Korupce II

ÚplatekFoto:  Radio Praha

Korupce má mnoho tváří. Jen jednou z nich je úplatkářství. Mezi další patří nepotismus, obsazování funkcí příbuznými, nebo jánabráchismus, obsazování pozic přáteli a známými. Zvláštní formou úplatku je provize, v americkém slangu kickback, doslova zpětné kopnutí. Jde o zpětnou platbu za možnost získat předraženou zakázku. V devadesátých letech se pro provize, které se platily za získání úvěrů či privatizačních projektů, používal hezký český termín "odsypky".

Korupce se měnila průběžně s tím, jak se měnily poměry. V časech socialismu se uplácelo pro získání nedostatkových zboží a služeb. Svíčková bez známostí byla chimérou. V raných letech po roce 1989 se uplácelo při privatizaci, získávání úvěrů, na obchodním rejstříku, katastru nemovitostí, stavebním řízení, atd. Později se korupce přelila do konkurzních řízení a zejména na některé transakce Konsolidační agentury. Teď, jak se zdá, hrají rozhodující roli veřejné zakázky. Při diskusi v Poslanecké sněmovně o tzv. protikorupčním balíčku zazněla celá řada zcela obecných řečí, kdy nebylo úplně jasné, jestli příslušný řečník ví, o čem mluví. Pochopení reality - jako snad jediný - předvedl poslanec Oldřich Vojíř. Uvedl: V momentě, kdy bude existovat princip, že máte zákon o veřejných zakázkách, a bude platit, že můžete každou veřejnou zakázku řešit v podstatě takzvaným zjednodušeným výběrovým řízením, aniž by to bylo dostatečně transparentní, aniž byste vytvořili opravdu seriózní podmínky pro výběr zúžených uchazečů, tak se tady můžeme bavit, o čem chceme. Protože paradoxně je vše realizováno v intencích zákona. Dokonce notář ověřuje tyto postupy. Ano, pan poslanec upozornil na naprosto zásadní problém, kdy se masivní korupce paradoxně kryje kulatým razítkem státního orgánu. Jak je to možné? Upozorňuji, že jde o jeden z nejčastějších systémů, jak se zadávají opravdu velké zakázky. Ale existují i archaické triky - jako nedávný případ v Brně, kdy si obecní funkcionář přímo řekne o úplatek a nechá se nachytat při přebírání zálohy. Jistě, v takových primitivních scénářích má smysl mluvit o zavedení agentů, kteří mohou testovat integritu, tedy odolnost veřejných činitelů proti korupci. Ovšem uvažme, jestli by něco takového pomohlo v případech, o nichž mluvil pan poslanec Vojíř. V těchto případech jde o schéma, které bych nazval "dohazovač". Účelem hry je vyřadit soutěž a dosáhnout kýženého cíle, tedy že se státní zakázky budou rozdělovat mezi několik vybraných firem, které se na hře podílejí. Jak se to dělá? Klíčovou postavou je zavedený dohazovač, někdo jako Kecal v Prodané nevěstě. Má známosti na ministerstvu, v politické straně, která ministerstvo řídí, a mezi podniky, které se u daného ministerstva o zakázky ucházejí a firmami, které suplují stát. Je to postava diskrétní, zavedená a financuje se z volných peněz, které nesahají do závratných výšin, jde o pár milionů. Je to vlastně instituce jako ten vesnický dohazovač. Teď si představme, že ministerský odbor dostane za úkol zpracovat veřejnou zakázku. Úředník, kterému úkol přistane na stole, by se ho měl - teoreticky, podotýkám - zhostit tak, že za co nejmenší objem veřejných peněz získá co nejvyšší kvalitu. Jinými slovy, žádné "odsypky". Jeho ovšem navštíví dohazovač a nabídne mu pomoc. Ani mu nemusí vysvětlovat, že trvání na ekonomické racionalitě je nerozumné a ohrožuje jeho zaměstnání. Úředník ví, že za odpor dohazovači ho jeho nadřízení nepochválí. Nechrání ho zákon o státní službě, stačí jedna reorganizace a je pryč. Tak pomoc rád přijme. Nic tím neriskuje, naopak. A pak už to jde všechno jak na drátkách. Dohazovač obejde podniky a získá jejich představu o podmínkách, za nichž se hry o zakázku hodlají podílet. Zadání nechá vypracovat firmami, které se na to specializují. To není jednoduchý úkol: zadání musí být napsáno tak, aby ho mohl vyhrát jenom jeden podnik a do tak zvaného užšího řízení se dostaly pouze podniky "spřátelené". A už je ruka v rukávě. Ministerstvo vyhlásí veřejnou zakázku, zcela podle zákona udělá užší řízení, a v něm vyhraje - div se světě- podnik, jemuž na míru byla zakázka vypsaná. Ministerstvo si pak může výsledek nechat i notářsky ověřit. Následuje rozdělení zakázky mezi vítězný a spřátelené podniky. Při příští zakázce vyhraje některý ze spřátelených podniků a celý kolotoč se opakuje. V čem je problém? Zaprvé, stát rezignoval na rozhodování. Outsourcing státní moci znamená vyřazení nejen racionality, ale zejména soutěže. Jak by, za těchto podmínek, mohly být státní zakázky levné? Pokud si podniky diktují ceny zakázky a vydělat si mají všichni zúčastnění, do čehož je třeba započítat i odsypky, je možné se divit, kolik stojí kilometr dálnice, kolik zbrojní zakázky atd.? A položme si otázku: jaké z navrhovaných protikorupčních opatření by současný stav institucionalizované korupce napravilo? Myslím, že už je načase, aby se česká veřejnost při zprávách o korupci začala chovat sebevědomě. Pokud nezačne odmítat politické strany, které za korupci nesou největší odpovědnost, nebudou mít důvod svoje chování měnit. Není vůbec třeba, aby čeští Jamesové Bondové chytali zkorumpované politiky jak králíky. Bohatě se stačí podívat, za jaké ceny se u nás obstarávají veřejné statky, např. internet do škol, dálnice, či jak kdo hlasoval v případě emisních povolenek, když ČEZ dostal od sněmovny dárek za 68 miliard. A podle toho se rozhodovat u voleb. Upřímně řečeno, jednoduché to ale není. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .