Pozdní pláč nad Žáčkem
Jsou to ale paradoxy. Dvacet let po listopadu 89 se hlavní protagonista tehdejších událostí a ještě dřívějšího disentu dožaduje odchodu ředitele instituce, jež se měla původně poeticky jmenovat Ústav paměti národa. Pavel Žáček vydupal Ústav pro studium totalitních režimů prakticky ze země a dodnes jej řídí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dalo by se říci, že věrně stojí na stráži antikomunismu. To by také patrně žádný velký rozruch mezi kavárenskými liberály nevyvolalo.
Koneckonců Václava Havla nerozlítily mediálně zhusta propírané aféry ústavu. Například když s ledovým klidem tvrdil, že skupina bratří Mašínů plánovala atentát na prezidenta Gottwalda. Nebo když lehkomyslně nakládal s neověřenými informacemi o údajném udavačství spisovatele Milana Kundery. Tenkrát Havel jen "po klausovsku" lehce povytáhl obočí. Čerstvě se pak ústavu dostalo pozornosti, když se ukázalo, že jako s archívní pomůckou soustavně pracuje se seznamem spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti, přestože jména spousty osob, například herečky Jiřiny Bohdalové či někdejšího škodováckého manažera Vratislava Kulhánka, soud ze seznamu agentů nařídil vymazat.
Exprezident Havel se hlasitě ozval až v okamžiku, kdy přišla řada na jeho přítele a pomocníka z roku 1989 Josku Skalníka. V nejnovější knize Žáčkova ústavu, nazvané Občanské fórum - den první, se objevil dokument, podle kterého měl výtvarník Skalník předávat informace o vzniku Občanského fóra Státní bezpečnosti. Skalník, o jehož údajném podlehnutí totalitní mašinérii hovoří někteří historici, ale i pamětníci - jako Jiří Křižan či Jan Ruml - už delší dobu, se brání a obvinění popírá. Ostatně stejně jako četní další klienti ústavu.
Ne každý však má tu čest jako pan Skalník, aby se na jeho obhajobu podepisovala petice. A máme zde další paradox: iniciátorem petice není nikdo jiný než Stanislav Penc, který sám před časem na internetu navázal na úsilí brněnského radikála Petra Cibulky a jal se zveřejňovat estébácká data. Dnes v petici tvrdí, že "naši společnou historii nelze posuzovat pouze z dokumentů Státní bezpečnosti". Skalníkův případ je prý dalším důkazem neprofesionální práce Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho ředitel naopak namítá, že petice je manipulativní.
Kauzu Skalník opusťme s povzdechem, že je smutné, když tuzemským intelektuálním celebritám začne fungovat zdravý kritický úsudek až ve chvíli, kdy dojde na jejich kamarády.
Půda kolem Pavla Žáčka je žhavá už dlouho. Byla mu vyčítána absence odbornosti. Rádoby expertní výstupy ústavu produkovali z valné části lidé v lepším případě se vzděláním žurnalistů, v případě horším i bez něj. Mladá generace historiků reprezentovaná Petrem Blažkem, Petrem Kourou či Tomášem Bursíkem již dávno prchla. Žáček má pověst špatného, leč královsky placeného manažera. Ačkoli otec zakladatel, má to nahnuté i u senátorů, kteří se za vznik ústavu s pravomocemi úřadu státní správy bili a kteří vybírají radu na ústav dohlížející. V ní však měl Žáček dosud zastání. I to se ale může brzy změnit.
Ústav pro studium totalitních režimů je od prvních okamžiků předmětem politického sváru. Zejména levicovým proudům se nelíbí jeho ideový půdorys a do vínku daný apriorní odsudek období 1948-1989. Navíc setrvale provokuje aktivismus Žáčkova týmu, zvlášť v kombinaci se specifickými úkoly, které na sebe přebral po archívu ministerstva vnitra. Každé další pochybení, každá další revolta může ústav potopit i v očích těch, kteří mu z principu fandí.
Příliš vábně nepůsobí ani peníze tekoucí ze státního rozpočtu do takto problematické instituce, když například renomované ústavy Akademie věd, ale i vysoké školy a jejich kvalitní historická pracoviště jsou finančně vyprahlé a zápasí o holou existenci. Nelze se zbavit dojmu, že právě tam by mohli minulost rozkrývat a zkoumat opravdu nestranně, na úrovni a bez skandálů.
Případný vyhazov nepohodlného Pavla Žáčka by sice leckoho mohl utěšit, nicméně by šlo jen o další bizarní zářez v kostrbatém rodokmenu Ústavu pro studium totalitních režimů. Přišel by nový šéf, asi opatrnější, dávající si pozor, aby nešlápl na kuří oko kmotrů lehce bulvární organizace. Sotva by ovšem došlo k razantní změně způsobu práce vydávané za výzkum. S trochou sarkasmu se musím Pavla Žáčka zastat: k pochybnému ústavu prostě pochybný ředitel patří.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
