Azeři zbrojí znovu na Karabach?

26. listopad 2009

Těžko by se asi hledal výstižnější symbol rozpadu SSSR než Náhorní Karabach. Koncem 80. let byla "pěrestrojka" tak rozjetá, že nedokázala zastavit už nic, ani krizi sovětské moci, ani odstředivé tendence mnohonárodnostního státu, který právě ona bezohledná a brutální moc po desetiletí držela pohromadě.

A stojí za to si připomenout, že to bylo právě na počátku oné moci, ve 20. letech, po občanské válce v Rusku, kdy se sovětům podařilo k sobě připoutat Kavkaz. Tedy také Armény a Azery, kteří se už nějakou dobu přeli o Karabach a Nachičevan. Arménskou enklávu na hranicích Ázerbájdžánů, to v prvním případě a azerskou, v lůně Arménie, to v druhém případě druhém. Obě území, v souladu se stalinskou metodou, maluju si hranice pro své potěšení a na vztek ostatním, připadla Ázerbájdžánu. O 65 let později se to ukázalo s plnou silou zbraní. Ve válce o Náhorní Karabach padlo skoro 50.000 lidí, statisíce přišly o svůj domov.

Karabach, zdálo by se, je mementem. Ve skutečnosti je ovšem bolavou ránou. Odtud pocházejí oba dva poslední prezidenti vítězné Arménie, která dokázala porazit Ázerbájdžán a obsadit i 7 okrsků, které Azerům uzavřely cestu do Karabachu. Jerevan ani po 20 letech nemůže připustit návrat území. Ázerbájdžán si ani po dvou desetiletích nemůže dovolit přiznat porážku. A protože mezinárodní společenství má mnohem jiné starosti, než je Náhorní Karabach, předal agendu bezzubé organizaci, která se všem už přežila, tedy OBSE. A právě tento nezájem se může už brzy vymstít. Pro uši Evropanů neslyšně, ale jinak velice hlasitě se začíná schylovat k novému konfliktu. Ázerbájdžánský panovnický prezident Ilham Hejdar Alijev vyhrožuje Arménii válkou. Původně se mělo za to, že jde o účelové prohlášení namířené do vlastních řad, aby je zklidnil a do mezinárodních vod, aby je rozčeřil před schůzkou s arménským kolegou Seržem Azati Sargsjanem. Nejnověji ovšem pohrozil obnovením konfliktu o Karabach i ministr obrany, tedy v tomto případě spíše války, Safar Abijev.

Zpravodajský portál "Trend", jistěže ázerbájdžánský, dnes dokonce přinesl zprávy o porušení příměří na společné hranici s Arménií, z arménské strany. Tichá mašinerie konfliktu se zřejmě začíná rozjíždět. A protože žádný konflikt nevzniká jen tak, pro nic za nic, i tady je třeba pečlivě číst v kontextu. Ázerbájdžán je nervózní, nejde ani tak už o samotnou Černou zahradu, jak se azersky jmenuje Karabach, ale o oněch 7 regionů, které Arménie nadále okupuje. Jde o prestiž země, která se ocitá v izolaci. Prezident Alijev se doslova před pár dny sešel s kremelským šéfem Dmitrijem Medveděvem. Proč? Aby ho informoval o jednání se Sargsjanem v Mnichově, v rámci dalšího kola jednání Minské skupiny OBSE. Vedle Francie a USA je jejím spolupředsedou Rusko. Těžko tedy předpokládat, že by Medveděv neměl vlastní informace z Mnichova. Alijev nejenže přijel do Ruska, aby ruského šéfa informoval, ale také slavnostně pokřtil náměstí v Uljanovsku pojmenované po svém otci Hejdarovi; při té příležitosti se blýskl myšlenkou, že kdyby mezi všemi státy byly tak vřelé vztahy jako mezi Ruskem a jeho vlastí, byl by na světě ráj. To ale stěží, protože Rusové právě Azery většinou nemají rádi, povyšují se na ně a v žebříčku neoblíbených národů figurují někde hodně vysoko, za Čukči, Estonci a Židy.

Navíc Baku Moskvě vůbec nedělá radost, protože uvažuje o účasti v neruském projektu Nabucco, který konkuruje ruskému plynovodu South Stream. Ázerbájdžán je ale, jak už řečeno, především nervózní. Rusko podporuje Jerevan, Turecko s Jerevanem hodlá normalizovat vztahy. Ty Ankara zpřetrhala právě kvůli karabašskému konfliktu a v duchu turkické solidarity s příbuznými Azery. Před měsícem se ovšem prolomily ledy mezi Tureckem a Arménií, která jistěže nezapomněla na tureckou genocidu, leč v moderní době se patří zapomínat na staré křivdy. Ázerbájdžán v kritické situaci volí silové řešení. To je ale také výhodné pro Moskvu, protože pokud skutečně Baku obnoví válku o Karabach, těžko může Alijev počítat s užšími vztahy s NATO, těžko se do neklidného regionu pohrnou plynárenští investoři. Naopak Arménie bude obětí, zemí hodnou politování a také pomoci. Zvláště, když mezinárodní experti tiše přiznávají, že Minská skupina OBSE je postavena na dnes už falešných pilířích nedotknutelnosti územní celistvosti. Postaralo se o to samo Rusko, když před rokem zaútočilo na Gruzii a jednostranně uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Náhorní Karabach není o nic jiný a trvat na nedotknutelnosti stalinských sovětských druhém hranic tváří v tvář právu na sebeurčení je zpozdilé. Bohužel dopředu to nikdo z ázerbájdžánské strany neuzná, a tak se zdá, že konflikt je nevyhnutelný. Nezbývá než věřit, že v tomto případě zdání klame. Že zúčastněné země stojící mimo konflikt, mají přeci jen nějaké řešení v rukávě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: dst
Spustit audio