Lisabonská smlouva posiluje Evropský parlament

Evropský parlament ve Štrasburku.Foto: Fotoservis Evropského parlamentu

Po roce dramatických událostí okolo Lisabonské smlouvy a Evropské unie nastal konečně klid. Způsob, jakým jsme se zapsali do povědomí Evropanů a Američanů, byl ale impozantní. Dokázali jsme všem, že nejsme schopni se na ničem dohodnout a v této zatvrzelosti jsme schopni cokoli zničit nebo alespoň poškodit. Stali jsme se nedůvěryhodní.

Výsledkem mimo jiné je, že už více než rok nemají Spojené státy u nás velvyslance a Vatikán stále ještě nejmenoval hlavu církve u nás. Možná si kladou otázku: je to vůbec nutné? A jaký názor má na nás Evropská unie a její představitelé? Všichni si oddechli, když jako úplně poslední podepsal Lisabonskou smlouvu český prezident a mohla vstoupit v platnost od 1.prosince 2009. Nikdo se dodnes nedověděl, proč jí skutečně nechtěl podepsat a proč ji vlastně nakonec podepsal. Dnes o tom nechci spekulovat, chci říci něco jiného a v českém prostředí se to málem bojím říci. Jsem totiž opravdu toho názoru, že se Lisabonskou smlouvou podařil zatím nejdůležitější demokratizační krok v historii evropské integrace. Současně bych chtěl dnes poukázat na některá místa, která budou možná vyvolávat komplikace, ale na druhou stranu také mnohem větší úsilí těch, kdo to myslí s Unií vážně. 

Lisabonskou smlouvou byl posílen především Evropský parlament, jenž byl v legislativě postaven až na určité výjimky na stejnou úroveň jako Evropská rada. Parlament spolurozhoduje o rozpočtu, rozšířeny jsou jeho kompetence v zemědělské politice a v dalších oblastech. Posíleny byly jeho kontrolní pravomoci vůči Komisi, jejíhož předsedu bude v budoucnu volit. Již dnes vidíme, že projednává podrobně jednotlivé návrhy na komisaře. Úroveň komisařů není valná, ale za to mohou národní vlády, které je navrhly.Obecně řečeno, kvalita rozhodování Unie závisí lidech, kteří se do jejích institucí dostanou, buď na základě přímých voleb nebo na základě rozhodnutí národních institucí. A jsou-li dnes voliči nespokojeni se svými národními vládami, dříve či později budou nebo už jsou nespokojeni i s těmi, kdo jsou v evropských institucích. 

Je to logické, ale hlavně by si neměli říkat, že to jsou "oni", nějaká záhadná elita Bruselu. Jsou to všechno lidé, kteří tam byli zvoleni nebo posláni díky tomu, jak občané volili doma. 

Lisabonská smlouva posílila i možnosti národních parlamentů. Nejdůležitější novinkou je možnost těchto parlamentů postupovat proti právním předpisům z Bruselu, u nichž panuje názor, že jsou v rozporu s principem subsidiarity. Jestliže dojde třetina parlamentů v členských státech k názoru, že k tomu došlo, vystaví tzv.žlutou kartu a komise musí daný předpis přezkoumat. A jestliže k takovému názoru dojde prostá většina parlamentů, přičemž každá země má dva hlasy, vystaví tzv.červenou kartu a předpis padá do koše. Jedinou podmínkou je, že s tím musí souhlasit Evropský parlament a Evropská rada. Hlavním problémem aplikace těchto práv národních parlamentů je v časových lhůtách a schopnostech parlamentů jednat koordinovaně. Na zahájení procesů, vedoucích k žluté nebo červené kartě, mají totiž lhůtu osmi týdnů. Chce to proto připravenost a bedlivé sledování dění na evropské úrovni. Když k tomu připočteme další práva národních parlamentů, můžeme s klidem říct, že po Lisabonské smlouvě se přes hlavy demokraticky zvolených národních parlamentů prakticky nic důležitého v Unii nemusí stát. 

Lisabonská smlouva posiluje také práva občanů. Budoucí výjimky z určitých částí Charty základních práv občanů si vyjednaly Velká Británie, Polsko a Česko. V případě Velké Británie to bylo srozumitelné, v případě dalších dvou nesrozumitelné a je zřejmé, že samy poškodí své vlastní občany, pokud od výjimek neustoupí. Charta skýtá občanům Unie velmi účinnou právní ochranu. Nadto je ve smlouvě stanovena možnost, že se občané Unie mohou spojit a vyzvat Komisi k určitému jednání. Hlasů je k tomu potřeba jeden milion, což je tak akorát vzhledem k tomu, že občanů Unie je zhruba 500 milionů. Lisabonská smlouva stanovuje také počet zástupců jednotlivých členských států v orgánech Unie. Například počet členů parlamentu stanovuje na 571. V minulém volebním období 2004 až 2009 jich bylo 785 a nebylo divu, že byl přeplněn. V současné době je jich 736, takže po rozhodnutí Rady ještě někteří parlament doplní. Podle Lisabonské smlouvy to budou čtyři Španělé, dva Francouzi, Rakušané a Švédové a po jednom z Bulharska, Itálie, Lotyšska, Malty, Holandska, Polska, Slovinska a Velké Británie. Všichni nastoupí do Štrasburku od 1.12.2010 po doplňujících jmenovacích procesech, které se budou odehrávat na půdorysu výsledků posledních voleb do Evropského parlamentu. Takto pozdě je z toho důvodu, že se očekávají v některých dotyčných zemích jisté zmatky s doplňujícími jmenováními. Kdyby se to týkalo i nás, vypuklo by asi další kolo studené občanské války mezi ODS a ČSSD. Lisabonská smlouva původně chtěla omezit počet komisařů na zástupce dvou třetin členských států. To se nepodařilo a tak bude mít i nadále každý svého komisaře. Je to ke škodě efektivního rozhodování. Na druhou stranu se podařilo rozšíření rozhodování většinou v Radě. Možnost národního veta byla omezena na minimum. Řada přesně uvedených rozhodnutí bude potřebovat ke svému přijetí tzv.dvojí většinu, to znamená 55 procent členských států 65 procent obyvatelstva Unie. Bude to částečně možné od roku 2014 a plně od roku 2017. Evropská rada pak bude rozdělena radu pro obecné záležitosti a radu pro zahraniční vztahy. Rozhodující novinkou je ovšem vymezení Evropské rady jako orgánu Evropské unie, jenž stanovuje obecné politické cíle a priority Unie. V čele Rady už dnes stojí na dva a půl roku zvolený její nejvyšší představitel, belgický politik van Rompey. Tím se konečně zamezí tomu, aby se s každým novým předsednictvím objevil v čele Rady nový politik, zcela závislý na domácí politické scéně, jako byl tehdejší premiér Topolánek. V tomto půlroce má předsednictví Španělsko a již nyní se objevuje problém, že se španělský premiér Zapatero nechce tak úplně upozadit a vystupuje hodně aktivně. Mnozí si kladou otázku, zda je v čele Rady skutečně Van Rompey nebo momentálně Zapatero? Po Španělsku bude mít předsednictví Belgie, což by mělo být bez problémů, ale pak Maďarsko a navíc se již nyní tyto tři země dohodly bez konzultací s ostatními na ambiciózním programu rozvoje Evropské unie. Uvádím to jen proto, abych upozornil, že předseda Evropské rady bude muset svou pozici ještě najít a definovat. Dalším novým vysokým postem v Unii je podle Lisabonské smlouvy Vysoký představitel Unie pro zahraniční politiku, jenž je současně viceprezidentem Komise. Ten a jeho ministerstvo, Evropský zahraniční úřad, povede zahraniční politiku Unie mimo rotující předsednictva. Lisabonská smlouva propůjčuje Unii právní subjektivitu, takže Unie bude moci přistupovat k mezinárodním konvencím nebo se stát členem mezinárodních organizací. Proto již nyní Evropská lidová strana, která získala, respektive její frakce, většinu v Evropském parlamentu, lituje, že přenechala tak důležitý, možná nejdůležitější post silně levicové baronce Catherine Ashton z Velké Británie, kterou nominovali evropští socialisté. Evropský zahraniční úřad se bude teprve konstituovat, začne pracovat v dubnu 2010 a v roce 2012 musí být plně funkční. Bude pod něj spadat také Evropská obranná agentura, která byla zřízena už v roce 2005. Přes ní půjdou například finance na evropské zbrojní programy pro nadnárodní vojenské síly Unie. Proto bude tak důležité, jak bude Evropský zahraniční úřad obsazen. 

Z těchto několika příkladů není sice možná dobře vidět, že už teď běží v řadě států Unie přípravy na nové budoucí fungování Unie pod Lisabonskou smlouvou a se připravují stovky lidí, aby obsadily důležité posty, z nichž budou hájit evropské, ale pochopitelně také národní zájmy. Není to vidět, ale je tomu tak. Doufejme, že se česká politika nevěnuje opět jen domácím problémům a neposiluje tak názor, že se s námi vlastně v Evropě ani nemá počítat. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .