Osobní vzpomínky na Ivana Medka

Ivan MedekFoto: Jan Rosenauer

V nekrolozích, které se objevily bezprostředně po smrti Ivana Medka, bylo řečeno mnoho věcí svědčících o jeho velké mnohostrannosti, neúnavné aktivitě a mravní integritě. Poněkud opomenuta však zůstává jeho předemigrační životní etapa zasvěcená převážně hudbě.

Zde nutno připomenout především jeho blízký vztah k významným českým dirigentům, zejména Václavu Talichovi, Josefu Vlachovi a dalším, jimž v nesnadných komunistických podmínkách usnadňoval překonávání nejrůznějších potíží a zasloužil se tak o vznik a uplatnění významného tělesa zvaného Český komorní orchestr. Z Medkova hudebního působení nelze také pominout funkci dramaturga České filharmonie a prvního představitele české Hudební mládeže. Jeho komentování živých koncertů, které pravidelně vysílal na stanici Vltava spolu s klavíristou Ivanem Moravcem, patřilo k naprosté klasice popularizace vážné hudby. S tím neodlučně souvisela jeho pravidelná průvodní slova na koncertních pódiích i velmi malých měst. Tam často prokazoval obdivuhodnou pohotovost a erudici zejména při nenadálých změnách programu, kdy musel zasvěceně uvést i skladby, na něž nebyl připraven. 

S hudbou byl do jisté míry spojen i jeho podpis Charty 77 teď přesně před třiatřiceti lety. Přišel tenkrát za mnou do Koncertního jednatelství FOK a nejdříve mi řekl, že ten podpis pro něj nebyl nikterak jednoduchou záležitostí. Prý se o tom velmi důkladně radil se svými nejbližšími včetně svého už dávno mrtvého otce Rudolfa Medka. A když prý mu to všechno odsouhlasili, dal si podmínku, že nechce, aby jeho podpis Charty byl spojován se skupinou Plastic People of the Universe, jejichž hudbu a texty nesnášel. Toho dne mě také požádal, abych převzal některé jeho poradní funkce, například přípravu koncertní dramaturgie v tehdy zahajujícím Paláci kultury. I když jsem mu rád vyhověl, nebylo to mnoho platné, protože mocipáni brzy odhalili, že jsem se tam projevoval jako Medkův člověk. 

Také se málo ví o tom, jak StB přiměla Medka k emigraci. Když totiž vycházel po jednom výslechu do Bartolomějské ulice, přepadli ho dva chlapi, naložili do připraveného auta a vezli ho z Prahy kamsi k Novému Strašecí. Tam mu nakázali vystoupit, zavedli ho do lesa a tam mu dali ránu do hlavy, po níž omdlel. Probral se s ústy několik centimetrů od louže. Kdyby byl spadl do ní, byl by se udusil. Při příštím pozvání na StB referent s vlídnou tváří položil před něho platný cestovní pas s tím, že na něj může kdykoliv odejet do svobodného světa. Nevím, kdo by po takové zkušenosti odolal. 

Ani s Medkovým zahájením spolupráce s Hlasem Ameriky ve Vídni to nebylo snadné. Jak mi po návratu vypravoval, sám a za své prostředky si pořídil studio ve svém bytě a Hlas Ameriky k jeho příspěvkům nebyl zpočátku nikterak vstřícný. A když pak začaly být vysílány, Medek za ně dlouho nedostával honoráře. 

Ani o Medkově velmi bohaté činnosti po návratu z emigrace se neříká všechno. Byl například předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, poradce ministra kultury a šéfem sboru poradců České filharmonie, odkud musel odejít v souvislosti s trapným případem dirigenta Albrechta. A také Medkův odchod z kancléřského místa v Havlově prezidentské kanceláři měl dost vážné pozadí. Souviselo to s případem vídeňského starosty Helmuta Zilka v souvislosti s jeho vyznamenáním, když se provalila aféra o jeho spoluprací s StB. A nutno říci, že právě zde se Ivan Medek zachoval velmi charakterně. 

Nu a už zcela opomenuta zůstává Medkova poemigrační rozhlasová publicistika na Rádiu Clasic FM, jejíž vybrané texty byly vydány i knižně. Po Pavlu Tigridovi, tedy další velikán naší žurnalistiky, který trvale vstoupí do jejích dějin. Vzpomínám, co mi řekl při našem posledním rozhovoru: "Nikdy jsem si v emigraci nedovedl představit, že tu po pádu komunismu bude tuhle stranu volit tolik lidí." To by pro mnohé mělo být mementem k hlavní očekávané události tohoto roku - tedy květnovým volbám. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .