezinárodní organizace Hidden Child se sídlem v New Yorku a s pobočkami v řadě zemí světa. Na začátku září 1999 se setkání této organizace konalo v Praze, poprvé na území postkomunistického státu. A věru že bylo o čem mluvit: zatímco na západě se -i když s komplikacemi, přece jen v uplynulých desetiletích podařilo zahrnout i tyto oběti nacismu do odškodňovacích procesů, byla ještě před deseti lety většina takto postižených lidí z ČR a dalších postkomunistických zemí diskriminována znovu. Tito lidé měli totiž enormní problémy s doložením svého údělu: když válka skončila, byly to většinou ještě děti a téměř vždycky úplní sirotci. Bylo absurdní si představovat, že by měly tenkrát vyžadovat od svých dočasných pěstounů nějaká potvrzení, anebo se po roce 1946, kdy vstoupil v platnost zákon číslo 255, potvrzující lidem nacistickou persekuci, starat o úřední ověření tohoto úseku svého života. Jenže odškodňovací gesto z roku 1994, ke kterému ČR přistoupila, protože se vlekla jednání o kompensacích obětí nacismu s Německem a vzhledem k vysokému věku dotyčných lidí bylo třeba jednat rychle, se například skrývaných dětí týkalo jen za předpokladu, že byly uznány jako oběti nacismu ve smyslu zákona 255. V dalších odškodňovacích procesech pak už sice stačilo, když si skrývané děti obstaraly potvrzení několika autentických svědků,- jenže ti byli nezřídka po smrti. Přesto: jakkoli nebyl osud těch, kteří přežili, často jednoduchý ani po válce,výjimečný byl v každém případě. A pro nás ostatní byl a je mementem.
Na osazenstvo vlaku bude v pátek v Londýně čekat stoletý Nicholas Winton. Před deseti lety bylo v Praze vrcholem mezinárodního setkání ukrývaných dětí vyznamenání in memoriam pro manžele Holštejnovi, kteří na Moravě za války ukrývali Židy, titulem "spravedlivý mezi národy". Ani oni se svým činem nikdy nechlubili. Dobra je kolem nás nejspíš víc, než si myslíme.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
